22.7.2018 | Svátek má Magdaléna


SVĚT: Podumání o emocích (3)

3.5.2018

Váha povrchního půvabu

Začněme s oblečením - svůdce v roli oslňujícího páva.Na Nové Guineji extravagantně šnoření a zmalovaní mužové, v prorovnání s hanebným zanedbáváním jejich ženských protějšků. Těm se již hodně zamlada dostane tetování od hlavy k patě, čímž dojde k preventivnímu znicotnění případného postesku, že nemají co na sebe.

Na ostrovech v Melanésii jsem nejednou nad vchodem do jídelny v hotelu postřehl přísné varování TIES AND LONG PANTS FOR GENTLEMEN IN THE EVENING OR NATIVE DRESS. Bez kravaty by mě dovnitř nepustili. Kdybych ji neměl, směl bych pouze vstoupit v domorodém kroji. Nikoliv s valaškou a k tomu juchat, ale směl bych tam zcela nahatý, na penisu ale kumbung, jakýsi dutý roh či trumpeta. Vyskytují se v různých velikostech, trumpety až metrové. Ty spíš ve sváteční den a nikoliv do práce. Český misionář mi vyprávěl o zážitku, jak při fotbalovém utkání se takto odění domorodci na hřišti míhali, s nebezpečím si vzájemně vypíchnout oko. Na ostrově Malekula (nyní republika Vanuatu) si páni balí nástroj lásky do červeně zbarvené trávy, až nabyde mamutího rozměru. Tento obyčej však není monopolem Malekulanů, jak by snad jméno vrtošivě naznačovalo, ale vyskytuje se v podobném provedení i v jiných končinách Melanésie. Však i v našem evropském světě před pár stoletími móda přikazovala pánům vycpávat se v rozkroku.

Víc než oblečení nás ovšem přitahuje vzhled kýženého protějšku. Naše kritéria podstatně poznamenala doba a místo konání. Zpravidla se již nedychtí po typu krasavic, jak je mistr Rubens zpodobňoval na velikánských plátnech - ony macaté kytovce s bělostnou pokožkou poněkud do růžova. Nyní spíš převládají podvyživené postavičky, ale ještě by se našly výjimky. Na tuniském venkově třeba dosud zcela neodumřel obyčej pořádně vykrmovat nevěsty, čím tučnější, tím žádanější.

Polynésané, muži i ženy, jsou převážně korpulentní tlusťoši od přírody, bez zvláštního přičinění. Proto opak lahodí jejich oku, jak jsem si kvapně ověřil po příletu mé hubeňoučké manželky na ostrov Rarotonga (Cookovo souostroví v jižním Pacifiku), kde jsem nějakou dobu sídlil. Vzal jsem ji na obhlídku hlavního města Avarua (vesnice o dvou ulicích), s dupárnou jménem Banana Court, pár kroků od přístavu. Tam se pilo, tancovalo, muzika řádila déle než od slunka do slunka. Vešli jsme a jen co mužské osazenstvo spatřilo můj protějšek orientálního vzhledu, měli ji za domorodku a poněvadž byla tak hubená, byla i tolik žádoucí. Hned se jí zmocnili, na taneční parket odtáhli a až po delší době, značně schvácenou a promačkanou, mi ji vrátili.

V Číně tloušťka se pokládala a místy ještě pokládá za znak prosperity. Na pláži mi několik domorodců kazilo náladu dobře míněnou lichotkou, jak že jsem zdárně vypasený. Po dobu mnohých dynastií se tam u žen za nejpřitažlivější považoval krk, pokud možno co nejdelší, malé mandlové oči a poničené, tzv. lotosové nožky. Mrzačené od dětství, chudinky jen s obtížemi cupitaly, pán měl zaručeno, že mu daleko neutečou.

O běloších se tradičně vyjadřovali jako o bledých, chlupatých, kulatookých, dlouhonosých barbarech. Jenže i tam - Japonsko, Tchaj-wan, Hongkong, teď i po-maoistická Čína - pronikají západní kritéria tělesného půvabu. Plastičtí chirugové předělávají víčka, aby oči vypadaly kulatější, zvětšují nosy a ňadra. Na západní poměry taková operace přijde velmi lacino, ale domorodka za přetváření svého nosánku aby zaplatila sumu ve výši průměrné tříměsíční gáže. Ještě dražší je zvětšování ňader, poněvadž silikon je materiál, který se musí dovážet za valuty. Hodně tam jdou na odbyt krémy slibující zbělení pokožky.

Pohlédněme na dámskou hruď: Přibývá umělecké a vědecké literatury, výlučně se věnujicí páru oblin vylučujících sladkou lepkavou tekutinu, kterou odborníci definují jako nic jiného než obohacený pot, bez něhož bychom byli už dávno vymřeli. Nejen však pouhý zdroj obživy k přežití lidského plemena, ale i značně učinný zdroj vášně. Ne však všude: leckde v Africe, Asii, Oceánii se nad odhalenými prsními bradavkami nikdo nepozastaví, natož aby se vzrušoval. Nelze se příliš divit, když i ňadro mladé dívky dovede splasknout do tvaru plandající punčošky, když například na Nové Guineji ženy ještě občas kojí selata.

Marylin Yalomová, vědkyně Institutu ženských a pohlavních studií na Stanfordské univerzitě v Kalifornii, v knize Dějiny ňadra (A History of the Breast) to bere od Věstonické Venuše, dodavatelky onoho životně nepominutelného nektaru, do dob s prezentací bohyň s víc než dvěma prsy, do antického Řecka, kde převládl symbol falický. V raném křesťanství se tvary mužských a ženských postav zpodobňovaly k nerozeznání. Ke zméně se zájmem o tělo došlo v renesanci, proto máme obrazy s kojící Madonou. Zásluhou francouzské revoluce se ňadra stala politickým symbolem - odhalená hruď a v ruce prapor s trikolorou. Jestliže koncem šestnáctého století dominoval ideál maličkých prsíček a pořádně širokých boků, ve dvacátých letech minulého století k málo vyvinuté hrudi přibyly i úzké boky. V době teď nejsoučasnější se ovšem nadále dává přednost štíhloučkým krasavicím, ale k nim pořádná prsa. Odborníci už do nich napumpovali tuny silikonu.

Američan o prázdninách v cizině býval snadno rozpoznatelný svou přehnaně strakatou košilí, která se teď už ale tolik nenosí. Co však neutuchá, jsou vyvalené oči směrem k obnaženým mamáliím na evropských plážích. Však doma na opačném břehu Atlantiku i mrňavé holčičky si musejí zahalovat miniaturní hrozinky, neboť jinak by musel zakročit šerif. Puritánská tradice zatracováním erotiky udělala z mnohých posedlé erotomany, přesvědčené, že nelze mít dostatečně velká ňadra, stejně jako nelze nikdy být dostatečně bohatý. Jejich kardinální důležitost vnáší vření i do tržního hospodářství. Kalifornská firma Cole (nic společného s Coca-colou) obohatila trh dvojdílnými plavkami, jejichž vrchní část je nafukovatelná podle potřeby majitelky. Umělec jménem Nicolino se k této dychtivosti vyjádřil na kalifornské pláži Stimson Beach uplácáním velikánských, víc než tříkilometrových mamálních tvarů v písku.

Pak se soustředil na úsilí nashromáždit od dobrovolných dárců či spíš dárkyň deset tisíc podprsenek, aby na dlouhé šňůře vlály v Arizoně nad Grand Canyonem. Nepostřehl jsem však, zda tento tvůrčí záměr uskutečnil.

KONEC



Diskuse


S. Netzer
15:33
3.5.2018

J. Kanioková
14:03
3.5.2018

I. Mertl
13:40
3.5.2018

M. Drašner
16:01
3.5.2018

I. Mertl
19:03
3.5.2018

V. Kain
19:05
3.5.2018

T. Kohout
2:35
3.5.2018

počet příspěvků: 7, poslední 3.5.2018 07:05









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.