17.7.2018 | Svátek má Martina


SVĚT: Zpátky ni krok

17.3.2018

Soudruzi marxisté už zase někam pochodují. Kupředu, levá. Všimněte si, že po celý ten čas, kdy tu jsou, pořád odněkud někam pochodují. A myslí si při tom, že je to dopředu. Ke svému pochodování si zpívají půvabné písně hemžící se lepšími zítřky, zářivou budoucností, novým lepším světem zejména pro ty mladé a různými jinými pochybnými pitomostmi. Kdysi to začalo onou písní, co si z ní Francouzi udělali svou hymnu, a pak to pokračovalo přes různé další skvělé výtvory, kde na stožáry světa lítaly rudé vlajky a soudruzi šli stále vpřed, vpřed a vpřed, dokud se celý ten podvod neprovalil a nakonec to celé neselhalo.

Oblíbeným zaklínadlem soudruhů bylo a stále je slovo pokrok. Jeho obsah však účelově vyprázdnili tak, aby se myslelo, že to, co je před námi, či spíše před nimi, je za každou cenu lepší než to, co už zde jednou bylo. I kdyby se to, co už tu bylo, osvědčilo třeba tisíckrát. Nevadí. Zařadíme zpátečku, přemalujeme to na červeno a zkusíme to prodat v rámci našeho radostného pokroku znovu. Jenže, jak kdysi chytře napsali v jedné své písni V+W: „Nikdy nic / nikdo nemá / míti za definitivní.“ Řečeno jinak, všechno na světě je relativní, takže, přátelé, ono není zdaleka všechno, co je nám za pokrok předkládáno, ve skutečnosti pokrokem.

Obecně vzato, každý pokrok se měří vývojem v čase. V případě přírodních věd se časem opravdu můžeme dopracovat k čemusi lepšímu. Existuje také zákon, že většina přírodních dějů sleduje tzv. exponenciální křivku, takže celý proces se od jistého bodu změny stále zrychluje. Příkladem budiž technologický pokrok lidstva od dob první průmyslové revoluce. Za bod změny je zde považován konec druhé světové války. Podívejme se například, kam jsme dospěli v letectví nebo třeba v raketové technice za pouhých sto dvacet let, a k jakému urychlení vývoje došlo právě od roku 1945.

Ovšem ve společenských vědách se ve jménu pokroku dostáváme někam naprosto jinam. Připomíná mi to situaci, jako když v úplně špatných botách tryskem vběhneme na vzorně vyleštěné kluziště. Ono je pak možné úplně všechno, a vy jistě dobře tušíte, co se nejpravděpodobněji stane. Ano, uklouzneme a nabijeme si hubu.

Soudruzi euromarxisté, jinými slovy evropští levicoví liberálové, se rádi zaklínají pokrokem a zvláště tím, že ten jimi řízený pokrok je nezbytný. Přirozeně nás musí zajímat odpověď na shora zmíněnou otázku, zda onen pokrok skutečně pokrokem je. Může totiž jít o metodu „jeden krok dopředu a dva zpátky, a tak soudruzi stále vpřed“, až se z ničeho nic náhle ocitneme ve středověku.

Hlavní součástí jejich staronového pokusu o globální revoluční změnu je vytvoření tzv. „nového člověka“. Nového tím, že se nechá snadno ovládnout „pokrokem“ posvěcenou vládnoucí elitou ve jménu čehokoli, protože se „dobrovolně“ zřekne všeho, co ho až dosud činilo svobodným a plnoprávným jedincem, kterému se říká člověk. Zřekne se svého práva svobodně myslet, svobodně promluvit, práva bránit se proti útočníkovi při napadení a také práva použít zbraně, je-li při napadení použita zbraň. A nakonec se zřekne celé demokracie a stane se snadno manipulovatelným otrokem.

Sociální inženýrství jsme zažili už za marxisty Lenina, za nacionálního socialisty Hitlera a fašisty Mussoliniho, za Stalina a dalších pokračovatelů jeho marx-leninského komunismu. Velmi dobře víme, kam to všechno vedlo. Příroda si jaksi poručit nenechala a obrovské množství nevinných zaplatilo za tyto experimenty svými životy. Dvě celosvětové války, řízené vyhlazování celých národů, vzpomeňme jen na židovský holocaust, nekonečná řada menších válek a konfliktů i v době údajného míru, ve všem najdeme stopu tvůrců socialistických utopií, které mají nakonec nastolit nějaký domněle spravedlivější řád.

Každý, kdo není od přírody vrah nebo podobný psychopat, snadno pochopí, že tohle se už nikdy nesmí opakovat. Zkusme pohlédnout na současný svět poučeni právě těmi lekcemi, které způsobily tolik utrpení a poznamenaly celou naši planetu. Jenže i když odložíme růžové brýle sociálně utopického pokroku a pohlédneme kriticky a spravedlivě otevřenýma očima okolo sebe, co uvidíme?

Marxovi pohrobci znovu vystrkují rohy a chtějí navzdory všem historickým zkušenostem opět měnit náš svět k obrazu svému. Nejenom že nevyhynuli, nejenom že se krachem svých teorií nepoučili, ale naopak, bez velikého humbuku se namnožili v příšeří universitních zdí zejména v zemích demokratického Západu. Našli si způsob, jak zneužívat určitých slabin na první pohled bezbranné demokracie. Z mnoha často i renomovaných učilišť, zabývajících se především humanitními obory, nadělali Marxovi pohrobci ve jménu svého velikého učitele a jeho komunistických pokračovatelů neomarxistické páté kolony bující jako nezastavitelná rakovina na západní akademické půdě. A nejenom tam, ten společensko-vědní mor se v poslední době přelévá i k nám.

Celý ten proces trvá v západním světě už nejméně čtyřicet let. Celá osmdesátá a část devadesátých let jsem strávil v australském a kalifornském exilu a mnohé z toho, o čem teď píšu, jsem zažil osobně. Marxistický nápor na školství byl zprvu nenápadný a plíživý, postupoval jen krůček po krůčku. Teprve když noví soudruzi usoudili, že si na vysokých školách vychovali dostatek oddaných následovníků, nastalo období jejich útoku na státní správy západních demokracií. A to byl pouhý začátek.

V Čechách jsme důsledky tohoto tažení začali vážně pociťovat na vlastní kůži o mnoho let později, za zlom bych považoval až náš vstup do Evropské unie. Neomarxisté nás nejprve chytili do pasti přesně podle starého přísloví „když ptáčka lapají, hezky mu zpívají“. Poté však začali okamžitě pilně pracovat. Na našich katedrách společenských věd to dlouho vypadalo, že nejde o nic zvláštního, protože studovat starý marxismus je z hlediska historické paměti údajně dobré. Ovšem v univerzitních posluchárnách se začalo dít něco mnohem horšího. Někteří soudruzi pedagogové začali tu nejmladší generaci, která je ve své nezkušenosti a naivitě přirozeně náchylná k radikalismu všeho druhu, systematicky převychovávat. Podobně jako za časů vlády komunismu. Stačilo jen šikovně podstrčit studentům ten či onen pečlivě oprášený revoluční „světový názor“ a bylo hotovo. Dál se ta choroba už dokáže v mladém organismu nějakou dobu šířit sama.

Soudruzi vymýšlejí nové pseudovědecké disciplíny se vznosně znějícími názvy. Vznikají feministická genderová studia, přednáší se předefinovaná antropologie, životní styl některých exotických domorodých kmenů, který se mnoho nezměnil od doby kamenné, je vydáván za kulturu srovnatelnou s tou naší, leckde existují i právní kurzy pro budoucí ekoteroristy, atd. atd. K úspěšnému dosažení akademického titulu v těchto nových disciplínách jsou čím dál tím méně potřebné skutečné znalosti, důležitá je jen ideologická oddanost levicově smýšlejícím „pedagogům“. Mnohé doktorandské práce z těchto oborů jsou plné balastu a s bídou dosahují úrovně maturitní eseje středoškoláka před nějakými dvaceti či třiceti lety. Nepřipomíná vám to náhodou něco, co jsme zde už jednou měli a také se tomu říkalo studium filosofie? Nu, vzpomeňme přinejmenším na VUML. Pro ty mladší: Večerní universita marxismu-leninismu.

A základní školství? Boj o „nového člověka“ začíná u marxistů už v mateřské školce. Protože hlavní hybnou silou současné revoluce staronových revolucionářů je „nový proletariát“ většinou islámského vyznání, vše začíná infiltrací prvků tohoto náboženství do osnov školní výuky. Děje se to prostřednictvím různých, k tomuto účelu založených „neziskovek“ placených záhadnými zahraničními „dárci“, které nabízejí školám zdarma své „speciální kurzy“. Potřebují k tomu jen jedno, aby byla normální výuka na týden či dva přerušena a děti byly dány k dispozici importovaným „mezinárodním“ lektorům. Tam se děti nejspíš dozví, jak dobrý bůh je Alláh a že mu patří všechno na světě včetně těch dětí samotných. Nikdo jim ale neprozradí, že islám je násilná ideologie, která nemá žádný jiný cíl, než odstraňovat jiné společenské formy. A bezelstně důvěřivé dítě pak kreslí obrázky českých vesniček s mešitami místo kostelíků, aniž by tušilo, jak hanebně je podváděno. Nemohl jsem uvěřit tomu, že by některý ředitel mohl něco takového ve své škole dopustit, ale spletl jsem se. Nejen ve Skandinávii nebo Německu, ale i u nás se už něco podobného v několika školách děje.

Všechno to zároveň souvisí se zaváděním tzv. inkluze, jak jinak než podle bruselského „doporučení“, do celého našeho základního školství. Pod záminkou pomoci našim vlastním dětem se tak ve skutečnosti připravuje půda pro absorbování nekonečného proudu dětí nelegálních vetřelců, kteří by k nám měli přicházet podle Bruselem vymyšlených a nadiktovaných kvót. Oprávněná otázka zní: Co by nás to všechny stálo?

Kromě jiného bychom zaplatili drastickým snížením úrovně základního vzdělání dětí všeho domácího obyvatelstva. Naši učitelé už od dob Komenského velmi dobře věděli, že oddělené vzdělávání je pro nejvyšší možnou kvalitu národní vzdělanosti nezbytné. Nikoho nikdy nenapadlo tuto známou a generacemi pedagogů ověřenou pravdu zpochybňovat. Jistě, až na pokusy profesora Nejedlého v počátku vlády komunismu, které většinou brzy selhaly a byly pak potichu vraceny zpět. A právě na podobný druh reforem dnes znovu zkouší navazovat novodobí marxističtí revolucionáři.

Dobře, vraťme se k našim současným bruselským, a nakonec nejenom bruselským soudruhům. Oni dnes vládnou i v Berlíně, Paříži, Stockholmu, Madridu a kdo ví, kde ještě. Aby to nevypadalo, že oživují nějakého kostlivce z devatenáctého století, dostal jejich vysloužilý „světový názor“ nejen nový kabát, ale i nový název – „levicový liberalismus“. Protože popírání demokracie hned od počátku by bylo netaktické, nenápadně posunuli obsah toho slova a nová demokracie v jejich pojetí dostala přívlastek „liberální“. Jak onen přívlastek chápou? Aby si mohli dělat, co sami chtějí, musí mít cejch demokratů před veřejností pouze oni sami. Všechny ostatní onálepkují jako „nedemokraty“. Zejména pak stoupence té pravé, nezfalšované a neokleštěné demokracie, která samozřejmě žádný přívlastek nemá, protože ho nepotřebuje.

Čeho jsme tedy svědky? Noví marxisté, kteří se dnes už raději nehlásí ke komunismu, ale k jakýmsi záměrně nepříliš jasným lidským hodnotám, se potichu vloudili do vedení starých socialistických stran a odtamtud se vplížili do vedení Evropské unie, kde si postupně vybudovali svou novou revoluční základnu. A pak začali nejdříve pozvolna, ale dnes už otevřeně a radikálně měnit původní účel unie ruku v ruce se změnami pravidel jejího fungování. Vše začalo návrhem evropské ústavy, která byla ještě původním hlasovacím systémem unie po zásluze odmítnuta. Okamžitě ji přepsali do podoby tzv. Lisabonské smlouvy a zároveň ve vší tichosti prosadili změnu hlasovacích pravidel tak, že jediným způsobem odporu a nesouhlasu zůstává vystoupení členského státu z unie.

Namísto dělnické třídy, která se jim v minulosti nakonec neosvědčila, si jako hlavního spojence vybrali neotřele novou údernou sílu, která má nahradit starý „opotřebovaný“ proletariát. Rozhodně si nemohli vybrat nic početnějšího. Jde o téměř dvě miliardy muslimů, což je zhruba čtvrtina celé světové populace.

Co Evropě toto nové souručenství euromarxismu a politického islámu prozatím stačilo nadělit? Především jsou to miliony nepřizpůsobivých a kulturně neintegrovatelných převážně nelegálních přistěhovalců, kteří devastují sociální a právní systémy hostitelských zemí. Dávno známé skutečnosti: rostoucí kriminalita, fanatický terorismus, desítky tisíc postižených Evropanů. Díky dojemné péči vůdců unie o tzv. lidská práva vetřelců se bezpečnost vlastních občanů unie den ze dne neustále zhoršuje.

Pod zástěrkou falešné humanity vtloukají novomarxisté desítky let do celé západoevropské společnosti doktrínu „politické korektnosti“, která funguje jako autocenzura. Nehodí se nazývat věci a děje ve společnosti veřejně pravými jmény. Cílem nebylo nic více a nic méně, než omezit a později i kriminalizovat kritiku počínání euromarxistů, chcete-li „levicových liberálů“, na politickém poli vůbec. Nesmí se například říkat, že tzv. liberální demokracie je ve skutečnosti jen přípravou likvidace demokracie jako takové. Nesmí se říkat, že politická korektnost uvolňuje cestu budoucí diktatuře. Nesmí se říkat, že počínání některých levicově liberálních spolků a tzv. neziskových organizací je plné prvků ryzího fašismu, atd. atd. Už jen to, že tito ideologové korektnosti hlasitě volají po trestání všech, kdo si jakkoli troufnou vyjádřit zdravé pochybnosti o správnosti a jedinečnosti jejich názorů, stojí za vážné zamyšlení.

V západních zemích unie se jim demagogie tohoto druhu dost dlouho dařila, ale ve středo- a východoevropském prostoru narazili, protože tady si lidé ještě příliš dobře pamatují „politickou korektnost“ praktikovanou po čtyřicet let komunistickými režimy. A abych byl spravedlivý, přičetl bych k tomu ještě léta zvůle Hitlerova nacionálního socialismu. Tam, kde se začíná vynucovat politická korektnost, začíná zapouštět drápky i budoucí diktatura se vším, co k ní neodmyslitelně patří. Nastává omezování svobody vyjadřování, zavádění cenzury, omezování práva vlastnit a použít zbraň, dochází k likvidaci výsledků voleb, pokud se tyto výsledky nehodí, a nakonec dojde k zániku svobodných voleb a demokratického zřízení vůbec.

Dobře vím, že v jednom článku nemohu dané téma vyčerpat tak, jak si zasluhuje. Pravděpodobně i celá kniha by byla málo. Snažil jsem se podat jen kostru jinak rafinovaně promyšlené strategie i taktiky staronových soudruhů, abyste se dokázali lépe orientovat v nové, tentokrát „hybridní“ válce neomarxistických, globalizátorských a proislámských sil proti stávající světové demokracii. A vězte, že tato nová válka, která nám nahradila onu celkem přehlednou „studenou“, probíhá bez jakéhokoli vyhlašování už několik desetiletí a postupně zasahuje celý svět, bohužel.

Malá perlička na závěr. Všiml jsem si toho při sledování televizního zpravodajství o schůzích vedení unie. Poprvé na ČT24, když čerstvě jmenovaný premiér Andrej Babiš plný optimismu sděloval národu, jak řádně vysvětlil šéfům unie naše české stanovisko ke kvótám. Následující ovšem dramaturgům z ČT24 jaksi uniklo, protože se to odehrávalo až za Babišovými zády, jak se říká, v druhém plánu. A opravdu jsem vytřeštil oči. Soudruzi řídící bruselský aparát se při vzájemném vítání líbají úplně stejně, jako soudruzi za Brežněva. Že by nám už dnes vládlo jejich další „polibbyro“?

Je to drobnost, ale právě ta nám může pomoci pochopit lépe než dlouhé vývody, co se kolem nás a s námi ve skutečnosti děje.



Diskuse


V. Lunák
23:39
18.3.2018

J. Kanioková
23:11
18.3.2018

J. Kanioková
20:55
18.3.2018

J. Kanioková
22:40
18.3.2018

V. Braun
23:51
18.3.2018

J. Kanioková
Re:
23:07
18.3.2018

P. Aron
17:03
18.3.2018

S. Netzer
17:08
18.3.2018

P. Han
17:51
18.3.2018

A. Nový 840
18:30
18.3.2018

A. Nový 840
18:31
18.3.2018

P. Aron
18:48
18.3.2018

P. Aron
18:49
18.3.2018

Jiří_K
17:16
18.3.2018

M. Prokop
17:50
18.3.2018

P. Rudolf
18:05
18.3.2018

M. Prokop
18:08
18.3.2018

P. Rudolf
18:12
18.3.2018

A. Nový 840
18:26
18.3.2018

P. Han
18:33
18.3.2018

M. Prokop
20:55
18.3.2018

J. Nový
18:11
18.3.2018

J. Kombercová
18:50
18.3.2018

M. Prokop
20:55
18.3.2018

J. Vintr
16:30
18.3.2018

Jiří_K
16:45
18.3.2018

S. Netzer
16:47
18.3.2018

J. Nový
16:50
18.3.2018

S. Netzer
16:53
18.3.2018

P. Rudolf
16:56
18.3.2018

S. Netzer
17:09
18.3.2018

P. Rudolf
18:08
18.3.2018

P. Han
18:36
18.3.2018

A. Nový 840
18:29
18.3.2018

Jiří_K
17:13
18.3.2018

J. Vintr
17:23
18.3.2018

Jiří_K
17:30
18.3.2018

P. Aron
19:07
18.3.2018

J. Jurax
15:15
18.3.2018

V. Braun
16:02
18.3.2018

S. Netzer
16:11
18.3.2018

P. Han
17:49
18.3.2018

M. Jandáková
.
14:30
18.3.2018

M. Jandáková
14:31
18.3.2018

J. Jurax
15:06
18.3.2018

V. Braun
16:00
18.3.2018

I. Břízová
14:28
18.3.2018

I. Břízová
16:21
18.3.2018

I. Břízová
14:31
18.3.2018

počet příspěvků: 275, poslední 19.3.2018 05:30









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.