24.2.2019 | Svátek má Matěj


SVĚT: Genderpionýrka píše dopis

14.1.2019

Vyhoďme je ze sedla dříve, než se tam usadí pevně

Dvě věci mne inspirovaly k výběru titulku. Prvním bylo slavné Repinovo plátno Záporožské LGBQI transgender kozačky píší dopis tureckému sultánovi. Pohled na lepá šlachovitá těla osmahlých bojovnic, pečlivě vážících každé slovo důležitého dokumentu...

Moment, zeptáte se jistě, neučili nás to ve škole jinak? Ano, učili, ale uměnověda se nezastavila ve středověku. Obraz byl nedávno po odhození nánosu mužského supremacionismu, chauvinismu a machismu přehodnocen v duchu původního umělcova záměru vyjádřit emancipaci genderově nestereotypních žen.

Poněvadž v oboru gender and queer studies není na první pohled rozlišitelné, co je míněno žertem a co je výsledkem práce teamu odborníků, jak nejlépe dokládají měsíc staré posměšky na adresu genderového zatracení Ferdy Mravence, prohlašuji tímto vše výše řečené za vtip, první a poslední v tomto článku. I kdyby vám nad některým z následujících řádků cukaly koutky, bude to pravda. Ale pozor! V naší zemi a v tuto chvíli se ještě můžeme na účet oněch pseudoodborníků srdečně zasmát, to ale nemusí trvat věčně.

Smích by nás totiž mohl velmi rychle přejít. Zatím ještě platí, že nejčastější věta, kterou vyslovuje zaměstnaná universitní absolventka genderových studií, zní „Dáte si to s kečupem, nebo s tatarkou?“, případně s dodatkem „Cola, Fanta, Sprite?“, ale důraz na prevenci, všemožná školení, podporu aktivistických spolků a organisací, opakovaný vnucovanou Istanbulskou úmluvou spolu se stanovenou povinností členských států řečené spolky financovat, by měl nastolit zásadní změnu a postarat se absolventům o dostatek práce v oboru.

Pro běžného člověka by to znamenalo jedno: více prachobyčejné, zcela zbytečné buzerace. Tak jako byla zákonem stanovena pro řadu firem a institucí povinnost zaměstnat interního auditora, právníka a podobně, přibude k nim dříve či později ještě nějaký ze zákona povinný „genderový/á auditor/ka“. A spolehněte se, že ten/ta/to nebude brát peníze za nicnedělání.

Nám to přijde zábavné a stejně jako se starší Marcus Porcius Cato podivoval, že se nesměje drobopravec, potká-li na ulici svého kolegu, tak i my máme pod dojmem citovaných perliček, jaké to kuriosity mohou být objektem genderového „výzkumu“, sklon pokládat celé to řečnění o genderech a identitách za jakési žertovné spříseženstvo zasvěcených, asi na způsob cimrmanovského hnutí, rádoby vědecky se obírajícího životem a dílem bájného hrdiny. Navenek, vykládajíce o stereotypech a opresivní kultuře, se sice tváří důstojně jako Catonem zmínění věštci, ale když se nikdo nedívá, jistě na sebe spiklenecky pomrkávají: však si rozumíme, že je to jen „jako“.

Hrubě by se však mýlil ten, kdo by na podobnou představu spoléhal. Představitelé a jistě i mnozí absolventi totiž berou svůj obor smrtelně vážně a jsou ochotni k ledasčemu. Příkladů ze zahraničí, kdy genderistická klaka štvala domnělého provinilce, bylo v této souvislosti citováno dost a dost. Obava, že se podobné jevy přelijí přes hranice až k nám, není žádným „obchodem se strachem“, jak předhazují oponenti, nýbrž zcela realistickým scénářem dalšího vývoje. Zvláště když i u nás začínají aktivisté vystrkovat drápky.

Přesně před rokem, v lednu 2017, zapůsobil výpad proti prosaicko poetickému textu Jiřího Žáčka Maminka jako kámen hozený do rybníka. Pokusný balonek sice pobouřená veřejnost bez váhání prostřílela jako řešeto, ale genderová hlídka na ministerstvu školství, dohlížející na ideovou neposkvrněnost učebnic, si určitě udělala černý puntík. Jsem zvědav, zda v příštím vydání čítanky nebude text nahrazen nějakým jiným, nezatíženým genderovým stereotypem, že láskyplný vztah matky a dítěte je něčím jedinečným a pro obě strany zcela niterným. Anebo bude na sousední stránce kompensován poemou o vědátorkách, traktoristkách a podobně.

Chuť zakazovat genderistům rozhodně nechybí. U nás zatím dostanou ještě tu a tam výprask, ale pod dojmem zahraničních úspěchů si troufají stále více. Loni v březnu se v Olomouci konal seminář s názvem Ideologie gender, pořádaný Národním centrem pro rodinu a třemi sekcemi České biskupské konference. Prostory poskytla tamní bohoslovecká fakulta – a vyvrbil se problém.

Tři členky genderové buňky na katedře historie fakulty filosofické iniciovaly petici určenou děkanu bohoslovců. V ní vyjádřily své zděšení, že má být údajně legitimní koncept představován jako ideologie. Názorová pluralita je sice důležitá, ale nesmí jít o šíření nepodložených mýtů. „Podle našeho mínění není možné vystavit naše studentky a studenty situaci, kdy budeme v rámci výuky několika kateder vyučovat gender jako metodologicky přínosný vědecký přístup a na půdě stejné univerzity je konfrontovat se silně zavádějící »ideologií genderu« [...] Velice si ceníme akademických svobod a práv na svobodu studia, svobodné debaty. Tato práva a svobody však musí mít obecně respektovaná pravidla.“ Plánované setkání prý vrhá neblahý stín na pověst celé university a hanbu je možno napravit jediným způsobem: „Tento typ akcí je nutné vyčlenit mimo akademický prostor, stejně jako zde nedopřáváme prostor např. striktnímu kreacionismu. [...] Rádi bychom vás touto cestou před případnými dalšími kroky požádali o přesunutí tohoto semináře mimo Univerzitu Palackého.

Petice na mne tak mocně dýchla duchem starých časů, že jsem se nemohl ubránit vzpomínkám na někdejší slogany typu „Diskuse ano, ale ne s každým!“ nebo „Svoboda slova není bezbřehá!“ Také jsem strávil tehdy pár let na vysoké škole, v dobách, kdy marxismus-leninismus byl královnou věd pronikající všemi obory. Rovněž naši vyučující se snažili vesměs uchránit nás poznání, že jde o nebezpečnou ideologii, ovšemže byla jejich snaha marná. Přesto mohu říci, že jsme se jako studenti vyrovnali s rozporem reality a školské výuky bez nějakých větších názorových zmatků. Jalové fráze jsme u zkoušek povinně odrecitovali, aniž by to otřáslo naším přesvědčením, že kráčí o snůšku nesmyslů. Nevěřím tomu, že bychom byli o tolik zralejší, než je současná studentská generace – myslím, že se iniciátorky petice o její duševní zdraví obávají zbytečně.

V paměti se mi též vybavil dávno zaniklý literární druh „pionýrka píše dopis americkému presidentu“, který měl formu otevřeného dopisu, jímž byl představený hlavní nepřátelské mocnosti tu vášnivě napadán, pak zase dobromyslně nabádán, aby zanechal své podvratné činnosti, nastínily se mu neodvratné, přímo kosmické následky jeho zloby a nakonec byl vybídnut, aby naslouchal přání lidu, jinak bude s historickou nutností smeten ze scény. Jedna z mých spolužaček v tom byla vážně dobrá, její dopisy vyvěšovala soudružka ředitelka na nástěnku k našemu nezměrnému pobavení, děvče pravidelně obesílalo soutěž Strážnice Marušky Kudeříkové, nevracelo se bez diplomů a jako dospělé potom novinařilo v Rudém právu.

Připodobnění není samoúčelné. Dřívější pionýrky se rozčilovaly: my se tady tak snažíme vybudovat socialistickou společnost a ti zlí nám to kazí, přičemž největšími nepřáteli socialismu bylo kromě imperialismu – jak známo – jaro, léto, podzim a zima. Stejně tak i současné genderpionýrky jsou v největším sporu se samotnou matičkou přírodou a biologii popírají ještě usilovněji než výše kritisovaný striktní kreacionismus: představa, že biologický základ rozdílu mezi pohlavími je jen opomenutelným přívěskem ohromné sociální konstrukce, si s představou o stvoření světa před cirka 6.000 lety nijak nezadá.

Nevím, zda se děkan zalekl, že bude také historicky smeten, ale seminář se nakonec konal v ohlášenou dobu na určeném místě. K žádnému skandálu nedošlo, anarchisté neobsadili fakultu, všichni řečníci promluvili, traumatisovaní studenti neskákali z oken a svět se nezbořil. Pouze na závěr v rámci diskuse vystoupila zástupkyně kritisovaného oboru s obhajobou a po ní přečetl své exposé představitel Vysokoškolského katolického hnutí: byla to samá slova o toleranci, modernitě, otevřenosti, diskusi – jako vystřižená z jeho oblíbeného Respektu. Nikdo se ho ale nezeptal, co si myslí o předešlém pokusu diskusi zmařit, pokusu naštěstí marnému. Petice kamsi zmizela a než stihly petentky sáhnout ke slibovaným dalším krokům, někdo rozumný si uvědomil, že není vhodné zanášet k nám americké moresy – věc se vyřídila v zákulisí. Proto, a také z důvodu, že mi nejde o osoby, ponechám si jména iniciátorek pro sebe, jenom poznamenám, že nejstarší z nich kandidovala v podzimních komunálních volbách za Piráty – ta už z toho asi nevyroste.

Mimochodem řečeno, na olomoucké universitě genderová studia jako samostatný obor konstituována nejsou (bylo by to zbytečné, neboť i brněnská univesita obor minulého roku pro nezájem uzavřela a začlenila ho pod studium sociologie). Aktivní středisko se nicméně projevuje na přírodovědecké fakultě. Již před deseti lety zde běžel program prosazující více žen do nehumanitních oborů a zacílený též „na prověření názorové hladiny studentů bakalářských a magisterských studijních programů, doktorandů a absolventů přírodovědných oborů,“ rozuměj pod tím obratem každý, co uznáš za vhodné. Dnes se aktivita soustřeďuje kolem katedry rozvojových a environmentálních studií, čímž jen dokazuje příbuznost ideologie zelené s genderovou. Další jednotlivci působí na škole roztroušeně. S universitou je volně svázán spolek Ollove, výslovně zaměřený na propagaci genderu a sexuálních aberací, jehož členové objíždějí školy s nabídkou přednášek.

Jak jsem zmínil v úvodu, pobavili jsme se nedávno nad oponentským posudkem bakalářské práce rozebírající z genderové perspektivy postavu Ferdy Mravence (však i sama práce je z humoristického hlediska dosti výživná). Rovněž toto upomíná na časy, kdy se „z marxleninského hlediska“ hodnotilo úplně všechno a vtipálci s předstíranou vážností aplikovali marxleninské poučky i na televisní večerníček Krkonošské pohádky. Šťourání se v pohádkových příbězích je asi pro genderisty „povinnou sestavou“, poněvadž ani Olomouc nezůstává na tomto výzkumném poli pozadu. Šest let starý Rozbor genderových stereotypů v animovaných filmech Walta Disneye, publikovaný mimo češtiny i v anglickém překladu, se ale kromě nejužšího okruhu interesentů nedočkal mimořádného ocenění. I když, kdo ví, jak si vedl za mořem: až si sborníček v Disneyho studiu přečtou, snad ona práva na zfilmování nestereotypní pohádky Dva princové a poklad opravdu koupí.

Vraťme se ale k tvrzení, že jsou genderová studia vědou. Pokud ano, bude to věda opravdu moderní, když ji dokáže dělat počítač vybavený odpovídajícím programem. Dva autoři, matematik James Lindsay a filosof Peter Boghossian, využili program Postmodernism Generator, určený k tvorbě náhodných textů, a nakrmili počítač klíčovými slovy genderistické hantýrky. S jeho pomocí stvořili článekKonceptuální penis jako sociální konstrukt“, otištěný v květnu 2017 v oborovém časopise a předkládající thesi, že pánský pohlavní úd neslouží jen svému primárnímu a sekundárnímu účelu, nýbrž je v druhém plánu konstruktem katalysujícím globální klimatickou změnu, čímž se stává signifikantním problémem genderové identity... et cetera da capo al fine. Chtěli tím na příkladu genderových studií (které přezvali na grievance studies, fňukavá studia, pro jejich ustavičné stížnosti na všemožný útisk) mimo jiné dokázat, že klanění se modle genderu je nezbytnou podmínkou pro publikaci ve společenskovědních oborech a že levicové akademické kruhy jsou ochotny zaštítit jakýkoli nesmysl, jen když podporuje „správnou“ ideu. Známe to: raději se mýlit se stranou, než mít pravdu proti ní.

Oponenti neuznali důkaz za přesvědčivý, neboť prý šlo o tzv. predátorské periodikum uveřejňující za peníze cokoli. Autoři proto přibrali do svého teamu ženu, redaktorku Helen Pluckroseovou, zapojili fantasii a vytvořili hned dvacet článků, které během loňska rozeslali do špičkových recensovaných časopisů věnovaných studiím genderovým a jim příbuzným. Když v říjnu, tedy před čtvrt rokem, svůj experiment vyhodnotili, mohli se pochlubit slušnou statistikou. Čtyři články byly uveřejněny, tři další přijaty a dva byly těsně před očekávaným přijetím, šest bylo zamítnuto definitivně, čtyři při prvním pokusu. Ke čtenářům tak doputovaly texty o sexuálním násilím prosáklé kultuře psů v městských parcích, kde byly systémově utlačovány především feny a queer psi, o kulturistice coby způsobu stigmatisace váhově znevýhodněných lidí a postulování konceptu kulturistiky otylých, o anální masturbaci snižující u heterosexuálních mužů míru transfobie a zvyšující sensitivitu vůči femininní problematice a nakonec o prostředí patriarchální dominance v restauracích typu Hooters s eroticky vyzývavě oblečenou dámskou obsluhou. Vše z gruntu vymyšleno, přičemž se žádný z redaktorů postižených časopisů či recensentů nepozastavil kupříkladu nad absurditou, že by někdo během roku stihl zkontrolovat genitalia deseti tisíc psů pobíhajících v parcích oregonského Portlandu.

Úspěch jim byl osudný a vedl k předčasnému prozrazení projektu: článek o násilnických psech měl být jako obzvlášť přínosný zařazen do jubilejního výběrového čísla časopisu pro feministickou geografii, jenže mezitím vzbudil homérský smích u řady genderovou ideologií méně zaslepených čtenářů. Redakce se začala shánět po domnělé autorce a potom to prasklo. I tak lze říci, že se autorům podvrhu důkaz podařil: ve svém zhodnocení sice z výsledků vyvozují širší důsledky, než by se snad patřilo, ale základní závěr našemu účelu zcela postačí: domněle odborné stati o genderové problematice jsou k nerozeznání od pustého blábolu. Na to mohla akademická levice odpovědět pouze bolestným kvičením o podvodnících či alt-right misogynistech a pokusem připravit provinilce o místo. S prokázanou vědeckou nespolehlivostí kontrastuje fakt, že ve svých základech tak jako tak od začátku pochybná methoda radikálního konstruktivismu, vycházející z přesvědčení, že mnohé společensky dosud pevně v objektivitě ukotvené prvky jsou pouhými sociálními konstrukty, které je možno po libosti subjektivně měnit, zašla opravdu příliš daleko a proměnila se v ideologický korset: kdo se mu nepodrobí, musí být vyloučen.

Čekal jsem, že obdobným podvrhem je i loňský říjnový úvodník časopisu Nature, což bývala vlajková loď evoluční biologie. Autor dokazoval, že určování pohlaví novorozenců podle jejich primárních pohlavních znaků je vědecky nepodložené, a označil to za „hroznou myšlenku, jež by měla být vymýcena“ a „zpátečnický krok“. Ale asi jsem se v tomto případě zmýlil – bylo to míněno vážně.

Genderová ideologie je zároveň i fikcí. Není o nic vědečtější než představa, že se Měsíc skládá ze zeleného sýra. V Německu vznikl roku 1935 na frankfurtské universitě Institut pro dědičnou biologii a rasovou hygienu. Universitní odborníci měřili lidem nosy, lícní kosti, zkoumali rodokmeny, pořádali školení, popisovali tuny papíru a tvářili se strašně vážně. Jenže to nestačí: představa, že když o něčem popíšeme tuny papíru a budeme se u toho tvářit strašně vážně, založili jsme tím automaticky nový vědní obor, je veskrze mylná. To by mohla být akademickou vědou i cimrmanologie.

Ale popírání objektivní skutečnosti nemůže vydat jiné ovoce než shnilé. Jaká to je věda, když „odborný“ článek dokáže zčásti stvořit počítač? To potom instalujme na katedry výpočetní stroje, které budou dnem i nocí produkovat „výstupy“, impaktové body se jen pohrnou (asi jako při těžbě bitcoinu) a nebude třeba s tím obtěžovat lidi. A byla by v tom i přidaná hodnota: gender studies se budou moci pochlubit, že jsou prvním oborem zvládnutým umělou inteligencí. Není to potěšující?

A ještě jednu poznámku bych měl k budoucnosti oboru. V našich podmínkách se o jeho rozšiřování stará ženská lobby, přemítající, jak zajistit co největší rovnost pohlaví a jak vylepšit neuspokojivé zastoupení žen na wikipedii. Nicméně je idea genderu minou podloženou pod feministické hnutí, které bylo donedávna jejím hlavním trojským koněm. Proč? Je-li pohlaví sociálním konstruktem na fysické úrovni snadno překonatelným a pokud máme desítky genderových identit, pak se i ženství rozpadá a „ženská otázka“ přichází o velkou část svého oprávnění, ba celkového smyslu. Zdejší feministky si musí dát pozor, aby se jim nestalo to, co začíná ohrožovat jejich americké kolegyňky: na vedoucích místech oboru genderových studií je pozvolna začínají nahrazovat muži s parukou a rtěnkou v kabelce.

Snad se domníváte, že slyším kdesi v dálce trávu růst, když varuji před rozpínavostí shora fedrované ideologie. Ale nemusí to být až tak vzdálená budoucnost. V Německu trval zásadní přerod pouhých deset, nanejvýš patnáct let od roku 1999, kdy byl princip „genderové spravedlnosti“ (gender mainstreaming) prohlášen vládním usnesením za vedoucí princip politiky. Roku 2007 už byla veřejná kritika ideologie spojena s hrozbou disciplinárního a trestněprávního postihu a v prosinci 2017 v celé zemi napočítali již 185 profesur oboru gender studies (ale jen 27 na „plný úvazek“), které zásobují státní i veřejné instituce zřejmě vysoce potřebnými referenty pro genderové poradenství a pověřenci pro rovnoprávnost. Kvantitativní vzrůst neudiví, když zde od roku 2008 nalili přes 300 milionů eur do programu na zvýšení podílu žen v profesorských sborech vysokých škol (Profesorinnenprogramm). Z výsledků feministky měly radost, ale asi ne úplnou: 64 % takto vytvořených profesur vzniklo v oborech typu sociálních, kulturních, jazykových a uměleckých věd. Přes všechny řeči o rovnosti pohlaví a prošustrované stamiliony se v Německu matematičky a inženýrky vychovávají stále stejně těžce. Posledním výkvětem je měsíc starý návod placený a zaštítěný spolkovým ministerstvem pro rodinu, jak ve školách vychovávat děti z „pravicových rodin“. A jak se poznají takové rodiny? Mimo jiné tak, že rodiče pletou děvčatům copy, nepřejí si, aby učitelky ve školkách lakovaly chlapcům nehty, a o genderové rovnosti říkají, že jsou to „kecy“...

Německo není žádný Singapur, je to bezprostředně sousedící země. Řečeno s Vergiliem v originále,

Tum vero manifesta fides, Danaumque patescunt
insidiae. Iam Deiphobi dedit ampla ruinam
Volcano superante domus, iam proximus ardet
Ucalegon, Sigea igni freta lata relucent.

Je to momentka z Aeneova líčení dobytí a požáru Tróje: dům jeho otce Anchisa byl od ostatních oddělen zelení, proto chvíli trvalo, než si povšimli, že oheň ozařuje dardanelskou úžinu a domy jejich sousedů Deiphoba i tak bezstarostného Ukalegónta z čista jasna hoří – kdo by se byl nadál? A jak nás varuje český legendista Kristián, strýc svatého Vojtěcha, „qui domum vicini sui conspicit concremari, suspectus debet esse de sua“ – kdo sleduje hořící dům sousedův, měl by si hledět stavení svého. U nás ještě není pozdě, pojďme tedy hasit, co se ještě uhasit dá.

Polský film Sexmise, v němž musí dva muži čelit pokřiku rozhněvaného dámského houfu „Koperník byla žena!“, je uveden prorockým citátem Sławomira Mrożka „Jutro to dziś – tyle, że jutro“, citátem pro mě nesnadno doslova a přitom srozumitelně přeložitelným. Zítřek je dnes, akorát, že zítra... Co tím chtěl básník říci? To, co nás zítra čeká, klíčí již dnes – dnes se rodí to, čím bude žít zítřek naplno. Jaké z toho pro nás plyne poučení? Nebudeme-li dnes neústupní, vidíme-li stoupající intoleranci genderových džihádistů, můžeme zítra procitnout ze sna obklopeni dusivou fantasmagorií.

Kolega Kechlibar snad promine, že se pokusím napodobit jeho příklad a nabídnout vám k obveselení píseň ironisující ideové spojení feministek a muslimů. Video karikuje postavy aktivistů Chanty Morrisové alias Chanty Binx a Imrána ibn Mansúra, známějšího pod přezdívkou Dawah Man. Za sdílení a krátké okomentování videa bylo v lednu 2016 pověstnému neznabohu Richardu Dawkinsovi nakrátko odňato pozvání přednášet na newyorské konferenci o vědě a skepticismu. Pořadatelé prohlásili, že sice pevně věří ve svobodu slova, i kdyby šlo o názory nepopulární a dokonce urážlivé, ale tady šlo o „hateful speech“ a to už je nepřípustné. Pouze masivní kritika je donutila pozvánku obnovit, ale to už Dawkinsovi nepomohlo, neboť byl pár dní po skandálu lehce raněn mrtvicí.

 

Autor není totožný s farářem ve Velké Losenic



ROZHODNUTO: Obědy zdarma budou jen pro některé děti
ROZHODNUTO: Obědy zdarma budou jen pro některé děti

Několikaměsíční dohady jsou u konce. Vláda rozhodla, že obědy ve školách zdarma se nebudou týkat každého. Kdo na ně dosáhne a kolik to bude stát?

Diskuse


J. Fridrich
18:32
14.1.2019

P. Aron
15:11
14.1.2019

P. Aron
15:07
14.1.2019

M. Rozbořil
14:17
14.1.2019

Š. Hašek
19:42
14.1.2019

J. Jurax
13:05
14.1.2019

Š. Hašek
19:42
14.1.2019

J. Kanioková
12:49
14.1.2019

J. Kanioková
12:50
14.1.2019

P. Aron
15:06
14.1.2019

V. Novák
16:52
14.1.2019

J. Fridrich
12:01
14.1.2019

M. Rozbořil
23:59
14.1.2019

M. Prokop
1*
11:13
14.1.2019

Š. Hašek
19:43
14.1.2019

M. Koutný
10:55
14.1.2019

J. Jurax
13:07
14.1.2019

J. Jurax
13:21
14.1.2019

J. Schwarz
17:29
14.1.2019

R. Gramblička
10:34
14.1.2019

J. Jurax
13:24
14.1.2019

Ś. Svobodová
10:16
14.1.2019

A. Alda
11:04
14.1.2019

V. Kain
11:28
14.1.2019

J. Ptáček
9:56
14.1.2019

J. Jelínek
10:02
14.1.2019

I. Vermis
10:39
14.1.2019

J. Jelínek
10:55
14.1.2019

K. Janyška
10:16
14.1.2019

J. Dobrý
12:03
14.1.2019

K. Janyška
15:13
14.1.2019

J. Schwarz
17:33
14.1.2019

J. Schwarz
9:37
14.1.2019

J. Jelínek
9:59
14.1.2019

R. Gramblička
10:36
14.1.2019

J. Jelínek
10:43
14.1.2019

M. Prokop
11:14
14.1.2019

T. Hraj
12:36
14.1.2019

J. Jelínek
9:35
14.1.2019

J. Jurax
13:31
14.1.2019

J. Pokoutný
15:05
14.1.2019

I. Schlägel
8:52
14.1.2019

Š. Hašek
8:50
14.1.2019

J. Nový
Hmm
8:27
14.1.2019

R. Tesařík
8:37
14.1.2019

F. Houžňák
8:50
14.1.2019

Š. Hašek
8:51
14.1.2019

M. Jandáková
.
1:47
14.1.2019

L. Písařík
1:10
14.1.2019

J. Holíček
7:08
14.1.2019

M. Krátký
7:57
14.1.2019

D. Kolben-Kolář
10:44
14.1.2019

počet příspěvků: 65, poslední 16.1.2019 08:57









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.