Napřed se podívejme na taktiku zesměšněním, nikoliv popřením nepříjemných, nepopíratelných faktů. Ty totiž od svého prvopočátku nepřipustit, vůbec se jimi nezabývat. S pohrdáním je znicotnit jako nehoráznou absurditu, jíž se přece racionálně uvažující tvor nebude, nemůže zabývat. Tak jenom řádí pošukové, potrhlá individua věřící v ufony, zelené mužíky, v existenci netvora ve skotském jezeře Loch Ness. Takto zdevalvovat kteroukoliv kauzu a tím i její prosazovatele. S pohrdavým zesměšněním a případně i razantním obviněním každého opovážlivce, který by si troufl se zmínit o záležitosti, vlivnými kruhy establishmentu tutlané.

Tak náročný záměr by ale nemohl uspět bez přičinění všech nejvlivnějších medií, schopných ovlivnit veřejné mínění, vytvořit kýženou atmosféru, navigovat konzumenty zamýšleným směrem. To se například značně zdařilo ve snaze zabránit všem pokusům zabývat se tolik tajenou minulostí dosavadního amerického prezidenta. Nikdo ve významných mediích si netroufl ani slovem o Obamově minulosti zapochybovat, aniž by se vystavil riziku obvinění z rasismu.

V případě sensitivity, přecitlivělosti autentické či jen simulované, i bez stoprocentní podpory medií lze zdárně dosáhnout zamýšleného cíle, ovlivňování veřejnosti, zatlačované do defenzívy, s ochotou se přizpůsobovat i hodně nehorázným požadavkům, a tak postupně se dopracovávat do stavu vstřícné demobilizace. Islám nám poslouží znamenitým, ne však dosud dostatečně odstrašujícím příkladem.

Islám ovšem není pouhé náboženství, ale systém veškerého životního počínání. Islamizace začne v okamžiku, kdy je ve společnosti dostatečný počet muslimů, kteří přijdou s požadavkem všelijakých výhod. Ty zejména začnou přibývat s rostoucím počtem a procentem následovníků Alláha. V současné době na světě je jeden a půl miliardy muslimů – což je již víc než jedna pětina všeho lidstva. Zásluhou jejich mohutné rozmnožovací výkonnosti, chmurný je odhad, že koncem století dosáhnou absolutní početní většinu na této planetě.

Evropa je už nyní dost k nepoznání – však postačí se vydat na turistickou procházku. Pár kroků od vyhledávaných historických památek se vstoupí do paralelního světa, kde žena si netroufne vyjít na ulici s nezabalenou hlavou. Muslimská ghetta, ovládaná náboženskými fanatiky. Ve Francii polovina muslimů se netají svou primární loajalitou vůči islámu a nikoliv k nové adoptivní vlasti. Ve Velké Británii rovněž třetina se hlásí k ideálu jednotné vlády kalifátu nad celičkým světem.

Přibývá rekordní počet jak mešit, tak i věřících. Přívrženci islámu vynikají nejen svým počtem, ale i důrazem na vlastní sensitivity – citlivosti, háklivosti, jakož i domáhání se respektu – trumfy to k nepřebití, v přemnoha podobách. Například požadavky o státním uznání jejich náboženských svátků, závazných pro celý národ.. Ve Francii se učitelům doporučuje, aby se žactvu nezmiňovali o autorech, na něž sensitivní muslimové jsou alergičtí (Voltaire, Diderot například). Z těchže důvodů nejen ve Francii je radno se vyhýbat jakékoliv zmínce o holocaustu, což uráží senzitivní muslimy v jejich víře, že holocaust neexistoval.

Výtečný text (Lea Vojteková, "Co všechno uráží muslimy", Věstník Sokol Sydney, červenec-srpen, 2012) informuje, jak senzitivní muslimy urážejí i hračky, medvídek Pú a prasátka zejména. Též obrázky Josefa Lady, nejvíce jim vadí kozel Bobeš. Islámská španělská asociace se domáhá zákazu cestovat se psy v autobuse a rovněž chodit se psem v ulicích s muslimským obyvatelstvem.. Přítomnost psů je důkazem diskriminace následovníků Alláha, uráží jejich právo na náboženskou svobodu, jejich právo žít v souladu s učením Koránu. Další příklad ze Španělska: učitel zeměpisu ve třídě cosi vykládal o šunce. Jeden z žáků protestoval, že taková zmínka uráží islám, a jeho rodiče na pedagogického opovážlivce podali trestní oznámení.

Agresivní sebevědomí početně mohutnící menšiny v kontrastu s ochablou ochotou většiny původních Evropanů se vůbec ozvat. Dopad dědictví Chamberlainova druhu uvažování je už ke spatření v obrovských obludných dimenzích. Nejen usmiřovačky, jednostranné ústupky, nerealistické presumpce neškodných úmyslů parazitujících vetřelců, kteří se netají svou dychtivostí naivnímu dekadentnímu Západu podříznout krk. Nejednou vídáme hloučky nasupené, zlověstně se tvářící i počínající islámské mládeže, v rukou plakáty s jednoznačnými hrozbami, požadavky jako ZABÍT KAŽDÉHO, KDO URAZÍ ISLÁM, UŘÍZNOUT HLAVU KAŽDÉMU, KDO ISLÁM URAZÍ, ISLÁM BUDE VLÁDNOUT CELÉMU SVĚTU, PRYČ DO PEKLA SE SVOBODOU. Ve Velké Británii restauratér Mohammed Anwar porušil dopravní předpisy, ignoroval příkaz omezené rychlosti, hrozila automatická ztráta řidičského průkazu. Nestalo se tak s ohledem na skutečnost, že dotyčný je bigamista, spěchající mezi dvěma manželkami. To v zemi, kde bigamie je trestná. Ne však pro každého. Vysoký hodnostář anglikánké církve již projevil názor o užitečnosti, prospěšnosti uplatňování (prozatím jen některých) středověkých předpisů šária

Demokratické státy ovšem respektují demokratická práva svých tuze nedemokratických nepřátel. Jsme svědky dobrovolného si nasazování chomoutu, navlékání svěrací kazajky s předstíráním či dokonce autentickým přesvědčením, že nic takového se přece neděje. Morbus chamberlaini již v pokročilém stádiu směrem k sebedestrukci, zposlušnění dosavadní původní většiny, jež se stává sebecenzorem, vlastním drábem. Nejen přehlížet, promíjet, omlouvat slova a činy svých nepřátel, ale pořádně zatočit s nemnohými opovážlivci – dosud se ještě občas vyskytnou. Výtečná výhoda být sensitivní a jakákoliv troufalost se jen trošku kriticky vyjádřit o islámu je zatracována jako zločinný prohřešek "islamofobie".

Zločin blasphemy ("rouhání, vyjádření značné nevážnosti vůči Bohu, svatým osobám či věcem") hrozí nejen provinilcům mezi příslušníky islámské víry, úchylkářům, odpadlíkům, ale komukoliv, kdo se o mohamedánství nikdy nezajímal. I jemu hrozí utnutí hlavy.

V Rakousku se provinila občanka Elisabeth Sabaditsch-Wolff spácháním "nenávistné řeči" (hate speech) "předpojatým podněcováním" (prejudicial incitement), poněvadž si troufla kritizovat islám a šáriu, středověký kodex krutých právních předpisů.

Většího mediálního ohlasu se dostalo penzistovi Helmutu G. ve Štýrském Hradci, poněvadž na svém pozemku při sekání trávy si troufl trošku zajodlovat. Tím popudil mohamedány na sousedním pozemku s mešitou, ze které během modlení okolí ohlušují reprodukované lkavé zvuky muezína. Muslimové za plotem si takovou konkurenci nenechali líbit a podali na jodlujícího Rakušáka trestní oznámení za "hanobení islámu" – ano, ona výtečná islamofobie, trumf k nepřebití. Obviněný se marně bránil, byl odsouzen za "pohrdání náboženskými symboly a omezování náboženského vyznání".

Sebedestruktivní morbus politické korektnosti již v mnohých podobách bují nejen v Evropě. Vhodnou ilustraci poskytne postoj Baracka Husseina Obamy vůči zemím islámu, jeho přehnané velebení, opatrnost neurazit. Na armádní bázi Fort Hood v Texasu došlo k masakru – 18 mrtvých a 25 těžce zraněných. Pachatelem byl major Nidal Malik Hasan, střelbu započal se slovy Allahu Akbar. Se svými názory se netajil, naopak je propagoval, ale nikdo si netroufl na ně upozornit v oprávněné obavě neriskovat kádrový šrám, obvinění z islamofobie, z rasismu – další triumf politické korektnosti. Obama vydal zákaz použít slov jako "džihád" či "islamisté" v souvislosti s teroristickými počiny jménem džihádu se angažujících islamistů. Nastalo mlžení, příval eufemismů, sémantického šperkování. Z oficiální mluvy Washingtonu ledacos zmizelo: žádná již zmínka o "islamic terrorism", nic již o džihádu, ale pouze neurážlivé dvousloví "violent extremism".

Pokračujme v takovém posunu uvažování: Já zabiji a svůj zločin zdůvodním jako obranu před neexistujícím nebezpečím. Zajisté se najdou obránci správnosti, oprávněnosti takové interpretace.

Jako příklad perfektního pohrdání civilizací nás nevěřících psů nám poslouží po třech letech konečně (květen 2012) na bázi Guantánamo u vojenského soudu započatý proces s pěti džihádisty, z nichž nejprominentnějším je Khalid Sheikh Mohammed, pokládaný za hlavního strůjce 9/11 útoku, k jehož přípravě se pyšně hlásil, jakož i k třiceti jiným teroristickým akcím, včetně uřiznutí hlavy amerického židovského žurnalisty Daniela Pearla.. Obvinění se na soudce zásadně nepodívali, veškerou proceduru včetně otázky, zda se cítí vinní či nevinní, ignorovali. Vypnuli aparaturu, umožňující tlumočení v arabštině. Jeden z obviněných vstával, přerušoval, nahlas se modlil. S ostatními rovněž padal na kolena, na koberečku se modlit. Jměnem svého klienta advokát vyžádal přečtení jmen všech 2976 oběti 9/11, což trvalo přes dvě hodiny. Jeden z obviněných si ze soudního dokumentu udělal papírovou vlašťovku, přesně ve tvaru letadla a jim miřil do mikrofonu, jako symbolu mrakodrapu. Záměr se věru dařil - americký systém zesměšňovat, vysmívat se jeho impotenci. Výsměch byl nejvíc pociťován pozůstalými, pro něž byl instalován přenos z trapného divadélka.

Se všemi odvoláními se to všechno finančně nákladné počínání protáhne aspoň čtyři roky. S potupami přispěla i advokátka Cheryl Bormann, obhájkyně jednoho z vrahů: k soudu přišla cudně burkou pokrytá a vznesla požadavek, aby přítomná osoba justičního týmu, nezcela takto zahalená, se vhodně přizpůsobila s ohledem na jejich klienty, kteří zahlédnutím části ženské pokožky by se dopustili hříchu.

Domáhat se ohleduplnosti pro háklivost senzitivních velevrahů, mordýřů neváhajících hlavy uřezávat. Rovněž náramný triumf šarády s přecitlivělostí, touto novou efektivní zbraní.

KONEC

Neoficiální stránky Oty Ulče