Máme nárok na takovou záruku, je snad výslovně zakotvena v něčí ústavě?

Občas se dočítám o výroku, připisovaném Lvu Trotskému, že „hloupost je lidské právo, ale soudruh Stalin ji příliš zneužívá“ - opovážlivost, na niž příliš radikální revolucionář bolestivě definitivně doplatil.

Naše bývalé dvacáté století není ovšem to jediné poskytující přemnoho příkladů zkázonosných nehorázností. Třeba Německo, léta třicátá, nadšení z Hitlera - vyřešil nezaměstnanost, vyztužil národ vlasteneckým sebevědomím, takže se tam do něj velikánská většina zamilovala.. V Itálii se jásalo Mussolinimu, vlaky již neměly zpoždění. Salazar, Franco, velebení dalších diktátorů. Generace nás, nynějších gerontů, si pamatuje prosincové orgie roku 1949 k oslavám sedmdesátých narozenin Josipa Visarionoviče Džugašviliho: do Sojuzu supěly vlaky napěchované dary od vděčných, čerstvě porobených národů. Pořádaly se manifestační volby s jednotnou kandidátkou, s téměř stoprocentní účastí a jednomyslným výsledkem, natolik svobodné, že voliči se neobtěžovali s nějakou tajností napřed zalézat někam za plentu. Měli jsme tehdy souseda, jakýsi náš vzdálený strejda, který si rovněž značně liboval. Pouze ho hnětlo, že se občas ještě našla nevděčná individua s názory, které komunisté neradi.

Dvouletky, poté ještě delší a častější pětiletky. Třídní boj proti mnohým nepřátelům, mandelinka bramborová, zrádci i ve vlastních řadách, odhalení Slánského zrádného centra, tucet šibenic, přemnohé rezoluce s krvelačnými požadavky odesílány i s podpisy žáčků školáčků.

Zhruba tři měsíce po úspěšně dosaženém věšení, do pekel se permanentně odebral JVS - Stalin, největší s největších, za pár dní tamtéž následován naším prvním dělnickým a rovněž syfilitickým prezidentem, tím, co měl pod čepicí.

Za dalšího čtvrt roku, po ujištění Zápotockým, Gottwaldovým nástupcem, že naše měna je pevná, naše měna se 1. června 1953 proměnila v bezcennou.

V únoru 1956 se v Moskvě konal 20. sjezd VKS(b), Chruščov odstartoval destalinizaci, v Československu se příliš neprojevila, na rozdíl od sousedního Maďarska, pořádná revoluce tam téhož října uspořádána.

Různé reformní iniciativy, vrcholící v pokusu o socialismus s lidskou tváří a v internacionálním obrněném výprasku v srpnu 1968.

Nastala normalizace - abnormalizace, v níž se dalo přežívat i bez věšení významných představitelů státu a strany . Víra v bolševickou nirvánu podle sovětského vzoru přežívala snad jen v myslích zatvrzelých oligofreniků.

Velikánské oslavy podzimního výročí prvního německého státu dělníků a rolníků, příjezdy delegací, razantní soudružská objetí a polibky, načež přesně po dvou stoletích od velké francouzské revoluce, annus mirabilis 1989 vrcholil kolapsem pokusu o marx-leninské předělání světa

- - -

Začněme otázkou o bohatosti, košatosti hlupáctví: může to být autentický ignoramus, jemuž není pomoci, v podstatě neškodný zabedněnec, ovšem jako část davu na způsobených škodách se přece jen podílející. Primitiv věřící oficiální propagandě, četl to v novinách, takže to musí pravda, a navíc je to tak jednodušší než pátrání, zda to vlastně není nějak jinak. Closed mind, hlavy neotevřené, pohodlné generalizace, snadněji stravitelné.

„Všechny Boženy jsou potvory!“ takové přesvědčení zdůrazňoval mně známý učitel, šálený chotí s takovým jménem. Známe tvory unavené, uondané, na všechno už rezignující, v kontrastu se zarputilými totalitními typy k zaslouženému uškrcení. Z dob plzeňského mládí mi dosud v paměti uvízl krasavec se zaviděníhodnou hřívou, pravidelný spolupasažér v trolejbusu, v němž svou oddanost disciplině nové doby zdůrazňoval požadavky jako třeba: „Když to strana naplánovala, tak ať to lidi sežerou.“

Pohodlné líné nátury zabydlely se v realitě, ať už jakékoliv, zvykly si na oficiální dogmata, nemíníly močit proti větru. Výhody setrvávat v šedé zoně, ve vlastní domácí emigraci, starat se jen o svůj malý, pokud možno nedotčený, neohrožený svět.

S takovou a ještě větší rozmanitostí se lze potkávat na všemožných rovnoběžkách a polednících. Třeba typy průhledně oportunistické, s absolutním nedostatkem zábran za odpovědnost za vlastní nehoráznosti. Případ z New York City, dentista své pacientky v zubařském křesle umně chemicky omámil a pubertálně všelijak osahával. Serie takových slastí se časem provalila, labužník zatčen a obžalován. A bránil se protiútokem: tvrzením, že on je obětí nezvládnutelného pudu osahávat osoby opačného pohlaví, takže je to on, kdo má nárok na milionovou dolarovou kompenzaci od metropole, v níž profesionálně působí.

Jistěže se našli advokáti, věrni své oprávněné reputaci lhářů k pronajmutí, ochotní bojovat za vítězství sebeabsurdnější kauzy svého klienta. Na taková rozhodnutí máme plno precedentů. Nedávno jsem se o jednom zmínil: John Hinckley, ročník 1955, který v roce 1981 ve Washingtonu, D.C. vypálil šest ran z revolveru s úmyslem zabít presidenta Reagana. Motiv atentátu: úmysl imponovat herečce Jodie Foster, jíž Hinckley byl posedlý ( „driven by erotomanic fixation“ ) po shlédnutí filmu Taxi Driver. Spratek z rodiny olejářského magnáta měl k dispozici tým výtečně honorovaných profesionálních lhářů a dosáhl kýženého výsledku - žádné odsouzení, ani vteřinku pobytu za mřížemi. Toliko luxusní pobyt v psychiatrické léčebně, z níž časem se soudním souhlasem se mu dostávalo práva se vzdalovat do svého rodinného prostředí.

V Bostonu právě probíhá proces s čečenským atentátníkem - Dzhokhar Tsarnaev, takto anglicky psáno - z podílu na smrti a mnohanásobném zranění účastníků maratonu v dubnu 2013. Jeho lživí obhájci se teď snaží dokázat, že chudák atentátník nevěděl, co činí, za všechno může jeho starší bratr Tamerlan, již perfektní nebožtík.

- - -

O počínání americké advokacie se ovšem nemohu vyjádřit s respektem. Už dřív jsem o tématu nejednou psal: je to záležitost ne nutně nemorálních, ale amorálních řemeslníků. Moje autentická averze ale směřuje k politicky korektním myslitelům - publicisté, politici, akademici. Individua jako Tom Koch, prezentující se jako „bioethics lecturer“, který v New York Times, zdroji vždy progresivního ražení, varuje před pokušením odsuzovat teroristy za jejich teroristické počínání. To oni přece zas tak moc vlastně nezavinili.

Na nedávné vyvraždění redakce humoristického časopisu v Paříži autor Koch reagoval vysvětlením, že „pravým důvodem byla desetiletí militaristických zásahů, kolonialistického rozmachu“, a navíc kaceřoval naši západní civilizaci pro ohavná počínání, my jsme to zavinili (our demonization of them ), nedovolujeme jim, aby vyjadřovali své oprávněné stížnosti .

Za skvosty takového druhu vděčím výtečnému politologovi a sociologovi Paulu Hollanderovi, s nímž už se znám řadu let. Narozen v Budapešti, k exilu ho přiměly sovětské invazní tanky v roce 1956, získal doktorát na slovutné univerzitě v Princetonu, je autorem tuctu knih. Žije ve státě Massachusetts, emeritní profesor sociologie, udržuje kontakt s Davis Centrem na Harvardu. V The Weekly Standard teď nedávno (23.2.2015) uveřejnil výtečnou studii „Marx and the Koran“ o roli ideologie jako motivace a ospravedlňování politického násilí.

Nejsme nikdy dostatečně otrlí v konfrontaci s tvrzením, knižními výtvory, v nichž se tvrdí, že Američané se vlastními letadly strefili do vlastních mrakodrapů.

Islám je ovšem náboženstvím míru, i když tedy Korán, svatá kniha, obsahuje tucty, vlastně i veletucty tuze specifického zdůrazňování, že nevěřící psi musí být zničeni, vyhubeni, tak si přeje a vyžaduje Alláh.. Ono jakoby těm mordýřským fanatikům pak nic jiného nezbývalo než si počínat, jak již značně činí, neboť my jsme je k tomu vlastně donutili.

Ovšem civilizace s takovým uvažováním je pak přesvědčivým důkazem oprávněnosti svého zániku, nic jiného si přece nemůže zasloužit. Nelze přehlédnout mediální a intelektuální neochotu západní civilizaci se bránit, vůbec se k ní hlásit.

V Libyi 21 Egypťanům, koptickým křesťanům tam na práci, fanatici uřizli hlavy, na videu zaznamenáno a dáno světu k dispozici. Jeden z popravčích si liboval: „Dobudeme Řím, taková je Alláhova vůle.“ IS, ISIS, ISIL, ne každý se v tom vyzná, Boko Haram z Nigérie oznámila svou spolupráci, zasnoubení s IS, jenž už není pouhou teroristickou organizací s moderními zbraněmi a středověkým počínáním, ale jakýmsi pseudostátem, na svém vydobytém území, s rozsáhlými bázemi již v severní Africe a na Blízkém východě. A takové jejich řady teroristů, též sebevražedných dobrovolníků, se zmnožují, v nich přibývají hoši a dívky též pro role katů a katyň, nevinné popravovat.

Takové apokalyptické vize, kdo by si to před pouhými několika lety dovedl představit? Mezi oprávněně zachmuřenými odborníky nacházím jméno Steven Stalinsky, adresou ve Washingtonu, expert na záležitosti Blízkého východu.

Kde k tomu jménu přišel? Zlaté časy stalinské krutovlády v porovnání s tím, co se snaží realizovat následovníci islámu, proslulého náboženství míru.

Gloria pitomosti.

KONEC

Neoficiální stránky Oty Ulče