Pár mohamedánských zemí jsem navštívil (v Maroku dokonce s přístupem do královských paláců), nějaký čas tam pobyl, ale ne natolik, abych si troufl pokládat se za něco víc, než pouhého outsidera. Poněvadž postrádám nikoliv neobvyklé nutkání drát se do takových končin, rozhled je pak nutno si vylepšovat seznamováním se zdroji, poznatky odborníků, jichž je naštěstí k mání habaděj.

Obtížné by bylo nesouhlasit s tristním konceptem Samuela Huntingtona o střetu civilizací, nicméně se kloním k názoru, že konflikt mezi muslimy a námi, nevěřícími psy, aspoň dosud není ten nejvíc dominující. Ta nejkrvavější nevraživost zasahuje jejich vlastní řady – sunnité a šíité, krky si vzájemně podřezávající. Že nebetyčný je rozdíl v atmosféře, v míře tolerance či tyranie mezi státy téhož arabského poloostrova.

Čeští diplomaté, s údělem reprezentovat svou zemi na puritánských písečných výspách – a nejen oni, samozřejmě - odjíždějí popíjet do Bahrajnu, , tam se různě radovat a pašovat skotskou whisky pod svou střechu.. What To Do in Riyadh čili „Co dělat v Rijádu“, hlavním městě Saúdské Arábie, je titul článku (The Weekly Standard, 10.12.2007) dvou amerických autorů (Max Boot a Lee Wolosky), zúčastnivších se expedice pod záštitou studijního střediska (Center for Strategic and International Studies). Hned v prvním odstavci se svěřili se svým dojmem, že jeden den to byla cesta do budoucnosti, kdežto den příští pak návrat do hodně temné minulosti.

Spojené arabské emiráty (United Arab Emirates – UAE) je konglomerát sedmi státečků s celkovým počtem 4,4 milionů obyvatel, z nichž jen jedna pětina jsou původní domorodci, obdarovaní občanstvím. Polovinu veškeré populace tvoří gastarbeiteři z jižní Asie – zejména z Pakistánu a Bangladeše, dříči notně vykořisťovaní.

. S výstředními počiny Dubaje je v současné době obeznámena většina pozemšťanů s přístupem k televizoru. Na obrazovce vidí mohutnou výstavbu připomínající Hongkong, Šanghaj, Singapur, s příměsí americké Miami a Las Vegas, někdejší rovněž pouštnÍ pustiny. Tam ve žhavém terénu si Dubajci pod střechou zřídili svah se sněhem, lyžovat, případně se ze svahu kutálet, vybudovali hotel ve tvaru lodní plachty a momentálně dokončují výstavbu rekordně nejvyššího mrakodrapu na světě, o 160 poschodích, dvojnásobné to výše proslulé Empire State Building v New Yorku.

Nebýt ovšem ropy, pod povrchem jim cizinci objevené – a v současné době odhadované na 10 procent všech světových zásob - nynější pohádkově bohatí šťastlivci by sdíleli osud bídných beduinů ve stanech s otopem ze sušeného velbloudího trusu.

Mnohého však překvapí zjištění, že pouhých 30 procent domácího produktu v Emirátech pochází z prodeje ropy. Původní miliardové příjmy totiž umožnily iniciativu zdárně investovat v zahraničí. Však velmi nedávno došlo ke zveřejnění zprávy z Abu Dhabi o investici 7,5 miliardy dolarů do největší americké banky Citygroup, tak učiníivší z těchto Arabů její největší akcionáře.

Zejména Dubaj si tak zdatně počíná. V jeho přístavu pravidelně kotví flotila amerického vojenského námořnictva, Dubaj financuje, obchoduje všemi možnými směry.

Alkohol je k mání v barech a restauracích, domorodé ženy si sice pokrývají vlasy, ale nikoliv tvář, Evropanky (s početnou prý kvotou ruských prostitutek) v krátkých sukních a s hlubokým výstřihem tam promenují, aniž by je někdo zatýkal a bičoval.

Dočítám se, že za pouhé dvě hodiny jízdy lze dorazit do sousedního emirátu Abu Dhabi, na první pohled konzervativnějšího, s menším počtem minisukní ke spatření. Dubaj a Abu Dhabi jsou dva o primát usilující rivalové, obdoba australského Sydney a Melbourne, či echo českého Hradce Králové a Pardubic. Poté, co Dubaj dala do provozu dnes ve světě velmi viditelnou leteckou společnost Emirates Airlines, v Abu Dhabi zareagovali zřízením vlastní luxusní společnosti Etihad. Poté, co Dubaj dala do provozu závodní dráhu pro vozy Formule 1, v Abu Dhabi si zřídili také jednu a navíc s tzv. Ferrari Theme Park - však již jsou částečnými vlastníky této proslulé italské firmy.

Tito dva arabští kohouti se předhánějí v budování těch nejluxusnějších hotelů a televizní diváci i v České republice jsou již nepochybně obeznámeni s výstavbou umělého ostrova, která potrvá dalších deset let (do roku 2018) . Lebedit si tam prý bude 150 000 milionářských šťastlivců, tamější kulturu vzpruží filiálky muzeí – Guggenheimovo v New Yorku, též pařížský Louvre.

V Emirátech svoboda ve sféře sociální a hospodářské však nedosazuje do sféry politické. UAE jsou dosud absolutní monarchie, s žezlem ve vládnoucích rodinách. V Dubaj rodina Maktoum si tak počíná od roku 1833 – již téměř dvě století. Ale je to systém velmi blízký označení „meritokracie“, kde k podílu na správě státu jsou vybíráni ti nejschopnější kandidáti, nezřídka absolventi elitních univerzit jako Harvard či Oxford, a nikoliv bezcenná, parazitující princátka, jak tomu je pravidlem v nejmocnějším, nejbohatším arabském státě - v Saúdské Arábii.

Z Emirátů lze do Rijádu doletět za pouhé dvě hodiny, kvapně zpět do starých, značně bezútěšných časů útlaku a hospodářské stagnace. Zmínění autoři Boot a Wolosky popisují svůj pocit hned po přistání. Tucty mužů na kolenou v letištní hale. Pětkrát denně kvílení muezína, kdy všeho nutno nechat a odspěchat k modlitbám do mešity. Nic takového v Dubaji ani jednou nepostřehli. Příslušnice ženského pohlaví nikde k vidění, i v hotelech, v rolích pokojských, služebných, děvčat pro všechno, jsou výlučně muži. Pouze 7 procent žen je zaměstnáno – důkladné to mrhání potenciálem, talentem národa. Ona nepatrná menšina zaměstnaných je tupena segregací na pracovišti, přísným systémem odděleného příchodu a odchodu z pracoviště. „Pohlavní apartheid“, ač to zní dost prapodivně. Ženy ovšem musí být zahaleny od hlavy k patě, nesmí zasednout k volantu, nesmí se objevit v doprovodu muže, který není jejich blízkým příbuzným, a když se tak stane, neblaze to dopadne. Nedávný případ: devatenáctiletá dívka je znásilněna skupinou útočníků a soudem je potrestána šesti měsíci pobytu ve vězení a porcí 200 šlehů bičem, poněvadž se provinila být v automobilu s mužem bez příbuzenského vztahu.

Další překvapení v onom středověku: zatímco do královských měštců Saúdské Arábie pluje půl miliardy dolarů den co den, naprostá většina tamějšího obyvatelstva (25 milionů) nebohatne a rovněž se mu nedostává výhod celoživotního zabezpečení, tzv. cradle-to-grave welfare, jak se leckdo ve světě domnívá.. V Izraeli, zemičce bez přírodních zdrojů, ale s řadou nezáviděníhodných problémů, průměrný per capita příjem je dvojnásobný než ten saúdský, a v případě Emirátů je čtyřnásobný. Mezi Saúdy jsou však ti největší boháči. Například princ Alwaleed bin Talal je prozatím tím prvním na světě, kdo si koupil nový, nejmohutnější Airbus A380 pro svou privátní potřebu.

Zatímco v Dubaji ekonomické počínání se zdárně košatí, v Saúdské Arábii veškerá aktivita závisí na černé mázdře, prýštící z hlubin. Osvícenější saúdské hlavy si uvědomují rozsah i případný dopad tak trapného kontrastu. V Emirátech mladistvá meritokracie energických talentovaný tvorů, v Saúdské Arábii gerontokracie, pramalá ochota a schopnost se pohnout směrem k moderní současnosti. Dosud tam dominuje puritánská teologie wahhabismu, jejíž mocní představitelé jsou předvědčeni, že sebemenší krůček dál od středověku je ohrožením té správné islámské víry.

Král Abdullah, který usedl na trůn v roce 2005, má sice pověst tvora umírněného, ba i částečně osvíceného – v porovnání s jeho početnými bratry a polobratry, ale je mu už 84 roků a pramálo může pořídit v systému kmenového uspořádání, v němž se rozhoduje domluvou stařešinů. Před dvěma roky jeho novinka dovolit volby do městských radních výborů skončila vítězstvím těch nejkonzervativnějších zatvrzelých islamistů, což zchladilo modernizátory takový experiment se zaváděním demokracie raději neopakovat. (Leckdo pak pomyslí na zkušenosti z Alžírska či Gazy.)

Král se výhýbá přímému střetu s náboženskou hierarchií wahhabistů, ovládajících mešity a školy. Financuje projekt mnoha (25 000) stipendií pro studia na univerzitách v Evropě a Americe. Započal s výstavbou univerzitního města – King Abdullah University of Science and Technology. Na projektu se nepodílí konzervativní ministerstvo školství, ale osvícenější, státem vlastněná olejářská společnost Aramco. Ambicí projektu je napodobit výtečný MIT (Massachusetts Institute of Technology), což se hned tak nepovede.

DOKONČENÍ PŘÍŠTĚ  

Kniha O ČEM DUMÁ ČESKÁ HLAVA má vyjít v prvních měsících 2008. Tak se dozvídám od pražského nakladatelství Švarc-Šulc a spol.

Neoficiální stránky Oty Ulče