V antickém Řecku se onemocnění pokládalo za kletbu. Poněvadž smyslem života byl princip kalokagathia – ideál perfektní rovnováhy mezi fyzickou a psychickou pohodou, se sympatiemi se posuzovalo řešení zvané euthanasia – slovo složené z eu (dobré) a thanatos (smrt). V Athénách a nejen tam příslušný oficiál skladoval jed a ten vydal občanům, pokud shledal jejich požadavek oprávněným.

Advent křesťanství znamenal podstatnou změnu. Došlo k zatracení aktu sebevraždy a sebevrahům byl odepřen křesťanský pohřeb. Odepřena volba dobrovolně ukončit život. Ta zůstala výlučnou doménou Boha, bez ohledu, nakolik se pozemšťan trápil a tuze dychtil své trápení ukončit. Utrpení, které doprovází poslední okamžiky života, dotyčného údajně přibližuje k Všemohoucímu, tak jak se vykupitelským sebeobětováním k němu přiblížil Kristus, tím že uposlechl Jeho vůli – tak nějak že to je. Tento podle mého vkusu hodně středověký způsob uvažování znovu potvrdil Vatikán (Svatá kongregace ve věci doktríny víry) v roce 1980. Bible se ale tímto důležitým dilematem nikterak nezabývá.

Rovněž islám zakazuje sebevraždu. Proto ti četní terorističtí sebevrahové, jejichž záměrem je zabít co největší množství údajných nepřátel včetně nemluvňat, si - za souhlasu souvěrců a též pořádné porce světových medií a politicky korektních myslitelů – přisuzují falešnou nálepku „mučedníků“ (martyrs), obětujících se v obraně svaté věci víry, kterou jim nikdo neohrožuje. Takže v jejich racionalizaci destruktivní krvavý čin není ani vraždou ani sebevraždou, tudíž nepřijdou do pekla, ale přednostně pojuchají do ráje, do objetí sedmdesáti dvou panen, ne více či méně, jimž se panenství po pomilování automaticky obnoví.

Jiná náboženství, například hinduismus s jeho vírou v reinkarnace, mají na věc jiný názor. Však též existují přesvědčení, že my pozemšťané jsme především psychická, duševní stvoření, která na sebe občas berou lidskou fyzickou podobu – s vědomím/vírou, že není navždy finální.

V naší západní civilizaci se názory na sebevraždu začaly měnit v době renesance. Například Thomas Moore ve svém veledíle Utopia (1516) prezentoval svou ideální společnost, v níž euthanasie bude mít své legitimní místo. Skotský filozof David Hume ve svém eseji Of Suicide (1777) rovněž obhajoval právo na sebevraždu, za podmínky, že „život se stal břemenem“. Tento podle něj zcela racionální akt ale Immanuel Kant, nemenší filozof, pokládal za šílenství. V devatenáctém století řada myslitelů, též z lékařských kruhů, se začala tímto předmětem důkladně zaobírat. A od té doby tak činíme dodnes.

Etické, nenáboženské odmítnutí euthanasie bývá zdůvodňováno tvrzením, že život je dar, jehož si podarovaný musí vážit až do případně hodně trpkého konce.

K tomu se nabízí nejeden protiargument: však dar je to nezřídka problematický, například když dojde k narození z incestu, surového znásilnění, v naprosto nefunkční rodině, v zoufalých podmínkách nebo zrozením ubohého mrzáčka, který místo rukou má jen zakrnělé ploutve.

Námitka jiná: jestliže je mi něco darováno, tím darem přece získávám absolutní dispoziční právo. Podarovaná věc je moje, mohu s ní nakládat, jak chci. V této moderní době se značně zdůrazňuje princip „quality of life“ a většina států v západní civilizaci již zrušila trest smrti. V USA, kde v některých státech k této změně ještě nedošlo, velmi se prosazuje zákaz onoho tzv. cruel and unusual punishment. Jestliže několik vteřin trvající procedura dát injekci mnohonásobnému sadistickému vrahovi je údajně „krutým a neobvyklým trestem“, ono beznadějné, dlouhodobé trápení umírající nevinné osoby, bez práva na vysvobození, snad kruté není?

Nejzásadnější odpůrci euthanasie jsou zřejmě lidé se silnou náboženskou orientací, pro ně by to zkrátka byl tuze smrtelný hřích. Budou se ale tak skálopevně držet svých principů, poté co je postihne úděl pozvolného, krutého umírání? (Též jsem slyšel názor: Proč jsou tolik proti takto uspíšené smrti, vždyť nemají strach z představy permanentního zániku, čeká je přece život věčný – a snad by se jejich prohřešek s řešením euthanasií dal u Posledního soudu nějak usmlouvat.)

Odpůrci euthanasie zdůrazňují nebezpečí, že legalizací by došlo k jejímu zneužívání. Ovšem zneužít se dá téměř vše. S tímto druhem uvažování bychom měli zakázat jízdu motorovými vozidly, jež pravidelně vedou k přemnoha tragediím. Od toho ale máme zákony usilující o jejich omezení, i když ne jejich ideální vymizení: minimální věková hranice, řidičská zkouška, zkouška technické kvality vozidla, stanovení a dohled na dovolenou maximální rychlost, zákaz jízdy pod vlivem alkoholu atd. Stejně tak může zákon zabránit zneužívání euthanasie podrobnými předpisy – lékaři, potvrdivší beznadějnost zdravotního stavu, souhlas pacienta při plném vědomí, vyloučení zištného motivu atd.

Rozlišovat mezi aktem s pomocí či bez pomoci druhé osoby. V případě solitárního činu, trestnost v případě úspěchu (smrt) nepřipadá v úvahu, ale trestní sankce by mohla postihnout neúspěšného sebevraha. Spíš by řešením byl přesun na psychiatrii.

Ve Velké Británii, od roku 1957 akt tzv. compassionate killing (zabití z milosti, ze soucitu) soudy neposuzují jako vraždu (za který se dřív věšelo – Angličané hrozně hodně a rádi věšívali), ale jako pouhé zabití. Podle zákona z roku 1961 (Suicide Act) spáchání či pokus o spáchání sebevraždy již nejsou trestné, ale hrozí uvězněním po dobu až 14 let osobě, která čin umožnila, jakkoliv by tak bylo na úpěnlivou žádost. Sněmovna lordů jako nejvyšší soudní instance v zemi opakovaně potvrdila trvající zákaz euthanasie zamítnutím žádosti nevyléčitelné, paralyzované osoby. Sněmovna již delší dobu debatuje návrh zákona Assisted Dying for Terminally Ill, který prosazuje lord Joffe.

Rozlišuje se voluntary euthanasia, když lékař ukončí pacientův život smrtelnou dávkou, na rozdíl od assisted suicide, kdy pacient smrtelnou, lékařem připravenou, dávku si musí dát sám.

Tato assisted suicide je ve Švýcarsku legální už od roku 1942. Ročně tak končí svou pozemskou dráhu několik stovek zájemců. Charitativní společnost jménem Dignitas, k jejímuž zřízení došlo před osmi lety, pomáhající cizincům, vydala zprávu, že tak asistovala 453 osobám, což již vzbudilo obavy , aby se země nestala záminkou k jakési morbidní turistice (suicide tourism).

Pokud se mi podařilo zjistit, v poválečném období první krok směrem k liberalizaci euthanasie učinilo Severní teritorium v Austrálii, ale federální parlament v Canbeře tuto iniciativu v devadesátých letech anuloval. O dalším případném vývinu v této záležitosti nic nevím.

Dosud největší pokrok ve prospěch legalizace euthanasie udělalo Nizozemí, kde zákon dovoluje jak asistenci při sebevraždě, tak dobrovolnou euthanasii. Dva lékaři musí potvrdit, že pacientova bolest je „trvalá a nesnesitelná“. Dojde k téměř 10.000 žádostem o její povolení ročně a kolem 3.800 se jich realizuje. To stále činí malé procento (3 – 4%) počtu všech úmrtí v zemi.

V Belgii v roce 2004 těchto zákonem povolených euthanasií se uskutečnilo 347.

V USA pouze Oregon, jeden z padesáti států , se odvážil vykročit tímto směrem.

Zákon, jménem Death With Dignity Act („Smrt s důstojností“), vešel v platnost v roce 1997 a opravňuje lékaře připravit smrtelnou dávku pro beznadějně nemocného (terminally ill) pacienta, trpícího nesnesitelnými bolestmi (unbearable suffering) a jemuž nezbývá víc než šest měsíců života. Ten si ale dávku musí dát sám, bez přítomnosti lékaře. Divné to omezení: ovšem, v americkém zákonodárství o podivnosti nikdy není nouze. Tak či onak, za nyní již osm let platnosti tohoto zákona , pouze 250 osob se tak rozhodlo - což činí pouhé jedno promile jednoho procenta všech úmrtí ve státě. Ale tisícům lidí se tak ulevilo vědomím, že se jim dostává příležitosti život ukončit v případě příliš bolestivého stavu.

Vzdor tak miniaturnímu počtu, zákon se dostal na politické kolbiště, značně prachu se rozvířilo na nejvyšší úrovni. Pod tlakem různých konzervativních kruhů Bushova administrativa – t.j. Attorney General Ashroft - vyrazila v roce 2001 k protiútoku s odkazem na jurisdikční oprávnění federální moci. Součást to nekonečných tahanic bez někdy možného dosažení harmonie názorů, kde že autorita jednoho začíná a autorita druhého končí, zda primární v té či oné věci má být stát nebo federace. Spor prošel všemi soudními instancemi a v lednu 2006 Nejvyšší soud ve Washingtonu většinou šesti proti třem hlasům rozhodl ve prospěch Oregonu a platnost napadeného zákona zůstala nedotčena.

Tímto veledůležitým dilematem o životě a smrti se zabývá rostoucí počet knižních titulů. V USA se rozrostla praxe zvaná Living Will - písemně pověřit lékaře a nemocnice, aby v případě terminální situace, kdy pacient již nebude schopen o svém osudu rozhodnout, se upustilo od snahy uměle prodlužovat život, který již vlastně životem není. Takové instrukce jsem rovněž podepsal.

Dosud se nepodařilo prosadit požadavek, aby morální právo na důstojnou a milosrdnou smrt (dignified and merciful death) se dostalo do textu Všeobecné deklarace lidských práv, kterou OSN přijala v dávném již roce 1948. Přibývá společností pro dobrovolnou euthanasii (Societies for Voluntary Euthanasia) převážně v evropských zemích a také v USA, Kanadě, Austrálii, Novém Zélandu, Jižní Africe, Kolumbii a Indii.

K O N E C

Neoficiální stránky Oty Ulče