Al Gore je samozvaný velekněz klimatu a apoštol arogance, tvrdí Václav Klaus. A sám si připadá jako don Quijote. Možná oprávněně. Zpochybňuje globální oteplování, obviňuje neziskový sektor ze skrytých nedemokratických tendencí a varuje před lidskoprávní ideologií („humanrigtismus“). Z pozice prezidenta malé země s těmito názory oponuje politickému mainstreamu v OSN, nositeli Nobelovy ceny za mír a globálním lídrům jako je německá kancléřka Merkleová. Na základě chladného politického kalkulu („třeba mě to proslaví“) by se nikdo takto veřejně shazovat nechtěl. Snad jen don Quijote, který věří, že bojuje za spravedlnost.

V době svého působení na Pražském hradě se z ortodoxně liberálního Klause postupně vyprofiloval Klaus – konzervativec. Když se tvrdě opřel do zákona o registrovaném partnerství, pokořil Senát, do té doby baštu konzervativců. To ale nebylo poprvé, kdy naznačil svoje přibližování ke konzervativním pozicím. Již dříve se pustil do kritiky nejrůznějších „ismů“, ve kterých spatřuje ohrožení demokracie. Nejdříve mezi ně zařadil „ngosimus“, „humanrigtismus“ a „europeismus“, posléze i „enviromentalismus“.

Na Klausových výrocích nejvíce znepokojuje lehkost, s jakou oponují samozřejmě přijímaným názorům a vytvářejí pocit ideové nesmiřitelnosti tam, kde ji ostatní nevidí. Zelení stojí na druhé straně politické barikády. Plán boje s globální oteplováním připomíná komunistickou pětiletku.

Klaus šokuje tím, že pochybuje o samozřejmu. O některých věcech se dneska zkrátka nediskutuje, natož aby se o nich pochybovalo. Prohlubující se evropská integrace je ekonomicky i politicky výhodná. Rozšiřování katalogu lidských práv přináší člověku větší míru svobody a důstojnosti. Podíl nestátních neziskových organizací na rozhodování mezinárodních organizací je obohacením a vnáší do procesu rozhodování prvek kontroly a demokracie. Člověk je jen jeden z mnoha tvorů na této planetě a jako takový by měl omezit svoji ekonomickou činnost, která z velké části působí destruktivně a ničí nejen přírodu, ale i jeho samotného. ... To jsou některé závěry, které se nemusí dokazovat, protože jsou přeci tak jasné.

Konzervativci a křesťanští demokraté mohou Klausovi vyčíst mnoho. Často se projevuje jako liberální etatista (jedinec, stát a pak už nic), nedůvěřuje církvím a odmítá podepsat běžnou mezinárodní smlouvu se Svatým stolcem. Podceňuje význam práva ve společnosti. Možná i proto byly jeho nominace soudců Ústavního soudu tak katastrofální.

Jedno mu ale odepřít nemůžeme. Je ochoten veřejně pochybovat tam, kde ostatní spolu s většinou mlčí. Je antropocentrický: člověk je pro něj vyšší hodnotou než příroda. Nedůvěřuje globálním institucím a jejich bombastickým plánům na záchranu světa. Poukazuje na to, že přírodní vědy rády překračují své kompetence. Všichni zelení, rudí, růžoví a oranžoví, kteří Klause nesnášejí, vědí proč. Útočí na mnohé omyly, které stojí u základů jejich myšlení.

Kritické myšlení a pochybování se v dnešním světě příliš nenosí. Nová morálka, kterou se snaží relativisté vnutit ostatním pod rouškou ochrany životního prostředí nebo lidských práv, si ale kritické zhodnocení zaslouží. Nikomu se do toho příliš nechce. Nezbývá tedy než si počkat na další pokračování dobrodružství důmyslného rytíře z La Manchy.

LN, 28.11.2007

Autor je právník, předseda Mladých křesťanských demokratů