Prozatím uniká mé schopnosti pochopit, proč Washington pokládá Saúdskou Arábii za svého spojence, rovněž v boji proti mezinárodnímu terorismu. Že by převažovaly výlučně přízemní hospodářské důvody, cynická motivace? Toto království je pro USA zdrojem pouhých 7 procent konzumovaných pohonných hmot, ale je hlavním zdrojem financování a dodávek dobrovolníků pro al-Kájdu v Iráku. Rovněž je zásobárnou odhadovaných 40 procent všech džihádistů na světě. Polovina účastníků na útoku a zničení mrakodrapů v New Yorku 11.9.2001 byli Saúdové. (Nicméně, například princ Nayef, ministr vnitra , oficiálně oznámil, že to bylo proradné dílo sionistů.) V učebnicích se saúdská mládež dočítá o kýženém cíli vyhladit všechny nevěřící psy k potěše Alláha.

Podle toho pak kvalita výuky vypadá i v univerzitním prostředí, odkud s diplomy odcházejí graduanti, nejspíš s kvalifikací dát se k dispozici fanatikům , s ochotou spáchat hodně explozivní sebevraždu s pokud možno největším množstvím krveprolití.

Vlivný týdeník Newsweek uveřejnil (13.8.2007) podrobnou reportáž o počínání dobrovolníků sebevrahů v Iráku. Začíná zmínkou o videu, na němž elegantně oděný sličný jinoch, představen pouze jako „Snoubenec Fatimy“, se loučí se světem, s radostným očekáváním, že za pár minut sedne k volantu, pár kilometrů popojede a třeskutě se odexpeduje k Alláhovi do ráje, kde na něj čeká ona vysněná Fatima a už se nemůže dočkat.

Za moment se dočká, kameraman odborně zaznamenal, a video jako jedno z mnohých je na YouTube ke spatření a případné inspiraci.

Ochota – a v případě islámských fanatiků i bažení – zemřít a při té příležitosti způsobit co největší ztráty v nepřátelských řadách, se může stát mocnou zbraní, pro niž máme názorný precedent ze závěrečné fáze druhé světové války v Pacifiku. Fronta se blížila k břehům Japonska, piloti císařského letectva, oni tzv. kamikaze, se vrhali na americkou námořní flotilu u ostrova Okinawa, kde se tehdy utkaly dvě armády s rekordním množstvím prolité krve. Ač se podařilo včas se strefit do mnoha těchto kamikaze útočníků a stovky jich zmizely ve vlnách, přece jen někteří zasáhli cíl, a tak jedinec mohl způsobit mnohanásobnou ztrátu na životech.

Za první tři roky války v Iráku došlo k méně než 300 sebevražedných útoků. Poté jejich počet vzrůstal a za první polovinu 2007 způsobil smrt či vážná zranění 4000 Iráčanů. Většina těchto útočníků ale nebyli Iráčané, aspoň polovina se jich dostavila ze Saúdské Arábie. „Ta je hlavním hnacím motorem džihádu,“ prohlásil bez oficiálního oprávnění americký poradce v Bagdádu, a proto zůstal nejmenován. Jeho představený, tehdejší velvyslanec Zalmay Khalilzad, se o Saúdech diplomaticky vyjádřil v tom smyslu , že „nečiní vše, co by nám mohlo pomoci,“ což vedlo k reakci prince Saud al-Faisala, saúdského ministra zahraničí, že je takovým tvrzením astonished („naplněn úžasem“).

Soukromě však Saúdové přiznávají, že problém to je, že odhadovaný počet 850 jejich občanů do Iráku odešel bojovat a polovina jich již nežije. Stále je však dost zájemců dychtivých se vydat za tak třeskutým posláním. Do země se dostanou přes Sýrii, kam nepotřebují vstupní viza, a poněvadž nepřijíždějí s prázdnou kapsou, ochotni a schopni bohatě zaplatit pašerákům do Iráku, jejich přítomnost je vítána.

Většina pochází z nikoliv chudobných primitivních rodin, verbíři je získávají náboženskou, údajně intelektuální argumentací. Zmíněn je případ rodičů, otec učitel univerzitní, matka učitelka středoškolská, jak krátce po rozloučení se synem, obdrželi radostný telegram, že již dosáhl blaženosti mučedníka na cestě do ráje.

V roce 2004 uskutečněný průzkum veřejného mínění (Pew Foundation) zjistil, že v Jordánsku 70% a v Libanonu 74% dotázaných vyjádřilo souhlas s takovým sebevražedným počínáním.

Americkým okupantům nejvíc ztrát způsobí miny a ne sebevrazi, kteří se zejména soustřeďují na ozbrojené jednotky šíitů, na pohřební procesí, na tržiště ať už s jakoukoli veřejností. Při oslavách semifinálového vítězství národního fotbalového týmu (Asia Cup) sebevrazi zabili padesát fanoušků bez ohledu na jejich náboženskou orientaci.

Došlo pak k oprávněným otázkám, zda toto má být džihád, svatá válka proti nevěřícím. Od toho je extrémismus extrémismem, že se nedovede krotit, odhadovat limity svých počinů. Této slabiny umně využívá s notným zpožděním teď uplatňovaná strategie generála Petraeuse, s výsledkem, že řada Iráčanů se odvrací od fanatismu nejen cizinců al-Kájdy, ale i od domácích Mahdi jednotek šíitských mordýřů. Zuřivec Moktada at-Sadr již rovněž ztrácí na popularitě. Jak zdůrazňuje výtečný publicista Thomas L. Friedman (The New York Times, 25.11.2007), extrémní fundamentalismus podnítil zřídka vídaný a o to víc vítaný úkaz v arabské politice, totiž bažení po umírněnosti. Sunnité teď spíš podporují Američany, kteří přece byli strůjci jejich ztráty politické moci, ale teď jsou jim přijatelnější než ničiví, krvežízniví džihádisté. (Což neuniklo pozornosti Osamy bin Ladena, dosud na nezjistitelné adrese, když ve svém audio sdělení 22. října 2007 plísnil al-Kájdu za přehmaty, které vedou ke ztrátě sympatií u irácké veřejnosti.) Friedman tvrdí, že Irák se nyní stává arénou střetu mezi umírněnými příznivci modernizace, tak jak ji míní podporovat Američané, a puritánskými nesmiřitelnými radikály al-Kájdy a bojovníky jednotek Mahdi.

Bude moudré neusilovat o zavádění demokracie za každou cenu v nevhodném až nehostinném terénu, ale zdůrazňovat legitimitu, žádoucnost pluralistické rozlišnosti. Zbavit se tradičního impulsu „všechno nebo nic, vládnout nebo zahynout“, a tak časem dojít ke kýžené a v moderním světě nepominutelné vlastnosti, jíž je tolerance, ohled a respekt zájmů a nároků menšin. Culture of diversity – rozmanitosti, ne vláda jen jedné strany, o jejíchž neblahých důsledcích snad není třeba přesvědčovat většinu pamětníků v naší rodné zemi.

V listopadu 2007 saúdský král Abdullah přijel do Vatikánu, kde se setkal s papežem Benediktem XVI. – první taková audience v historii. Král přivezl papežovi dva dary: zlacený meč posázený drahokamy a sošku, zlatou a stříbrnou, na ní palma a muž na velbloudu. Pozoruhodné gesto, ale jak poznamenává Friedman (NYT, 11.11.2007), významnějším, historicky závažnějším darem by bylo vydat papežovi návštěvní vizum do království, kde je dosud zakázáno postavit jakýkoliv kostel, chrám, modlitebnu, synagogu, svatostánek hinduistů či buddhistů, cokoliv jiné víry než té mohamedánské a kde zájemcům o změnu v orientaci hrozí trest smrti.

Dlouhá ještě cesta před námi než míry tolerance, jakkoliv omezené ve Spojených arabských emirátech, se podaří dosáhnout v Saúdské Arábii, tam, kde je Mekka a kde dominuje ještě tolik středověkého.

(Kniha O ČEM DUMÁ ČESKÁ HLAVA má vyjít v prvních měsících 2008. Tak se dozvídám od pražského nakladatelství Švarc-Šulc a spol.)

Neoficiální stránky Oty Ulče