19.10.2018 | Svátek má Michaela


SVĚT: Silvestrovský objev a seznamování s jiným světem

30.6.2016

Na rozdíl od dívčin v Evropě, jichž já, český běženec, důkladně poznal dost, překvapivé množství Američanek generace šedesátých let zdůrazňovalo, ba se i vychloubalo svým údajně stále zachovaným panenstvím. To teprve dají k dispozici pečlivě vybranému, materiálně znamenitě zajištěnému manželskému zájemci.

Rozhodně takovým dojmem nepůsobila poloorientální slečna Priscilla Lim z mezinárodní organizace UNICEF, o níž jsem se útržkovitě dozvídal, že už byla jednou či snad dvakrát zasnoubená. Když jsem se pokusil o tématu tak háklivém zmínit, pouze se podivila takovému zájmu a revanšovala se ujištěním, že přece každý má své právo na vlastní minulost a nejen na ni. (Časem mě představila elegantnímu, multimilionářskému otci jednoho ze svých bývalých snoubenců. Na mě udělal ohromný dojem, i poté, co jsem se dozvěděl, že dotyčný tatínek svému synátorovi mínil jeho vyvolenou uzmout, což ošáleného kandidáta prý přimělo k pokusu o sebevraždu, nikoliv však o vraždu svého proradného zploditele.)

Po roce mého neřestného života ve Frankfurtu tedy započala hodně jiná Amerika. Eventualita matrimoniálního ujařmení vůbec nelákala a ještě děsivější se jevila představa existence řvoucího vlastního děťátka. Tehdejší prioritou bylo ono zarputivé puzení dál se vpřed stále hnát, aniž bych věděl, proč tak činím, jakou by to vlastně mělo mít budoucnost. Emocionálně značně imunní, mou prioritou bylo zvládnout ten sakramentský druhý doktorát. Teď, když se po dlouhé řadě let pouštím do tohoto tématu, jen s notnými potížemi se rozpoznávám. Má dřívější dlouholetá láska Dagmar, poté manželka s jepičí trvanlivostí, intelektuálně brilantní psychiatr či psychiatryně, též bývalá spolupracovnice vědátora podivína (jménem Svetozár Nevole, jemuž se povedlo zasebevraždit unikátním způsobem), mě důkladně nepěkně poznamenala, s dlouhodobými pocity pořádné potupy. Ty jsem pak neúspěšně kompenzoval v mnohých miniaférách, hodně sobecky oportunistických.

- - - ̈

Já neveselý mnohonásobný lovec sobec. Pak mi do cesty přišla tato exotičnost. Jako úlovek ANO, jako matrimoniální břemeno NIKOLIV. To tehdy nepřicházelo v úvahu s nikým.

„Nebylo by to mé manželství první, ale ani poslední,“ utrousil jsem a pokračoval s prezentací svých dalších hanebných vlastností, že jako správný katolík bych pokládal za hřích nevyužít příležitosti pomilovat se s ženou, která si takovou pozornost zaslouží.

„Nevytahuj se,“ Priscilla odmávla mé chvástání. (V té době jsem si ještě psával deník, v němž toliko figurovala jako „Číňanka“.) Zprvu jsem měl potíže s jejím hodnocením našeho vztahu. Posléze se o své manželské věrnosti vyjadřovala jako o něčem stoprocentně zásadním. Nikdy se mě ale nezeptala, co si o něčem takovém myslím. Věřila vůbec v dosažitelnost mužské monogamie? Při porovnávání s čínskou realitou? Jenže já vlastně, snad zejména z pohodlí, jsem se vesměs monogamním stal. Život jsem si nechtěl komplikovat a od přátel jsem slýchával, že horší než žárlivá manželka bývají žárlivé milenky.

Jeden zřejmý znalec intimních obyčejů na vzdálených adresách mi zdůrazňoval, že v některých exotických končinách iniciativa vlézt s někým do postele se podobá přijetí nabídky k tanci, učinit potěšení, ochota partnerky mu udělat radost, zvykla si na to, zalíbilo se jí hbitě s ním odhupkat na vhodnou pelest, ověřila si to i s jinými, proč se tak vzájemně nepotěšovat? Existence bývalých a možná ani budoucích milenců by neměla tolik vadit. Žárlit na spolupachatele - spoluúčastníky nebo spíš oceňovat stejně hodnotný vkus? Zde mnou nejmenovaný expert takto fantazíroval. a začal se příliš opakovat zdůrazňováním, proč se takto vzájemně nepotěšovat, obohacující zážitky hromadit, když se k tomu naskytne správná příležitost.

Však ano, každý má přece právo na svou minulost. Při různých společenských příležitostech jsem nepotlačoval své kompenzační mnohoženské zájmy.

Priscilla nejspíš rozpoznala mé dřívější nezcela vyhojené mindráky. Jedna zkušená, Hitlerův koncentrák přeživší neárijská Češka mě peskovala: „Jsi slepej, tolik blbej, že váháš, že se upejpáš? Kvůli tobě je ochotná vykašlat se na svou kariéru! A teď z New Yorku s tebou odjet někam do Prdelákova!“

Co že poločínská šlechtična na mě mohla vidět? Že bych byl extra krasavec? Navíc bez peněz, bez naděje na nějakou náramnou kariéru. Že bych ji omamoval svým žvaněním s českým přízvukem?

„Jí přece nikdy na penězích nezáleželo,“ dostalo se mi takové odpovědi.

Těmi jsem rozhodně nikoho nemohl oslňovat. Mně naopak to její exotično imponovalo, s obtížemi jsem je dovedl potlačovat. Měl jsem vlastně důvod se cítit polichocen jejím vkusem, zejména poté, co jsem se dozvěděl, že prý mi dala přednost před jedním, vlastně před dvěma hollywoodskými zájemci. Známý herec a též režisér, který posléze přesídlil k další tvůrčí činnosti do Anglie, za svého pobytu v New York City pravidelně ke dveřím Priscilly přinášel růže a orchideje.

Moje materiální základna tedy žádná. Tak co teda na mě mohla vidět? Třeba jí imponovaly mé ambice na kolumbijském učilišti. Nebo ta má minulost - soudce, takového předtím asi či dost pravděpodobně ještě neměla, ale co člověk ví.

Nebo bych to měl vidět úplně jinak. Že ani ona vlastně nevěděla, co by ji mělo přitahovat. Třeba viděla mou zranitelnost, snažila se mě pozměnit, přetvořit podle svého vkusu, zvědavá, zda se jí to povede. A zda by to za takovou námahu vůbec stálo.

Její reakce, mé reakce. Tolik jsem si ale uvědomoval, docela s jistotou, že život bez ní by podstatně postrádal na své pestrosti.

- - -

Organizace spojených národů, elegantní sekretariát o přemnoha poschodích na první avenue u 42. ulice, bylo prostředí se záviděníhodnými příležitostmi. Byla to doba, kdy tam vládl generální tajemník Dag Hammarskjöld, Švéd, starý mládenec, prý homosexuál, všechny ženy tam ve velikánské budově ho milovaly. A pak ta podivná smrt, letecké prý neštěstí v Kongu.

Každý rok koncem září se do New Yorku sjíždějí potentáti ze všech končin světa. Tehdy už to byly všelijaké Excellence, též autentičtí lidožrouti jako ugandský Dada Amin, Ph.D., či Bokassa, pologramotný poddůstojník z Centrální africké republiky, na císařství posléze přejmenované.

Přijel i Chruščov, Nikita Sergejevič, a proslavil se bušením vlastní polobotkou v ruce k vyjádření nevole nad projevem předchozího řečníka. Priscilla byla svědkem tak pozoruhodného úkazu.

Často se vídala s Raphaelem Lemkinem, unikátní osobností, o níž se pramálo ví, vzdor jeho zásluhám. V roce 1900 v nynějším Bělorusku narozený, v Heidelbergu vzdělaný polyglot, plynně ovládající devět jazyků, byl autorem konceptu „genocida“, hlavní silou prosadivší OSN konvenci o genocidě. Priscilla mě podrobně informovala o jeho neutuchající energii přimět světovou organizaci, aby už konečně jednala, a jak velvyslanci, všelijací delegáti, před neodbytným Lemkinem prchali. Priscilla trpělivě konejšila jeho frustrace, u nás doma máme jím věnovanou původní gramofonovou desku s původním textem tak obtížně prosazované konvence o zákazu genocidy. Tento neoceněný velikán zemřel v rovněž sešlém hotelu, kde ubožácky přežíval, na jeho pohřeb přišlo jen půl tuctu zájemců.

K činnosti UNICEF značně přispěly některé hollywoodské celebrity, zejména Danny Kaye (původním jménem David Daniel Kaminsky, narozený v Brooklynu, první ambassador-at large UNICEF) a Audrey Hepburn, UNICEF Goodwill Ambassador, takto v roce 1992 oceněná. Též náramně fotogenický Charlton Heston byl častou ozdobou tamější společnosti.

V New Yorku na jakési tvůrčí akademii Priscilla absolvovala několik semestrů výuky k vylepšování svého zřetelného kumštýřského talentu. Slečna Lim též přilákala pozornost profesionálních fotografů, měla se dokonce objevit na obálce tehdy značně populárního týdeníku LIFE, čemuž ale zabránila jakási konkurence z japonských řad. Podrobnosti jsem už zapomněl. Též se jí přihodilo, že se s ní spojil filmový producent, z něhož se ale vyklubal tvůrce porno opusů.

Značně sympatičtější byla její zkušenost v roli dobrovolnice při pravidelných návštěvách chudáčků, mrzáčků. K nim docházela, dárky přinášela a jednou se vrátila s neočekávanou zkušeností: našla své svěřence v tuze ponuré náladě, přeptávala se tedy po příčinách a po delším váhání došlo k přiznání: dotyční postižení pacienti došli k závěru, že tato jejich pravidelná hodná návštěvnice je rovněž nějak tělesně postižená, jenže neznali příčinu a tuze ji litovali.

Jednou jsem ji v OSN doprovázel na filmové představení tehdejšího československého původu - válečné drama „Smrt si říká Engelchen“. Kvalitní výtvor, s nelibostí jsem musel přiznat. Rovněž si nedovedl představit ani jedním promile pravděpodobnosti, že bych ještě někdy mohl nahlédnout do končin takového dramatu, že bych se s jeho hlavním hrdinou kdy potkal a my se stali blízkými přáteli, jak se pak po dlouhé řadě let věru stalo.

Ve velmi užitečné mezinárodní organizaci jí kvetla kariéra, s níž se rozhodla rozloučit. Opustit jí milovaný New York přesunem do několik set kilometrů vzdáleného nepozoruhodného městečka, severním směrem ke Kanadě. Velká oslava na rozloučenou se konala, dostavili se významní oficiálové, obtížně chápající smysl jejího dobrovolného odchodu.

- - -

Jakožto švýcarská Číňanka nebo čínská Švýcarka, lety ve mně sílilo přesvědčení, že mentalitou to bylo stvoření spíš evropské než americké.To se týkalo jak jejího vkusu v estetických hodnotách, tak v kulinárních schopnostech a preferencích. Rozhodně dávala přednost středoevropským výtvorům před standardními uniforními amerikánskými brownies, hamburgers, hot dogs.

Od kamaráda Pavla Kratochvíla, rovněž absolventa plzeňského klasického gymnásia, posléze znamenitého sinologa na univerzitě v Cambridge, jsem se dozvěděl, že Priscilly rodokmen byl náramně, až výstředně noblesní, v porovnání s mými plebejskými kořeny. Přes tu čínskou konexi tam byly hrady, zámky, tituly a cestou tou švýcarskou dokonce i Nobeláček, cena nejznamenitější, v oboru chemie. Dotyčný strýc laureát se o poctě dozvěděl během jednoho ze svých transkontinentálních letů. Ze vzdálenější a nikoliv pokrevní přízně to rovněž byl velikán Albert Einstein, rodák z německého Ulmu, odkud pocházel jakýsi příbuzenský vztah zásluhou manžela Priscilliny sestry.

Ze strany mého německého příbuzenstva jakousi zajímavostí mohl pouze posloužit vzdálenější bratranec architekt, budovatel Hiltonu v tureckém Izmiru, za druhé světové války důstojník Luftwaffe, ženatý s vnučkou Josefa Alzheimera, věhlasného lékaře, který hanebný, po něm pojmenovaný neduh sice nevynalezl, ale zcela určitě ho objevil.

(Z knihy Priscilla. Dost svévolně se košatící Osud, která je už v prodeji.)

Neoficiální stránky Oty Ulče

KONEC



Diskuse


diskuse neobsahuje žádné příspěvky









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.