Svých patnáct minut slávy využil plně a do poslední vteřiny. Jenom málokdo se může pochlubit tím, že v reakci na jeho protest promluví generální tajemník ministerstava obrany, pětihvězdičkový generál a prezident Spojených států amerických. Bezvýznamnému pastorovi miniaturní sekty se dostalo „pocty“, o jaké papež může jenom snít.

Al Gore se svojí vizí klimatického pekla sotva rozčeřil vlnky mediální reality, navzdory váze senátorského zadku a nezanedbatelnému kapitálu, který na boj s klimaskeptiky vynaložil, je populární jen v nepříliš širokých kruzích informované veřejnosti a na žebříčku známých osobností beznadějně zaostává za Homerem Simpsonem a panenkou Barbie, zatímco jméno Terry Jones na moment zazářilo silou gigawattového světlometu a prohnalo se na mediální mašině těmi nejzapadlejšími kouty země.

Terry Jones není intelektuální gigant hodný tak obrovského zájmu. Bezpochyby obratný demagog a populista, který všechnu – nezaslouženou – pozornost získal díky tomu, že se rozhodl narušit velice silné tabu – zneuctění náboženského symbolu, který je prubířským kamenem islámu.

Snad ještě nikdy v dějinách moderních médií nebyl tak bezvýznamný počin provázen natolik masivní reakcí. Terry Jones ještě ani neškrtnul zapalovačem a už zaplály americké vlajky a figuríny znázornující pastora v životní velikosti; přední představitelé Indonésie, Íránu, Indie a Afghánistánu, Nigérie a Mauricia ostře protestují; pořádkové síly v Afghánistánu zabily dva demonstranty při snaze o rozptýlení davu, který se pokušel proniknout do správní budovy guvernéra provincie Logar.

Ponechme stranou podstatu nesmírně zajímavého jevu, díky kterému bezvýznamný protestanský pastor na chvíli zazářil v gloriole médií, a zamysleme se nad efektem, který jeho naivní, odsouzeníhodný plán vyprodukoval.

Zdá se, že průvodní jevy celého minidramatu se, přinejmenším z části, odehrávaly podle jistých tezí Samuela P. Huntingtona. Na jedné straně šachovnice se ocitla atlantická civilizace, svět islámu na straně druhé. Mohutná odezva, se kterou muslimská veřejnost reagovala na bezvýznamnou provokaci několika desítek individuí, naznačuje, že napětí mezi zeměmi islámu a západní civilizací je enormní. Prosím laskavého čtenáře, aby si ještě jednou prošel stručný seznam nejdůležitějších událostí a reflektoval skutečnost, že jde o reakci na avizované spálení cca dvou set výtisků knihy, která je pouze jedním z mnoha významných náboženských spisů, jež přečkaly přetěžkou zkoušku času a historie. Politicky korektní melhubové, kteří vizi konfliktu civilizací odmítají jako divošskou hypotézu nehodící se do kulturního dvacátého prvního století, nafasovali dalšího černého Petra, kterého bude třeba někam zašantročit. Už teď je ale zjevné, že s narůstajícím počtem srážek atlantické civilizace a islámu budou mít stále větší obtíže s vysvětlováním podobných incidentů coby samostatných akcí ojedinělých radikálů v jinak naveskrze pokojné muslimské komunitě.

Představa pokojné koexistence západu se světem islámu je v podstatě narušována už od doby, kdy se křesťanství stalo dominantní vírou na evropském kontinentu. Po skončení studené války se problém dynamiky mezi civilizacemi vrátil zpět do středu pozornosti. Postarali se o to předvším „nepočetní“ islámští radikálové.

Mezníkem zvysoka přečnívajícím všechny ostatní události se stal úspěšný útok na Světové obchodní centrum. Ačkoliv první útok na budovy proběhl pod taktovkou Al-Kájdy už v roce 1993, teprve rok 2001 byl islámským extrémistům příznivě nakloněn; rok 2005 byl pak svědkem silných nepokojů, které zachvátily islámský svět poté, co (dnes pětasedmdesátiletý) kreslíř Kurt Westergaard vytvořil karikaturu proroka Mohameda s bombou v turbanu. Reakcí na kontroverzní karikaturu bylo vypálení dánské a norské ambasády v Sýrii, další dánská ambasáda byla vypálena v Bejrútu; odhadované oběti na lidských životech v souvislosti s protesty proti kacířskému obrázku čítají 145 mrtvých, 823 zraněných, finanční újma v důsledku bojkotu dánského zboží v ilsámských zemích byla odhadnuta na 7.5 miliard dánských korun. Velice podobný směr nabraly události po přednášce papeže Benedikta XVI. na řezenské univerzitě, v níž si dovolil ocitovat výrok byzantského císaře Manuela II., jenž kritizoval proroka Mohameda za přikázání šířit islám silou meče. Při početných demonstracích napříč islámským světem byly páleny kříže, panáci zpodobňující papeže, německé a kupodivu i americké vlajky (asi síla zvyku), několik podpálených kostelů. Z obětí uveďme italskou řádovou sestru zastřelenou v Somálsku a řeckého kněze, popraveného stětím v Iráku.

Tyto příklady ukazují, že násilí je (přinejmenším v této době) jednoznačně spojeno s projevy náboženského cítění muslimů, není doménou hrstky radikáních extremistů, nýbrž se těší značné, i když tiché podpoře široké muslimské veřejnosti, která se k němu neuchyluje jako k poslední možnosti, ale shledává je optimálním východiskem.

Pod dojmy toho, co je o islámském extremismu známo, se nelze divit zdánlivě neúměrnému úsilí, které zákonní představitelé Spojených států amerických vyvinuli, aby pastoru Jonesovi zabránili v něčem, co je bezpochyby hloupý skutek, ale bohužel, také jeho právo dané ústavou. Taková opovážlivost by zřejmě vyvolala v muslimském světě bouři v moderní době ještě neviděnou. Děsivé ale je, že přední představitelé mnoha zemí včetně USA takovou reakci považují za naprosto samozřejmou a (v jistém smyslu) i opodstatněnou, přitom však stále popírají, že se jedná o střet dvou civilizací s protichůdnými hodnotovými systémy, nýbrž o aktivity nepočetné skupinky extremistů (vysvětlení, které v případě Terryho Jonese většina islámských zemí odmítla akceptovat), které jsou odsuzované (ve skutečnosti však omlouvané) širokou muslimskou veřejností.

Právě takový postoj brání západní civilizaci najít konstruktivní řešení, které by umožňovalo pokojné soužití s muslimskými spoluobyvateli planety.