26.4.2024 | Svátek má Oto


SÝRIE: Fandíš vládě, nebo rebelům?

22.10.2016

Co všechno je třeba zvažovat při pohledu na Aleppo a na rozhodování o válce v Sýrii

Sýrie je magnetem světa. Ukazuje, co se může stát, když se jediná supervelmoc vzdá na Blízkém východě svého vlivu. Jak rychle a účinně mocenské vakuum využijí džihádisté. Jak obtížně se pak daří nastolit jakous takous stabilitu. A jak rozdílné může být chápání stability pro zemi, která se před pěti lety propadla do „černé díry“.

Sýrie živí spor Moskvy a Washingtonu: neshodnou se na hlavním cíli ani na pořadí priorit. Navíc Sýrie slouží jako zkumavka západních společností. Snímky bombardovaného Aleppa umožňují klást jednoduchou otázku a ještě jednodušeji hodnotit odpovědi. Asi v tomto stylu: řekni mi, komu fandíš, a já ti povím, kdo jsi.

Fandíš rebelům proti Asadovi? Pak jsi humanista, který to myslí dobře s ohroženými, se Sýrií, ba lidstvem. Fandíš vládě? Pak jsi v lepším případě cynik, v horším grázl, fanoušek Putina a jeho chlapácké brutality. Fandíš-li mu v Sýrii, potom mu jistě fandíš i v Evropě, což je v příkrém rozporu nejen s evropskými hodnotami, ale i s českým národním zájmem.

Takhle vyhroceně se ta otázka neklade, ale k takto vyhroceným postojům míří. Jako by každý musel patřit do škatulky „my“ či „oni“. Jako by příslušnost k táboru Západ či Východ byla důležitější než kritické hodnocení argumentů. Ne nadarmo se mluví o nové studené válce. Jenže toto by neměl být ten hlavní způsob, jak krveprolití v Sýrii nazírat a hodnotit.

Když příměří rozparceluje zemi

Je to těžké. Každý, kdo viděl záběry bombardovaného Aleppa, se zhrozí. Ale emoce, zděšení z tisíců mrtvých a hlavně ze zabitých dětí by neměly zcela zakrýt zásadní otázku: Co je hlavním cílem. Je jím zastavit utrpení lidí v Aleppu? Nebo „dokopat“ Sýrii k jakés takés stabilitě?

Deklarovaným cílem Západu – konkrétně Baracka Obamy – je příměří pro Aleppo. Deklarovaným cílem Ruska je stabilita pro Sýrii jako stát (stát ve sféře vlivu Moskvy) i za cenu brutální pacifikace Aleppa. Jsou ty cíle slučitelné? Skoro se zdá, že ne. Končí-li občanské války nějakým stabilním uspořádáním s klidnými hranicemi, tak vždy až po úplném vítězství jedné strany.

Bylo tomu tak v samotných USA, kde Sever úplně porazil Jih i za cenu nepěkných věcí typu taktiky spálené země, kterou „vynalezl“ v Georgii. Bylo tomu tak ve Španělsku před 80 lety, kde falangisté úplně porazili republikány. Bylo tomu tak i v Řecku před 70 lety, kde monarchisté rozdrtili komunisty.

V konfliktech, jež neskončily úplným vítězstvím jedné strany, ale kompromisní dohodou o příměří, to vypadá jinak. Místo stability se prosadí územní rozdělení. Ilustrují to Kypr, Svatá země, Kašmír či Bosna. Tam nejsou klidné a uznávané hranice, ale „linie příměří“ či „zelené čáry“. A nic na tom nemění fakt, že pokrokový svět pokládá linii příměří ve Svaté zemi z roku 1949 („zelenou čáru“) za mezinárodní hranici, na kterou se Izrael prostě musí stáhnout.

Pro Sýrii z toho plyne zhruba tolik. Převáží-li přístup Západu, může sice prosadit tu či onde příměří, ale stát bude rozdělený do mozaiky enkláv (jako Bosna, ale s džihádisty doma i za humny). Převáží-li přístup Ruska, bude populační těžiště státu kontrolovat Asadova vláda, která sice dokáže být brutální, ale je jasně protiislamistická a podporují ji menšiny. Oba přístupy nejsou zdaleka ideální, oba mají své plusy a minusy, ale jen těžko je lze vydávat za spor mírotvorců s genocidníky.

Když rebely vedl Franco

V poslední době se celkem pochopitelně vnucují příměry k občanské válce ve Španělsku. Aleppo i Guernica jsou symboly měst drcených brutálními nálety. Ale jinde mohou převažovat nesrovnalosti. Třeba v tom, že španělští republikáni byli stranou vládní (měli legitimitu z voleb), kdežto generál Franco vedl stranu povstaleckou. Otázka: „Fandíš vládě, nebo rebelům?“ měla opačnou polaritu. Tehdy pokrokový svět fandil vládním (proti Frankovi), dnes rebelům (proti Asadovi). Ale důležitější je cosi jiného.

Syrští rebelové opírají svoji legitimitu jen o to, že nastavují zrcadlo Asadovi a brutalitě páchané v Aleppu. Ta hrozí i jim, když prohrají. Ale jak by vládli, kdyby vyhráli? Nikdo neví. Fotky zabitých dětí budí silné emoce. Ale dění kolem Aleppa může připomenout i cosi jiného než Guerniku. Třeba emoce při zásahu Izraele v Gaze proti raketám odpalovaným odtamtud. I tehdy noviny přinášely fotografie zabitých dětí a slogany typu „Izrael chce Gazu vybombardovat do doby kamenné“. Ale kdyby ty emoce rozhodovaly, kdyby platilo, že co je podložené emocí, zaslouží si fandění, zasloužily by si ho brigády Kásám či Hamás.

Problémem Sýrie je souboj mezi brutalitou v Aleppu, kterou vidíme, a nejistotou, kterou můžeme jen tušit (či si ji představit podle toho, co se děje v Libyi). V této situaci by otázka „Fandíš vládě, nebo rebelům?“ neměla sloužit ani ke kádrování lidí, ani k nálepkování politiků.

LN, 20.10.2016