Až na této planetě přistane mimozemšťan se schopností domluvit se některým z veletuctů zdejších jazyků, bude mít oprávněný důvod mnohému se podivovat. Domorodci třeba do dveří vleze cizinec, vetřelec, jakoby s automatickým právem předělat tamější domácnost podle svého vkusu. Například se oženit s několika svými šestiletými neteřemi najednou. A na případný nesouhlas pak zareagovat s maximální nelibostí, morálním rozhořčením. Však se stal obětí, zasažena byla jeho sensitivity - citlivost.

Přece je to explozivní potenciál, vyjádřený dvojím vzájemně se posilujícím, žalobním tvrzením: islamofobie a rasismus. Vyskytuje se v přemnoha podobách, lze ho spáchat jak v domácím prostředí, tak ve velmi vzdáleném zahraničí. Lze se ho dopustit pouhým slovem - napsaným, přečteným, vyřčeným, použitelný je proti komukoliv za cokoliv, s obviněním z urážky čehokoliv islámského. Nejvyšší soudce v pákistánské metropoli se k fenoménu blasphemy vyjádřil takto: „Kdokoliv obviněn ze spáchání rouhání by měl být na místě zabit, to je náboženská povinnost.“ Došlo k uspořádání mezinárodních setkání s cílem dopídit se k harmonii mezi následovníky víry křesťanské a mohamedánské. Obě strany zdůrazňovaly mír a toleranci se zcela odlišnými představami o jejich mínění. Pro zastánce západní civilizace onou kýženou smířlivostí se rozumí respekt pro náboženskou svobodu, právo jedince se rozhodnout pro volbu té či oné víry, nebo žádné víry. Mluvčí mohamedánští však onu toleranci interpretovali jako potřebu ochrany jejich přesvědčení a domáhali se zákazu jakékoliv kritiky islámu.

Organization of the Islamic Conference (OIC), adresou v Saúdské Arábii., na fóru OSN tuze prosazuje rezoluci o univerzálním zákazu tzv. defaming („pomluvy, očerňování“) islámu; namířeno proti komukoliv kdekoliv. Potěšuje novinka, že provinilcům vesměs nehrozí trest smrti stětím či ukamenováním, ale pouze dlouholetý žalář. Král Abdullah, před necelým měsícem zemřelý, nabídl tuto mírumilovnou dohodu: Západ nechť se vyvaruje jakékoliv kritiky islámu a bude odměněn ujištěním, že ho nepostihne žádná násilná odveta.

V září 2012, čili krátce před svým znovuzvolením, americký president BHO v OSN ve svém projevu ujistil, že „budoucnost nesmí náležet těm, kteří slander (dopustí se pomluvy) proroka islámu“. Jeho slova v lednu nového roku 2015 stvrzena činem v Paříži, kde došlo k vykonání trestu smrti deseti zločinců, kteří nikoliv slovem, ale perem se takto provinili.

Intenzita mravního rozhořčení se nevyčerpala na území provinilé metropole, ale značně viditelně a slyšitelně se projevila na mnohých místech světa - Pákistán, Alžír, ba i protestní hromáždění 800 000 mohutně popuzených následovníků Mohameda v čečenském centru Groznyj, hlavním městě ruské, dříve sovětské, úředně ateistické metropoli zasvěcené Marxovi, Leninovi, takovým velikánům. Hřímání a násilnosti pronikly i do dalších kontinentů: V Niamey, hlavním městě afrického státu Nigeru, došlo ke zpopelnění 43 kostelů a nepříjemné zkušenosti nezjištěného počtu neislámských věřících. Tolik a ještě víc dovedli vyjádřit rozzuření musulmani.

Kromě jejich důkladné sensitivity aby návštěvníka mimozemšťana důkladně překvapila disoproporce v onom přece stále ještě početnějším množství jinověrců.

Reakce pramalá a zejména žádná. Několik roků, už z doby před pařížskými karikaturami, sleduji dokumentární záznamy ze severní Afriky, z bývalých bojišť druhé světové války, ze hřbitovů padlých spojeneckých vojáků, včetně těch českých a slovenských v Tobruku. Nyní jejich náhrobky jsou s vervou vandalizované zarputilými následovníky Alláha. Že by se katolíci, protestanti, baptisté, adventisté krví a železem revanžovali? Taková alternativa by přece nikoho ani nenapadla.

Jak vlastně hodnotit stav naší chabnoucí západní civilizace? Připomínám si stařičký francouzský film se rvačkou v baru a kýmsi tam vysloveným názorem, že od pitomce facka neplatí. The New York Times neváhaly uveřejnit foto Panny Marie potřízněné sloními výkaly. Též obhajovaly oprávněnost muzea vystavovat „Piss Christ „ - krucifix v kýblu s močí jako příklad hodnotného umění. Avšak žádnou malovánku s mohamedánským motivem by si tentýž tolik liberální, ale politicky důkladně korekní, přeopatrný zdroj s přesně opačným zdůvodněním netroufl zveřejnit. Přece by to byl hrdelní zločin islamofobie. Nicholas Kristof, významný komentátor týchž NYT, ve svém sloupku již před několika lety (18.9.2010) přispěchal s iniciativou se všem mohamedánům omluvit za všechna příkoří (slur), jimž jsou vystaveni.

- - -

Islamofobní je například nevýhodná statistická zmínka: bez obtíží jsem napočítal dva tucty teroristických útoků uspořádaných muslimy jménem Alláha (Londýn, Madrid, Moskva, Boston, Bombaj atd.), leč nic takového se neudálo z iniciativy křesťanů, buddhistů, konfuciánů, šintoistů, mormonů, bezproblémově s ateisty koexistujících.

Zájemci s trpělivostí trávit čas pohroužením do příslušné literatury se ledacos dozví, jak zacházet s nevěřícími psy. Mezi nimi jsou i požadavky, nerozlišitelné od příkazů, jejichž důkladnost připomene, ba i předčí dávné doby válečné nacistické okupace. Například zákaz vodit pejsky v ulicích či do parku na procházku. Domáhat se privilegií v oblékání, kulinárních zvyklostí dosavadní menšiny islámských vetřelců, vydupávat si nárok na přepisování školních učebnic, přepisování historie. Požadavky sensibility věru značné a úspěšné. Však již dosahuje ochoty poslušně se přizpůsobujících ovcí.

Právě jsem se dočetl poučnou informaci s názvem „This Little Piggy Got Banned“ (The Weekly Standard, 26.1.2015), což mi připomnělo slabikář s dávných dob našeho dětství, o skupině selátek, různě si počínajících a prozpěvujících. A nyní, v novém tisíciletí, se dozvídáme o směrnicích s urgentním doporučením rovnajícím se příkazu významného nakladatelství Oxford University Press svým autorům dětské literatury, aby vymýtili i nejmenší zmínku o jakýchkoliv prasečinkách.

Oxford - takové slovo zní hrdě. Spolu s Cambridge jsou hodnocena jako ta jediná v první desítce těch nejznamenitějších účilišť světa na evropském kontinentě. (Například na rozdíl od univerzity plzeňské v mém rodném městě.)

O velmi hanebný výsledek se Oxford před několika měsíci zasloužil. Tak se dozvídám z textu amerického publicisty Dennise Pragera „Oxford and the Crisis of the University“ (Townhall.com, 20.1.2015). Tato instituce proslula již z mnohých důvodů, jedním z nich je v roce 1823 započatá tradice debatních utkání na předem stanovené téma, o němž přítomní pak hlasují.

Tím prozatím nejposlednějším tématem bylo tvrzeni „Hamas je větší překážkou míru než Izrael“. Čili akademické hodnocení teroristické organizace, která má ve svých stanovách cíl zničení, zmizení židovského státu.

Nejlepší z nejlepších debatovali a mnohé tvrdili:

„Jsme svědky zločinů Izraele proti lidskosti.“
„Izrael si počíná jako nacistické Německo.“ (Velký potlesk následoval.)
„Izraelská okupace je ta nejdelší brutální okupace v moderních dějinách.“

Po takovém programu došlo k hlasování, výsledkem většina 190 proti 130 hlasům této studentské Oxford Unie ve prospěch Hamasu.

Úchylnější, děsivější výsledek než sensitivně motivované nakladatelské tažení proti nevinným vepříkům.

- - -

Guvernérem amerického státu Louisiana je Bobby Jindal, věk 43, syn přistěhovalců z Indie. Nedávno navštívil Velkou Británii. Nevím, zda na programu byla i zastávka v Oxfordu, ale zcela určitě přednášel v Londýně, aniž by váhal se projevit se svými nikterak chamberlainakými názory. Například se netajil se samozřejmostí, že západní civilizace je (aspoň dosud) převážně křesťanská, že mnozí vetřelci využívají svobody, aby ji podvrátili. „Jestliže se nechtějí stát Američany, ať tam nemíří,“ prohlásil v rozhlasovém interview s Tony Perkinsem, prezidentem organizace Family Research Council. Ti, co se nechtějí asimilovat, pak vytvářejí „no-go zones“, podle evropského způsobu vytváření enkláv, do nichž nemuslimové raději nevkročí a kde se už uplatňují středověké zákony šária. Taková upřímnost značně pohoršila britského premiéra Davida Camerona.

Jenže ani americké počínání si nezaslouží příliš obdivu. V Texasu, Jindalově sousedním státu, již fungují tribunály šárie, rozhodující spory v oblasti práva rodinného a občanského. Prozatím to je jurisdikce dobrovolná, ale pro muslimy již závazná.

Daleko blíž k mému americkému domovu v Binghamtonu, stát New York, je městečko Hancock - pouhých 51 mil, 82 kilometrů daleko či spíš blízko, čili v místních dimenzích téměř za rohem - a k němu patří jakýsi Islamberg, zřízený šejkem jménem Gilani. Je to soukromý majetek - tábor pro výcvik Soldiers of Allah - ano, Boží bojovníci, muslimové většinou černoští. Trénink se zbraní jak úspěšně prosazovat nastolení globálního kalifátu. Nevěřícím psům ovšem vstup zakázán. Takže to by měl být

KONEC

Neoficiální stránky Oty Ulče