Američané označují ruské angažmá v Sýrii za tragicky chybné. Je ale otázka, zda jsou Američané ti praví, kdo by měli určovat, jaká politika je v rozvráceném koutu světa správná – což ovšem neznamená, že ruské angažmá NENÍ tragicky chybné. Naopak se zdá, že jakékoli angažmá v tomto propletenci je předem určeno k neúspěchu s tragickými následky.

Rusové zaujímají pozici, že v Sýrii je lepší Asád než chaos, jaký by nastal po jeho pádu, až by se na sebe zuřivě vrhli všichni ti, kdo by se dědictví po diktátorovi chtěli zmocnit. Asi tak, jak se to stalo v Lýbii, kde Západ odstranil Kaddáfího, a jak se to stalo v Iráku po odstranění Saddáma Husajna. Počínají si podle amerického vzoru. Angažují se na dálku, zabíjejí ze vzdálenosti 1500 kilometrů, počtem mužů se účastní minimálně, takže riziko ztrát je malé. Vnitropoliticky je to důkaz návratu na velmocenskou pozici, dokonce v ještě svalnatější podobě, protože komunistická Moskva nechávala za své zájmy bojovat takzvaná národněosvobozenecká hnutí, pomaličku obkličovala atlantický bazén z jihu a čekala, že hruška dozraje a spadne do klína.

Naproti tomu Američané mohou v danou chvíli dělat sotva něco jiného než lamentovat nad tragickou chybou. Jejich podpora syrské umírněné opozici má nulový efekt. Mladí umírnění Syřané se raději uchýlí do sociálního ráje Mutti Merkelové, než aby šli do války proti Asádovi. Zprávám o šesti dobře vycvičených Syřanech připravených se vrhnout do boje nebudí už ani úsměv. Angažovat se ve vzduchu? Nedávné incidenty nad Tureckem ukazují, jak nebezpečná by to byla hra s nulovou nadějí na úspěch a jakýkoli zisk.

Soudě podle publikovaných informací přišlo ruské vměšování do situace, kdy se vyskytla jakási naděje na smírné řešení. Tahle vidina je ovšem v nedohlednu ještě větším, než před začátkem ruských operací.