26.4.2024 | Svátek má Oto


SVĚT: Islám a Izrael

24.12.2014

Stále se vedou spory o tom, zda existuje umírněný islám umožňující soužití muslimů s ostatními. Nelze se prostě zeptat, protože „nechceš-li, aby ti lhali, neptej se“. Ba ani pozorovat jejich skutky příliš nepomůže, protože i ty mohou být záměrně falešné. V jedné věci ale podvádět nemohou. Pokud má jejich ideologie trvat, musí ji předávat svým dětem. Hleďme tedy, jak vzdělávají své děti, jaké hodnoty jim vštěpují. Nahlédněme do jejich učebnic a, pokud to bude možné, nahlédněme i do jejich tříd. Neměl by být až takový problém zjistit, co se učí palestinské děti ve školách placených z fondů OSN. Ti, co se o to zajímali, prý nadšeni nebyli.

A samy děti, nepřipravené na nástrahy tohoto světa, nám rády prozradí, k čemu je rodičové vedou. Hordy zlodějíčků jsou běžné i v jiných částech světa, kamenem můžete dostat i jinde. Muslimové žijí i v Evropě a i když zrovna v mém okolí jich moc není, přeci jen jsem byl pozván do rodiny, která jednoho vyženila. Jeho syn si hrál s autíčky, a i když mu otec hned nakázal „Nebourej!“, to malé zlobidlo okamžitě vymyslelo důvod, jak nějakou tu havárii zdůvodnit. „To jsou nevěřící!“ prohlásil. Pak se na vteřinku zarazil a opravil se: „Ne, jsou to zloději!“ Samozřejmě, té jeho hlavičce vůbec nedošlo, že špatně je hlavně to, že někomu přeje něco zlého. Ale to přece nedochází ani hlavám mnohem starším a prý moudřejším.

Nenávist muslimů dopadá nejvíce na obyvatele státu Izrael. Už jen proto, že s nimi přímo sousedí, a je tedy na ráně. Přiznejme si, že svým sousedům také i škodí, hlavně tím, že vzbuzuje příliš závisti. Až příliš dobře se Izraelcům vede a sami dobře víme, že to se neodpouští! Sousední muslimské státy už několikrát rozpoutaly válku, aby ho zničily. A takzvaní Palestinci snad ani jinou zábavu nemají, téměř nemine den, kdy by nespáchali nějakou tu taškařici ve snaze uškodit. Právě Izrael je až po uši v té nepříjemné situaci, kdy na svého souseda nemůže účinně udeřit, ať už mu hrozí a škodí sebehůř, protože sousedů má víc a celý svět se dívá. Přitom není sporu o tom, že Izrael je v oblasti, která kdysi dala světu civilizaci, státem s nejvyšší civilizační kulturou, zcela na euroatlantické úrovni. A právě touto kulturní úrovní ho zavazujeme, aby jednal v rukavičkách s těmi, kteří se neštítí ničeho. Dokonce někteří mu to ještě záměrně znesnadňují, z kdoví jakého důvodu.

Myslím ale, že nemusíme mít obavy o národ izraelský, není v podobné situaci poprvé. V jeho historii se mluví o porobě od Egypťanů, Babylóňanů i Římanů. Pokaždé následovalo vysídlení a znovunabytí svobody, návrat do vlasti a dokonce i něco dobrého z toho vzešlo. Příběh o odchodu Židů z Egypta se vykládá jako naučení, že se člověk nemůže spoléhat na bohy či štěstí, ale musí bojovat sám za sebe, i za cenu odvržení všeho starého. Edikt krále známého jako Kýros II. propouští z babylónského zajetí nejen Židy, ale všechny národy, čímž zakládá říši, v které poprvé mohly žít různé národy vedle sebe v míru. Porážka od Římanů podnítila vznik a rozšíření křesťanství, které nabízí návod, jak ten mír s bližním svým udržovat. Téměř to vypadá, že každá katastrofa, kterou Izraelci přežijí, obohatí lidstvo tak významně, že by nebylo od věci občas je do nějaké postrčit a z toho, jak se z ní dostanou, se poučit. Jako by tu někdo testoval křesťanské naučení „Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují…“ a zkoušel, co Izraelci vydrží. Dobře víme, že s tou láskou k nepříteli je to těžké, zvláště s takovým, který neváhá a ani vlastního života nedbá.

Nejlepší stratég je ten, kdo dokáže dát nepříteli to, co nepřítel chce, a zároveň dosáhne toho, co chtěl sám. To je prý úplně nejlepší způsob jak zvítězit, ale velmi těžko se hledá příklad, kdy se to někomu povedlo. Jeden si ale dovolím nabídnout. Ježíš Kristus dal svým nepřátelům dokonce vlastní život, dopřál jim pohled na svou smrt. A pak prý v klidu vstal z mrtvých, chodil po světě a nakonec odešel do věčné slávy. Jeho příběh žije dodnes a jeho národ je jediný, který z těch dob přetrval. Dokonce dnes opět obývá kraj, kde Ježíš kdysi žil a zemřel. Z tohoto pohledu se může zdát, že Ježíš zvítězil a farizejové ostrouhali. Ale dnešní situace státu Izrael mi až překvapivě připomíná poslední dny Kristovy. Je překvapující, jak mnoho se o něm mluví a ještě víc je od něj požadováno. Jeho přátelé od něj očekávají velké věci a zároveň ho zapírají a zrazují. Nepřátelé ho haní, bičují a přejí mu rychlý konec. Nejsilnější mocnost světa ho sleduje pozorně, ale zároveň si myje ruce. Nemůže zničit své nepřátele, ale žít chce. Je to rébus a o řešení, které Kristus nabízí, už dva tisíce let mluvíme, ale nemyslím, že chápeme. Je ironií, že požadujeme právě od Židů, aby uskutečnili stejný zázrak a navíc v počtu milionovém a před zraky celého světa. Vždyť oni přece v Krista nevěří.

Ať už se bude vývoj jakýkoliv, nepřeji nikomu nic zlého, doufám v řešení mírové a zároveň nové, smělé a překvapivé. Jsem zvědavý na pointu a přeji všem, aby konec tohoto příběhu stál za vyprávění i za tisíce let.

Miloš Ondrák