Televizní záběry z bojišť jsou efektivním mediálním prostředkem. Zbořené domy, kouřící trosky, naříkající ženy a zohavená těla na nosítkách. Kamera vypráví krátký, emočně velmi silný příběh, který nemusí být ani záměrně účelově sestříhán, aby nevzbudil odpor a rozhořčení. Divák si většinou neuvědomuje, že je mu podáván nedefinovaný obraz tragedie bez osvětlujících souvislostí, které by jeho oprávněné rozhořčení doplnil o relevantní informace.

Konflikt na Blízkém východě není jen výčtem vystřelených raket, zničených vesnic, padlých vojáků a zabitých civilistů. Je to boj, který se odehrává na několika paralelních scénách a ne každá je na první pohled viditelná a neburácí výstřely.

V tomto zákulisním boji nejsou ani Izrael ani Hizballáh hlavními hráči. Jsou jimi Írán a Saúdská Arábie bojující o dominanci v muslimském světě. Wahabisté, kteří až doposud díky ropným zdrojům bezpečně diktovali svou – byť velmi primitivní – vizi světa buď u zelených stolů OPEC, nebo prostřednictvím mudžahedínů a Al-Kajdy, dnes čelí prudkému nástupu íránských fundamentalistických šíitů.

Husejnův Irák, který držel po léta Írán v šachu, se dnes zmítá pod americkou okupací v kmenových náboženských válkách a Írán s neviditelnou podporou Číny výrazně posiluje. Ve hře nejsou jen mocenské ambice Íránu a čínská snaha o zajištění energetických zdrojů, hra je z dlouhodobé perspektivy daleko složitější. Státem s nejsilnější muslimskou populací je právě největší potenciální konkurent Číny – Indie.

Zajištění íránských zdrojů před nosem Ruska a Západu a zároveň udržování napětí a nevraživosti v celé oblasti Blízkého východu a geografického čínského podbřišku s výhledem, že by časem nevyhnutelnou pacifikaci zajistila právě Čína, se zdá bý logickým záměrem sílícího čínského imperia, které si čím dál tím silněji uvědomuje i svoje slabiny.

Muslimský svět, rozhádaný a navzájem znepřátelený, což mnohému evropskému pozorovateli může na první pohled uniknout, se ukazuje být politicky velmi vhodným, byť potenciálně nebezpečným nástrojem, k uplatnění velmocenských ambic.

Putin si to uvědomuje, a proto hraje s Íránem, postsovětskými islámskými státy a zakavkazkými republikami na jedné a Evropou a USA na druhé straně onu dvojakou hru, která západní diplomaty nepřestává překvapovat.

Uvědomují si to i Američané, pro něž je pacifikace Středního východu a udržení muslimského světa v mantinelech západního světa politickou nutností, než dojde ke konfrontaci s Čínou. V žádném případě to neznamená nevyhnutelně vojenskou konfrontaci, pokud se doposud ideologicky komunistická Čína dokáže vyhnout transformaci v nacionalistickou velmoc a násilnému obsazení Tajvanu. Jedním z pacifikačních trendů je i oficiálně nepotvrzená zákulisní snaha angažovat Čínu v Iráku.

Jak rozumí Čína světu islámu, lze jen těžko odhadovat. Historicky s ním nikdy nebyla v přátelském poměru. Třeba se poučila z chyb Američanů, kteří omylem považovali Irák, pod knutou krutého diktátora, za sekulární zem, která měla největší předpoklady přijmout demokratickou společenskou formu. Irák však nikdy nebyl sekulární, jen jeho kmenová struktura a tradiční nenávist byly potlačeny diktátorem. Situace podobná Titově Jugoslávii, ale transponovaná do středověkého myšlenkového prostředí.

Ani hospodářská velmoc jakou jsou Spojené státy nedokáže v globálním měřítku obhajovat své zájmy, pokud nebude ve zdrojových oblastech panovat aspoň relativní klid a průhledné tržní vztahy. Bohužel, v tomto ohledu nemohou Američané spoléhat v Evropě kromě Británie na nikoho – snad kromě Polska. Už dnes je Čína nesmírně aktivní v Africe, kde hašteřivá Evropa vyklízí pole a Spojené státy svázané na Středním východě víceméně bezmocně přihlížejí.

Nepodávám vyčerpávající studii, jen náhled na globální šachovnici a nejbližší tahy silných figur. Z tohoto úhlu pohledu nepřekvapí, že Spojené státy dávají přednost oblasti, která je perspektivnější než stagnující Evropa. Ve hře je hlavně pacifická oblast s Japonskem, Austrálií a v nejbližší budoucnosti celá křesťanská Latinská Amerika. Má-li však globalizace – v pozitivním společenském smyslu – pokračovat nekonfrontačně, je třeba Střední východ nejdříve změnit z neřiditelné, těžko vyzpytatelné zbraně v prosperující tržiště. Úkol to vpravdě sysifovský. A přemýšlivých Sisyfů se nedostává.