Nemůžeme ihned zavést bezpečí. Ale můžeme ihned prosazovat vymahatelnost práva

Je důležité debatovat o svobodě slova. Už proto, že po aktech teroru lákají spíše sliby bezpečí. Ale debata spuštěná článkem Tomáše Halíka už zakrývá, kam se za dva týdny pohnuly události v Evropě a diskuse o nich.

Padají návrhy na posílení tajných služeb. Na snadnější kontrolu bankovních účtů. Na širší možnosti odposlechů i uchovávání dat o komunikaci. Na zpřísnění Schengenu. Na omezení imigrace. Lidem ani moc nedochází, že čím radikálnější návrhy, tím složitější cesta k jejich prosazení. Nemáme snad parlamenty a ústavní soudy jako poslední instanci?

Větší smysl má diskuse o naplňování již existujících zákonů a pravidel. Je tu hodně neuralgických bodů. Patří k nim rozšiřování paralelních společností, v nichž místo zákonů platí právo šaría. Patří k nim tzv. no-go zóny v evropských městech, nad kterými policie zlomila hůl. A patří sem obava pojmenovat ideový kořen této hrozby – radikální islamismus.

Džihádista, nebo jen fanatik?

Více než o zákony může jít o konvence. Pražské letiště si pořídí drahý software na rozpoznávání tváří. Ale proč neprosadí profilaci pasažérů? Společnosti, které ji provádějí (izraelská El Al), jsou úspěšné. Větší důraz než na techniku kladou na lidi a jejich psýchu, pohovory s pasažéry a poznání jejich motivů. Ale profilace pasažérů naráží na diskriminační diskurz. Zatímco Iz raelci se soustředí na osaměle cestující mladé muslimy, korektní Evropa musí podezřívat i osmdesátileté babičky, jinak by to byla diskriminace. Je to ukázka pravidla daného spíše konvencí než zákonem. Změní se?

Cosi se mění v byrokratickém uvažování EU. Místopředseda Evropské komise Frans Timmermans v pondělí řekl: „Skutečnost, že si Židé opět dělají starosti o své bezpečí, mě připravuje o spánek.“ Ale nahlédneme-li do médií, která starosti Židů o bezpečí odrážejí, narazíme až příliš často na toto. Starost jim dělá, že po útocích na Charlie Hebdo a židovský obchod, jejichž pachatelé vykřikovali „Alláh je veliký“, prezident Hollande prohlásil, že „tito teroristé a fanatici nemají s náboženstvím islámu nic společného“.

Není-li prezident ochoten či schopen pojmenovat ideový kořen hrozby, tedy radikální islamismus, je stát ochoten zasáhnout proti semeništi té hrozby v některých islámských institucích? I z této otázky pramení nejistota francouzských Židů. Loni jich odešlo do Izraele 7000, čímž obsadili první místo na žebříčku – i před rizikovou Ukrajinou.

Nabádá se k vraždám v kostele?

Západ už pokládá starost o Židy za jakýsi automatismus a více se soustředí na problém islamofobie. A riziko radikálního islamismu relativizuje poukazy na západní teror vycházející z domácích zdrojů ultrapravice, nacionalistů či narkomafií. Ukázkou jsou komentáře Respektu a Noama Chomského.

Respekt píše: „Muž v černém nevolal, že pomstil proroka Muhammada, ale vykřikoval slova: ,Dnes umřeš, marxisto!‘ Jmenoval se Anders Breivik a v roce 2011 ve jménu jakési zvrhlé křesťansko-ultrapravicové ideologie povraždil 77 lidí.“ A podobně i Chomsky (na webu CNN): „Nejtěžší jednotlivý akt teroru v Evropě posledních let se odehrál v červenci 2011, když Anders Breivik, křesťanský ultrasionistický extremista a islamofob, zavraždil 77 lidí.“

Ten argument má váhu. Dokládá, že terorismus v Evropě je napájen z různých ideových líhní. Ale pomíjí velmi důležitou věc. Hrozba radikálního islamismu se nevymyká čistě statisticky (z hlediska pravděpodobnosti, s níž se stanete obětí teroru). Ale vymyká se emočně, celou atmosférou, kterou kolem sebe šíří.

Po Breivikově útoku byla ideologie smíchaná z křesťansko-nacionálně-islamofobní zášti jasně odsouzena. Slyšeli jste o kostelích či komunitních centrech, kde se ta ideologie hlásá jako návod k vraždě? Těžko. Zato narážíte na zprávy o hlasatelích zášti v muslimských centrech. Třeba když loni šejch Abú Bilál Ismaíl prosil, aby Alláh zničil „sionistické Židy, ty zločince, vrahy proroků, kteří prolévají krev, zabíjejí děti a z žen dělají vdovy“. Bylo to v mešitě v Berlíně – městě, kde konference ve Wannsee v lednu 1942 schválila „konečné řešení židovské otázky“.

Slyšeli jste o „křižáckém státu“, který by obsazoval území, vyhlašoval středověká fundamentalistická pravidla a zabíjel kacíře, heretiky i jinověrce? Těžko. Ale o Islámském státu slyšel zřejmě už každý. I o tom, že právě tam jezdí „trénovat“ muslimští občané států EU.

Slyšeli jste o nějakém spisovateli, který by se musel pod policejní ochranou ukrývat před hrozbou křesťansko-nacionálních radikálů? Těžko. Ale o Salmanu Rushdiem a fatvě na jeho hlavu slyšel asi každý. Novinářka Melanie Phillipsová píše, že za podporu smrti pro Rushdieho nebyl v Británii nikdy nikdo stíhán.

Tato atmosféra není statisticky zachytitelná, ale utváří pocit hrozby, před níž odcházejí francouzští Židé a proti níž demonstruje německé hnutí Pegida. Má-li se s ní pohnout, není nutné přijímat nové zákony, rušit Schengen či posilovat odposlechy. Pro začátek by stačilo pojmenovat hrozbu a účinně vymáhat pravidla tam, kde začíná bujet jakýsi islámský eurostát.

LN, 21.1.2015