Po charlestonském masakru v metodistickém kostele se v pátek 26/6 opět stalo něco, co znamená jediné: že svět je po více než týdnu zase o něco horší.

Přiznávám: byl jsem bláhový a mýlil se. Vlastně před pár dny jsem ležel na podobné pláži, byť v jiné arabské zemi a u jiného moře, a liboval si. Řekl jsem to i nahlas. Jak je báječné, když naší jedinou starostí je nezapomenout nabít podvodní foťák, pořádně se namazat krémem proti slunci a najít dobré místo blízko baru a plážové sprchy. Totální relax. Jediným problémem mohly být ukecané Češky (Rusky, Polky, Italky …), které siestu a meditaci pod azurovou oblohou hrozily narušit. Kdybych byl kuřák, napsal bych: pohoda, klídek, tabáček.

Člověk má fantazii a ta přinese do našich představ ledacos. Také mě napadla ta šílenost: co když se na břehu, ve směru od Saúdské Arábie, objeví člun a v něm teroristé s „ákáčky“, jak samopalu AK-47 říká odborně náš osmiletý vnuk. Byl to tak děsivý obraz, že jsem ho okamžitě zapudil. Jaký má smysl strašit sám sebe. Jenomže – nic není nemožné.

Vraždění pod slunečníky, zakrvácená lehátka, osuškami nedokonale přikryté oběti. Mysl se vzpírá něco takového připustit – a právě to se 26/6 na hotelové pláži v tuniské Súse stalo. Slovy nepopsatelná tragédie, peklo na zemi, hrůzostrašný zážitek do konce života.

V Charlestonu držela minulý týden jedna věřící černoška v rukou transparent s jednoslovným nápisem: WHY? PROČ? Stejně se můžeme ptát i v tomto případě.

Každý máme prosté „člověčí“ právo na odpočinek. Ti lidé přiletěli do Súsy proto, aby si trochu „orazili“, někteří možná po celoročním blázici v zaměstnání i životě a stale častějším stresu v nesmyslně hektickém světě. Místo toho našli v oáze klidu ještě větší stres, bezbřehý žal, bezednou sklíčenost, mnozí zranění a někteří dokonce smrt.

Vzpomněl jsem si na svoji sestru, která se stará o nemohoucí a umírající seniory. Není to zaměstnání, ale poslání. Více než nesnadné, svého druhu tvrdá řehole. Když s manželem a dětmi vyjeli loni do Chorvatska trochu si odpočinout a přijít na jiné myšlenky, postihla je drobná autonehoda. Nikomu se nic nestalo, ale auto bylo nepojízdné – kdesi na jihu v Dalmácii. Jistě, existuje mechanismus, jak rodinu i porouchané auto dostat do ČR. Ten mechanismus, byť s komplikacemi, zafungoval – ale stejně to byl horor, nervy a bezpočet starostí. Místo dovolené jeden velký stres. A to nebylo nic proti tomu, co se stalo na pláží v Súse.

V době psaní tohoto článku se počet obětí těsně přiblížil ke čtyřiceti. To je více než třikrát tolik, kolik bylo povražděno při útoku na redakci Charlie Hebdo letos sedmého ledna. Co tehdy následovalo? Kromě milionové manifestace obyčejných lidí také separátní VIP pochod světových politiků a osobností jednou pařížskou ulicí. Stáli tam vedle sebe Netanjahu, Keita (prezident Mali), Hollande, Merkelová, Tusk, Abbás, jordánský panovnický pár a další. Chtěli vyjádřit svoji solidaritu s oběťmi teroru v redakci Charlie Hebdo a košer obchodě Hyper Cacher, jakož i se dvěma zavražděnými policisty a jednou policistkou. Celkem přišlo tehdy o život sedmnáct lidí.

Ten počet stačil k tomu, aby politici ze všech světových stran nelenili a přijeli do Paříže na VIP Pochod za národní jednotu (?). O co tehdy mimo jiné šlo? O jasné NE terorismu, o jasné ANO pro svobodu slova (byť v případě Charlie Hebdo je spojena s urážením hodnot, které ctí jiní).

V Súse je obětí téhož, střelby teroristy patrně napojeného na Islámský stát, nepoměrně víc. Na čtyři desítky. Sjedou se do Tuniska stejní politici, aby opět demonstrovali své NE terorismu a jasné ANO pro jinou svobodu, tentokrát svobodu pohybu?

Anebo je to tak, že smrt jedněch se dá politicky využít lépe než smrt jiných. Pak se ale musíme zpětně zeptat, jestli VIP Pochod za národní jednotu konaný v Paříži letos 11. ledna nebyl tak trochu propagandistický cirkus pro média.

Stejskal.estranky.cz