16.6.2019 | Svátek má Zbyněk


SVĚT: Orientace v dálavách

9.5.2019

Někdo je typ zápecnický, někdo má boty z toulavého telete. Po úniku z klece či až po jejím konečném rozpadu, mnozí absolventi někdejší totality se začali rozbíhat po světě ve snaze dohánět dřív jim nedovolené slasti a zkušenosti. Někoho spíš přitahuje neznámý druh přírody, žene se k pouštím, džunglím, mořským útesům, kdežto jiný si víc potrpí na památky minulosti a kdosi pak třetí spěchá k současným tvorům v odlišných civilizacích. Nebudeme hledat renesanční paláce v Austrálii či divukrásné pralesy v Holandsku. Jsou ale místa jako Srí Lanka, někdejší Ceylon, kde je od všeho.

O některých končinách jsme měli aspoň obrázkovou představu, a přitažlivost Rio de Janeira neztrácela svým překladem v pouhou “Řeku měsíce ledna”. Peking (či Beijing) je „Severní hlavní město“ a Kuala Lumpur, hlavní město Malajsie, je „Bahnité Ústí“, “Ústí nad Bahnem”. Téměř magické Ouagadougou v Horní Voltě, kde jsem ale nebyl, není nic víc než „Kozí Pole“, prostor s kozami. Příliš jazykové zdatnosti by věru mohlo zatřást iluzemi.

Šedivé by byly naše představy světa, kdybychom měli k dispozici jen mapy s čísly, kódy, bez slovního pojmenování. Jakkoliv třeba praktická, ale rozhodně ochuzující je identifikace amerických ulic: od První až po Devětadevadesátou Street, od A do Z Avenue. Při projíždění osadami a menšími městy, všude mají svou Main Street - Hlavní ulice, to je toho. Občas se dostane pojmenování po stromech - Oak Street, Elm Street, ulice Dubová, Buková, Javorová. Porovnejme s Windhoekem, metropolí Namibie. Tam mají čtvrť, jejíž ulice zvěčnili po muzikantech, od Bacha po Verdiho a Wagnera. Poněvadž to bývala německá kolonie, kromě německého jazyka a kuchyně postřehnutelný byl a třeba dodnes za nezávislosti ještě je jiný teutonský punc. Hlavní vládní úřad, působiště přemnoha byrokratů, je znám jako Tinten Palast - Palác inkoustů, a hlavní pošta sídlí na rohu Kaiser Strasse a Goering Strasse, k poctě někdejšího guvernéra a též otce otylého feldmaršála Hermana v dobách Třetí říše. V USA podstatnější výjimkou z pravidla oné číselné a abecední anonymity je San Francisco, a to zásluhou poety Lawrence Ferlinghettiho, jemuž se podařilo prosadit pojmenování dvanácti ulic po slavných literátech, takže se například zrodila Kerouac Alley a Dashiell Hammett Street.

V každém konci Ameriky je nějaký ten Joneston, Jonestown, Jonesville, Jonesborough, ale vesměs jména měst, městysů, osad nedopadají naštěstí tak chudozubě. Ve státě New Yorku máme řadu pojmenování jednak indiánských, vesměs začínajících písmenem O (Oneida, Oneonta, Onondaga, Owego, Oswego, Otsego), jednak řecko-římských. Tak se v prvopočátcích kolonizace přičinil o antiku se zajímající britský důstojník pověřený pojmenováním vznikajících osad tehdejší divočiny. Vznikly Syracuse, Rome, Albany a Troy.

Při několikerém vandrování přes americký kontinent jsem si vymýšlel trasy inspirován místy na mapě, o nichž jsem nic nevěděl, ale přitahovalo mě jméno. Zvědavost, co za tím vězí, pokud vůbec něco vězí. Tedy hurá k bažinám Okefenokee ve státě Georgia na hranici Floridy a v jejím pak vnitrozemí do Immokalee, z čehož se vyklubala stoprocentně nezajímavá výspa.

Někdy má člověk předpokládanou zajímavost na cestě - jinudy se jet nedá. Například na cestě z Kalifornie při stoupání do pohoří Sierra Nevada se nám představuje usedlost (necelých 1000 duší) jménem Rough and Ready - doslova „Hrubé a Připravené“, ale třeba ve smyslu „Drsňák připravený dát někomu přes hubu“. V Novém Mexiku jsem udělal notnou zajíždku podívat se, zda skutečně existuje městys (obyvatel přes 6000) jménem Truth or Consequences - „Pravda nebo Následky“. Je to tak a docela nedávno o něm referovala národní media v souvislosti s odhalením mimořádně krutého sexuálního maniaka a jeho paní manželky. Teď je čekají následky.

Nejedno jméno vyvolává lechtivé asociace: od nevinného jezera Titicaca po archeologický poklad Machu Pichu v těchže Andách, nebo po hodně vzdálenou Novou Guineu a jeho Kundiawu, hlavní městys lidu Chimbu, jehož mužská část si údajně při představování nepotřásá vzájemně pravicí, ale penisy.

- - -

Jak cizince, tak domorodce včetně odborníků v cestovních kancelářích mate množství tarifů. Na téže palubě se potkají pasažéři, kteří za tutéž cestu platili až desetinásobmě větší či menší obnos. (Ale i ta nejdražší americká sazba je zpravidla stále lacinější, než co nabízí Evropa.) Snad jen Kafka, Ionesco, Beckett, případně i Jára Cimrman by dovedli pochopit, proč cesta z A do B nikoliv přímo, ale různými oklikami - jako by třeba byl let z Prahy do Bratislavy via Istanbul - může přijít na zlomek původní požadované ceny. Proč za jednosměrnou letenku z New Yorku do Kalifonie mi mínili účtovat podstatně víc, než kdybych byl projevil zájem o letenku zpáteční. Tu jsem tedy koupil a půlku nechal propadnout.

Vzdor všemu terorismu doprava letecká je mnohonásobně bezpečnější než jiný způsob přepravy. Přibývají ale stížnosti na poskytované služby, na včasnost odletů a příletů (pouze 77%), na pozdní dodání či dokonce ztrátu zavazadel (0,5% případů), a na tzv. „bumping“. Společnosti se řídí statisticky ověřenými předpoklady, že určité procento pasažerů se nedostaví – rozmysleli si, zmeškali, umřeli. O toto procento se tedy prodává víc letenek, až potom dojde k nevyhnutelné situaci, že je víc pasažérů než míst, a proto dochází k jedinému možnému řešení, které jsem nedávno zažil před odletem z Panenských ostrovů (Virgin Islands): nábor dobrovolníků ochotných odletět až příštím letadlem a za ochotu obdržet několik set dolarů plus extra letenku zdarma k budoucímu použití. Když se nikdo nehlásí, výše odměny se zvyšuje a třeba vyroste i na tisíc dolarů, až se někdo přece jen najde. Vynikající příležitost pro ty, kteří příliš nespěchají. Zpravidla hodně cestující a spěchající jsou politici. Senátoři John McCain a Ron Wyden předložili zákon o právech cestující veřejnosti. Mezi jejími právy bude i povinnost přepravců vysvětlit důvody toho kterého zpoždění.

Pohybem nad neprůhlednými mraky se země ovšem těžko poznává. Transkontinentálního železničního spojení je už žalostně málo. Znal jsem jen jednoho podivína (filozof Ivan Sviták), který dal přednost železnému oři a jeho několikadennímu kodrcání od Pacifiku k Atlantiku. Teď po kalamitě 11. září přibývá ale hlasů dožadujících se renesance tohoto způsobu hromadné přepravy.

Před víc než 100 lety, kromě vznikající železniční sítě, povoz v Americe obstarávalo 17 milionů koní zanechávajících tuny trusu na stezkách, jejichž nejvýznamnější charakteristikou byla spousta bahna. Pak se ale objevil Henry Ford a miliony jeho v tomto bahně se topících produktů. Začátkem dvacátých let se na cestu z hlavního města Washingtonu vydal do San Franciska vojenský transport, kolona automobilů, jíž se zúčastnil i tehdy mladistvý důstojník Ike Eisenhower. Strastiplná expedice trvala 62 dnů. Vláda se rozhoupala a pustila do práce. Ta pokračovala bez přestávky i během velké hospodářské krize. Hory, doly, bystřiny i veletoky zdolávány. Teď máme tento náramný výsledek – dobudovaná síť dálnic v délce 43 tisíc mil, čili téměř 70 tisíc kilometrů, o niž se zejména zasloužil onen Eisenhower v padesátých letech, v době svého prezidentství. Došlo k předělání jak ekonomického počínání země, tak i k transformaci životního stylu. Zásluhou mobility se Američané rozprostřeli do dálav, z měst, jejichž centra teď hynou, se odstěhovali do předměstské zeleně zvané suburbia.

Při návštěvách rodné země si vždy lebedím, jak je tam všude blízko kterýmkoliv směrem. Z Prahy lze rozumným tempem dorazit do okolní ciziny za pouhé tři hodinky. V americkém domově se od Atlantiku k Pacifiku musím pachtit šest dní, denně za volantem téměř tisíc kilometrů. Však to je vzdálenost téměř 4.000 kilometrů, čili jak z Čech za Ural, do Bagdádu, též do Súdánu. Není snad evropského návštěvníka, který by nepodceòoval zdejší vzdálenosti. Ona se vskutku nedá stihnout snídaně v New Yorku, oběd v Chicagu a večeře v Los Angeles v témže dni.

Dálniční známky tady nevedeme, ale leckde nutno platit za použití. V New Yorku nelze zadarmo přejet most. Lze však přejet bez platby haléře celou Ameriku po oněch Interstate dálnicích - od ostatních silnic se lišících nápisy výlučně modré barvy. Na mapě (doporučuji Rand McNally Road Atlas) se seznámíme s jejich logickým uspořádáním. Sudá čísla pro silnice na trase východ - západ, mezi oceány; lichá čísla na trase sever - jih, od Kanady k Mexiku. Po čísle 10 tedy pojedu z floridského Jacksonvillu do kalifornského San Diega. Tamtéž dorazím po čísle 5 ze severního kanadského Vancouveru.

Leckteří odborníci tvrdí, že tento Interstate, čili mezistátní silniční systém je vůbec ten největší projekt veřejných prací, kdy podniknutý na této planetě. Kdysi v hodně menším se pokusili Římané, též Napoleon se snažil. Je to víc než veškeré pyramidy a dokonce i víc než Velká čínská zeď, přemnohá staletí budovaná, až tedy skončila bankrotem Mingské dynastie v 17. století.

Daleko chudší silniční síť je v sousední Kanadě. Ale aspoň se tam jezdí vpravo, na rozdíl od jiných bývalých držav bývalého britského impéria. S všelijakými pocity jsem sedal za volant a rozjížděl se po levé straně vozovky v Austrálii, Novém Zélandu či Jižní Africe a nesnadno si zvykl.

K O N E C



Diskuse


počet příspěvků: 2, poslední 9.5.2019 11:17









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.