27.8.2016 | Svátek má Otakar






SVĚT: Plusy a minusy ctností, nectností

8.4.2010

K tomuto tématu mě ponouklo DVD s čerstvým (2009) filmem, který se v kinech snad ještě neobjevil. Americký výrobek jakési Lynda Obst Production, se skromným rozpočtem, s mně neznámými herci, děj ze současnosti na nevelikém městě, lidé s mobilními telefony v kapse, kabelce či u ucha, žádné výlohy s dobovým dekorem, vytvářením iluze již odvanutého věku. Nepozoruhodné obchody, úřady, restaurace, bez speciálních efektů, honiček, násilí, ani jedna vražda. I sexu pramálo, jen se o něm trošku mluví, ale skutek utek, ani jedno odhalené ňadro k dispozici. Titul díla THE INVENTION OF LYING neboli „VYNÁLEZ LHANÍ“.

Ve filmu všichni totiž mluví důslednou stoprocentní pravdu – nic jiného neumí, neznají, nedovedou. Takže důkladná to science fiction.

Hlavní postavou je muž v oněch takzvaných nejlepších letech čili v době již odkvétajícího mládí. Bílý límeček, dostane výpověď a šéf ji bez okolků zdůvodní jeho údajnou neschopností. Údajně neschopný má zálusk na získání kolegyně. Kolegové v kanceláři konverzují, muž k ženě. „Teď bych si docela s chutí zasouložil,“ praví on. „To já teda taky,“ praví ona, avšak s přesňujícím dodatkem, „ale ne s tebou, ty se mi nelíbíš.“

Oběť vyhazovu doma nečinně sedí, na zdi do prázdna hledí, došly mu peníze, nemá na činži, dostane vyhazov i z bytu. Odšourá se do banky zrušit konto, na němž mu zbývalo pár bídných dolarů.

Najednou dostane nápad, báječné vnuknutí, že něco takového ho dřív ještě nenapadlo – nikoho nenapadlo - a slečně u přepážky řekne, že peněz tam měl osm set, načež bez váhání požadovaný počet bankovek dostane. Svůj brilantní vynález si oblíbí, přijde příště zas a odchází s pořádným jměním.

Umírá mu matka, úzkostí zděšená z blížícího se neznáma. Syn ji uklidní báchorkou o jednom pánovi, co sedí na oblacích, že ten zařídí, aby se po smrti setkala se svými drahými, dřív zemřelými, a s nimi se společně radovala. Uspokojená, obalamucená, blaženě opustí tento svět.

Zpráva o pánovi v oblacích proběhne městem s vehemencí uragánu, dychtivá veřejnost se snaží dozvědět víc od konfabulátora, vynálezce nepravdy, jediného vlastníka tak vynikající noviny.

- - -

Opouštím další dějové nuance takového neskutečna, abych se soustředil na realitu naší existence, náš každodenní zvyk prezentovat se v přemnoha modifikacích s nejednou motivací: potěšit – polichotit – zkrušit – ublížit – sám se zvýhodnit - ošidit ke škodě jiného či státu – lží, nepravdou se před hanebným státem ochránit.

Podívat se sousedce do kočárku na tuctové, nezajímavé nemluvně a lživě se rozzářit a gratulovat, jaký že to je rozkošný potomeček. Nic ho to nestojí, lží jí potěší.

Při každoročním setkávání v rodné zemi nebývám potěšen připomínkou přátel, jak že se mi nepodařilo zhubnout. V Praze v divadle jsem se potkal s literátem,. jehož jsem už čtvrt století nebyl viděl. „Oto, tys ale zestárnul!“ takto zaúpěl v překvapení ze zjištěné nevyhnutelnosti hlodajícího zubu času.

Upřímnost, poctivá pravda určitě nebyla k prospěchu českému filmaři, jemuž v Hollywoodu jiný, tuze úspěšný filmař chtěl posloužit užitečným kontaktem. Jmenovat je nebudu, leckdo se dovtípí. Kontaktem bylo seznámení s vlivnou celebritou Barbrou Streisandovou. Započalo a tím i kvapně skončilo jeho ohodnocením. „Vy jste ta nejošklivější ženská, jakou jsem kdy viděl,“ pravil dotyčné s vizáží leckomu připomínající mravenečníka (anteater).

Sklony k přetváření reality bez zlomyslného podtextu lze přece hojně nacházet.

Svědci obeznámení s životem na Balkáně se mi nejednou zmiňovali o tamější oblibě posadit se pod strom do stínu, otevřít láhev - nejspíš slivovice či rakije - a vzájemně si lhát.

Něco podobného potvrzuji z prostředí mně líp známého, totiž z Polynésie, světa Maorů. Ti rovněž lábrují, realitu svou imaginací šperkují, zpravidla z poctivého, dobromyslného důvodu. Vycházejí totiž z předpokladu, že život občas bývá obtížný, s více starostmi než radostmi, tak proč ho tedy podle možností a schopností nevylepšovat?

Zamiřme nyní k k nedobré, až hanebné a obávám se, že i častěji se vyskytující motivaci, té sobecké, nezřídka zbabělé, záměrně škodlivé. Od výmyslů, zlomyslných drbů, až po udání s neblahým , i smrtelným dopadem. Za druhé světové války do úřadoven Gestapa přece docházely veletucty anonymních udání na české spoluobčany.

Napřed ale jestě zmínku o zranitelnosti naší civilizace západního demokratického světa: v oné filmové sci-fi první lhář přece přišel do banky, požádal o peníze a dostal je. Po příjezdu do Ameriky jsem se divil – občas stále se divím – časté ochotě úřadů, institucí důvěřovat, důkazy s podpisy a razítky nevyžadovat. Dodnes lze například bez cavyků vracet zakoupené zboží .

V jednom z dřívějších textů (Chytrá zkázonosná Cloward-Piven Strategie, NP, 24.10.2008) se zmiňuji o iniciativě profesorského manželského páru, inspirovaného knihou Rules for Radicals ultraradikála Saul Alinského, jak schopnost fungování státu ohrozit demonstracemi, spontánními i plánovanými, s velkým získáním publicity. Domáhat se materiální podpory od státu, rozšiřovat okruh žadatelů domáhajících se dalších, neutuchajících požitků. Účelem ovšem je zavalit stát požadavky do takové míry, že zkolabuje. Stát – pluralistickou demokracii, svého nepřítele - účinně zasáhnout do jeho Achillovy paty, aby dodržoval všechny své zákony, velkorysá pravidla, plejádu humanistických slibů do posledního puntíku, zavalit nezvládnutelným břemenem, tím ho diskreditovat a rozložit.

Precedentem jim posloužil Lenin a jeho údajná slova, že bolševici co nejúčinněji využijí a ke svému prospěchu zneužijí svobody, jež buržoazie zaručuje svými principy, a po dosažení moci tyto svobodu zruší, poněvadž mezi bolševické principy přece nepatří.

V současné době touž taktiku znamenitě ke svému prospěchu využívají a zneužívají islamisté zejména v Evropě. Vidíme demonstrující davy s plakáty domáhající se smrti demokracie a svobody, toť vše za asistence policie, dbající na dodržování principů státu ochraňovat jeho dychtivé ničitele.

V hodnocení jedince a jeho vztahu ke státu zásadní jsou dvě kritéria: jaký že to stát a jaká je motivace dotyčného. V případě nehodného státu, utlačovatele, vyřčená nepravda, lež pia fraus se stává nutností – ďáblu zásadně nevěřit, a proto s ničím se mu nesvěřovat. Lež se někdy stala nezbytností, jedinou možností, aby se vůbec dalo přežít. Po atentátu na Heydricha se vyjádřený souhlas s vykonaným čínem trestal smrtí. Jak tedy se tehdy mělo, mohlo pravdivě odpovědět nacistickému tazateli?

Po srpnu 1968, v podmínkách již nikoliv nebezpečných životu, ale vlastní kariéře, přemnozí občané museli odpovídat na otázku o oprávněnosti, nezbytnosti poskytnuté internacionální pancéřové pomoci. „V naší společnosti jsou jen dva druhy lidí – dobří herci a špatní herci,“ takto se mi v privátě vyjádřil jeden nikoliv již zcela střízlivý stranický pracovník.

Šaráda vyžadovala správné dávkování, porovnatelné s péčí opatrného apatykáře. Namíchat medikamentů málo a kýžený účinek by se nedocílil, kdežto předávkováním důkladně ublížit. Vzpomínám na jednoho kolegu soudce, tvora v podstatě neškodného, ale přílišného poseroutky: na smrt Josipa Vissarionoviče reagoval předávkováním - od své sekretářky vypůjčeným pudrem, jímž si zbělel tvář v úmyslu zaimponovat partajní vrchnosti, jak že se trýznil skonem génia všech věků. Poté, co došlo k (jakési) destalinizaci, jeho herecký úkon mu vynesl kádrový šrám – důtku pro přílišné lpění na kultu osobnosti

V totalitě jsme si nasazovali masku, odkládali ji jen v soukromí, v rodině pokud možno, mezi pár přáteli, jich pro jistotu čím míň, tím líp. Předstírání se stalo naší druhou přirozeností, na potupnou roli jsme si zvykli. Princip se stal přílišným luxusem. Takové riziko na sebe brali idealisté, paličáci, dobrodruhové, nezodpovědní rodičové hazardující s budoucností svých dětí, že ano.

Poté, co pominula totalita a tím i potřeba předstírat, leckoho se ona mnoholetá dvourole nadále držela a jen pozvolna , mnohdy s obtížemi se jí zbavoval, sebe detoxifikoval. Tak přece potvrzují přetrvávající sklony k vágnosti, k mlžným únikům typu „vono se to pak ňák udělá“, raději než riskovat nějaké to specifično, chytit ho za pačesy a pak z příliš konkrétních slov a závazků mít třeba potíže.

Přivítal bych filmové dílo s takovou tématikou, než ale v Hollywoodu, raději stvořené na Barrandově, v zemi s tolika důkladnými zkušenostmi.

K O N E C

Neoficiální stránky Oty Ulče



Diskuse


diskuse neobsahuje žádné příspěvky









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.