Primátor Hudeček se zjevně intenzivně zabývá problémem, jak zhodnotit svůj zastupitelský mandát. Nebude to těžké, situace v pražském zastupitelstvu je nyní po volbách superpatová a mandát má tedy cenu zlata. Přímo v ANO ho nechtějí, ale rádi s ním budou spolupracovat, pokud založí vlastní klub nezávislých, případně vstoupí do klubu zastupitelů některého z koaličních partnerů. Jasná instrukce. Nabízí se koaliční poplopartner TOP 09 na celostátní úrovni, STAN, a to expresis verbis. Předseda STAN Půta o Hudečkovi prohlásil, že není „žádná démonická osobnost“. Jistěže, jeho jednání po volební prohře lze označit různými způsoby, jen těžko však jako démonické. Jinak pokud jde o nynější vývoj v TOP 09 jako v celku, těžko se zbavit dojmu, že původní koncept strany: přitažlivá osobnost víceméně dekorativní povahy – vlastní hybatel strany, takticky upozaděný – regionální krytí (STAN) se nenapravitelně rozpadá. Drtivá porážka Martina Bursíka (představitele „dekorativního pražského křídla strany“) nemá jen symbolický význam. Je v něm skryt celý základní problém útočného ranně polistopadového pravdoláskařství: všichni musí být jako my, a pokud nejsou, je to jejich problém. S takovým přístupem se nedají vyhrát vůbec žádné volby (taky se nevyhrály), protože se jím ignoruje neoddiskutovaletná skutečnost, že naši potenciální voliči jsou naši bližní, a že tedy máme povinnost je nikoli zahanbit, ale přesvědčit. Pokud se nám to nepovede, je to v demokratické politice náš problém, ne jejich. Celý koncept strany dostal ránu do srdce. Je třeba, aby si i pražský kavárenský Olymp zapsal za uši: jistě, „klausismus“ je definitivně mrtev, právem a není čeho litovat. Ale „havlismus“, soustava banálních kýčovitých frází, pokus o estetizaci politiky, filosofie a nakonec i náboženství, taky. Tím nemá být popřeno, že oba demiurgové, Klaus i Havel, udělali pro českou politiku a Českou republiku taky leccos užitečného. Když tedy tvrdí Lukáš Jelínek, že pro TOP 09 je Praha stěžejní kóta, má samozřejmě pravdu. Jen je třeba dodat, že strana postavená na jedné stěžejní kótě, byť by to byla Praha, je krajně vratká.

Prezident Zeman jednal v Miláně „na okraj evropsko-asijského summitu“ s ruským ministrem zahraničí Lavrovem. Zpráva už sama o sobě je hrozivá, stejně jako nic neříkající několikařádkové komuniké (řeč prý byla „mimo jiné“ i o „krizi na Ukrajině“). Moc by mne zajímalo, o čem si pan prezident špital pětačtyřicet minut do ouška s Putinovým Gromykem. Ala dozvědět se to mám zhruba stejnou šanci, jako jsem měl v létě 1968 zjistit, co si spolu porůznu domlouvali někteří čeští straničtí papaláši s Brežněvem a spol.

V Babišových Lidových novinách komentuje Zbyněk Petráček poslední rozhodnutí Miloše Zemana ohledně tragické události ve Žďáru nad Sázavou. A píše: „I ten, kdo hlavu státu kritizuje za mnohé (hlavně za projevy až přehnaného pochopení pro Putinovo Rusko), musí uznat, že v případě útoku na středoškoláky prezident funguje tak, jak má. Již ve středu nevyloučil, že ubodaného studenta a zraněného policistu vyznamená. Rozumíme-li tomu tak, že se chystá za rok (letošní procedura už je uzavřená) dotyčné opravdu vyznamenat, můžeme mu klidně zatleskat. Tím by prezident naplnil přesně to, co se od hlavy státu očekává. A kdyby to snad někdo považoval za populismus, sám na sebe prozradí umanutost Zemanem.“ To je, jednoduše řečeno, drzost. Pan prezident se prostě, jak už to papaláši dělají, přihřál na sluníčku toho tragického případu. Není to ani dobré, ani špatné, je to obvyklé, prostě jenseits von Gut und Böse. Pro pořádek tedy připomínám, že statečně se zachovali ten mladík a ten policista, a nikoli snad pan prezident, ten jejich statečnosti jen využívá k vylepšení svého image. A upřímně řečeno, skutečně užitečný by byl se svým metálem jen tenkrát, kdyby ten zavražděný mladík po jeho rozhodnutí zase obživl.

Pokud jde o toho chlapce, nechtěl jsem o tom psát, je to trochu kýčovité „aktuální“ novinářské téma. Připadá mi na tom pozoruhodná jedna věc: na rozhodnutí, zda se své spolužačce pokusí pomoci, měl nejspíš vteřiny, spíš asi zlomky vteřiny. Důležité je, že se rozhodl správně. To, že při tom přišel o život, je vlastně vedlejší: na světě jsme od toho, abychom se rozhodovali správně, a rozhodovat se správně s sebou nese vždycky riziko, tedy i takové, že v krajním případě člověk přijde o život. Prosme tedy Boha, abychom se v důležitých chvílích chovali správně, i když při tom třeba přijdeme o kejhák. Jako se správně rozhodl ten mladík.

V Právu zveřejnili, že Miloš Zeman volil kandidáta zelených Lásku („Jsem pro bojovníky proti současným zlům, nikoli pro bojovníky proti minulým zlům. Volil jsem bojovníka proti korupci, protože korupce je současné zlo,“ řekl k tomu; protikandidátem pana Lásky byl bývalý ředitel ÚSTR Pavel Žáček). Korupce je ovšem zlo minulé, současné i budoucí, zlo univerzální a je možné se na něj vymlouvat např. tenkrát, když má zrovna někdo chuť zbourat demokracii. Bořitelé demokracie to zpravidla taky dělají. Současné zlo je např. Putin, vůči němuž je pan prezident vstřícný podobně, jako byl kdysi jeho předchůdce v úřadu Ludvík Svoboda vstřícný k tehdejším předchůdcům Vladimira Putina. Předseda TOP 09 Schwarzenberg zase oznámil, že dal hlas ministru Chládkovi (ČSSD) a ne jeho protikandidátce z ANO, protože „jsou doby, kdy musí jít všechno stranou a demokraté musí držet pospolu, rozdíl mezi levicí a pravicí je pro mně méně důležitý“. To je jistě pravda, zároveň však platí, že oba pánové zveřejnili svou volbu ještě během hlasování, v sobotu ráno, a že tak dělali těm, které poctili svou přízní, skrytou reklamu (např. premiér Sobotka o tom, koho volil, přímo memluvil).

V ANO se pár lidí pozastavilo nad tím, že strana dělá v městech koalici s komunisty. Myslím, že to mají povolené. Na povaze hnutí ani na koalicích to nic nezmění. Jsou to představitelé „ANO s lidskou tváří“: poslanci Martin Komárek, Ivan Pilný a Pavel Šrámek. To že se v nějaké straně/hnutí objevují představitelé s lidskou tváří, svědčí o povaze té strany/hnutí. V normálních stranách se něco podobného nevyskytuje, protože lidská tvář se předpokládá.

Zdá se, že v Babišově MfD se podařilo navázat kanály, dočasně přerušené odchodem Sabiny Slonkové, takže tam v sobotu vyšla zevrubná informace o nekalých stycích developpera Sekyry (klíčový sponzor KDU-ČSL) s Romanem Janouškem v roce 2007. Jiný developper, Sekyrův konkurent Radim Passer (a opora hnutí Pro Prahu, které sice v těchto volbách žádnou díru do světa neudělalo, ale zato mu v čele stojí jeho bratr Zbyněk) zdůrazňuje, že on něco podobného rozhodně neprovozuje. Volby to už asi moc neovlivnilo, článek byl k dispozici v sobotu ráno. Ale stejně.

Václav Havel napsal ve vzpomínkách na svého přítele, herce Landovského, že když ho viděl poprvé, pokládal ho za instalatéra. Snad by bylo přesnější říci, že odpovídal představě, jakou měl český literát té doby (polovina šedesátých let minulého století) o instalatérech. Viděl jsem za svůj život spoustu instalatérů, byli to až na výjimky (které jsou všude) docela obyčejní, normální lidé.

P.S. Volby, proměny České republiky a co z nich plyne pro naši budoucnost by mělo být tématem diskusního večera, který pořádá Klub na obranu demokracie ve spolupráci se spolkem TOPAZ tuto středu v 18.00 V Michnově paláci na Malé Straně (Újezd, 450/40), a kde budou v panelu spolu se mnou diskutovat Martin Weiss, Jindřich Šídlo a Bohumil Pečinka. Přijďte nám pomoci pojmenovat naší nynější politickou šlamastiku a případně i hledat cestu, kudy ven.

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.