26.9.2016 | Svátek má Andrea






SVĚT: Co nás ohrožuje

18.7.2014

Nepatřím k falešným prorokům, kteří v průměru třikrát ročně vyhlašují, že právě začala třetí světová válka. Uvědomuji si rovněž, že západní civilizace má přemýšlení o svém zániku snad přímo ve svém genetickém kódu. První část velkolepého díla Oswalda Spenglera Zánik Západu (Untergang des Abendlandes) vyšla již v roce 1918, tedy téměř před sto lety. Patrně to nebylo první velké dílo, které zánik Západu ohlašovalo… a Západ zaniká dodnes – uprostřed nebývalé prosperity.

Na druhé straně nepropadám kulturnímu, technickému ani jinému optimismu. Sdílím biblickou víru, že „svět je pod mocí zlého“ (1. list Janův 5:19) a vím, že konec může přijít náhle, jako zloděj v noci.

Nepochybuji však o tom, že je dobré uvědomovat si nebezpečí, která naší civilizaci hrozí. Proto si dovolím předložit jejich krátký přehled, který si nečiní žádný nárok na úplnost.

Zmíním několik faktorů; každý trochu jiného druhu. Je třeba ale vzít v úvahu, že prakticky všechny tyto faktory se mohou nejrůznějšími způsoby kombinovat – a právě tím může vzniknout smrtící směs.

Blackout – nebo něco podobného

Začnu od něčeho zcela neideologického – od možné katastrofy typu blackout.

Nebudu tady řešit otázky typu, zda jaderná energie ano či ne. Upozorňuji pouze na to, že naše civilizace je velice závislá na dodávkách elektřiny. Nejde ovšem jen o elektromotory. Jde o to, že na dodávkách proudu jsou závislé naše počítače a mobily. Pokud by přišel náhlý blackout a vy zrovna nemáte mobil nabitý, pak už ho nenabijete. Nepřivoláte sanitku, pokud ji budete potřebovat. Nepřivoláte policii, když si všimnete, že nějaká horda lidí využije blackoutu k rabování těsně ve vašem sousedství. Pokud by blackout trval nějaké čtyři hodiny, tak se tak moc dít nebude. Maximálně budete asi muset vyhodit či rychle spotřebovat část obsahu vašeho mrazáku. Pokud ale potrvá den, dva… Raději nemyslet, co by se dálo třeba v nemocnicích. Náš svět je stále provázanější a zranitelnější.

Můžeme zmínit útoky hackerů. Nemusí za nimi nutně stát nějaká ideologie (pak by se blížily katastrofě typu blackout); může za nimi být čirá snaha lidí něco si dokázat nebo jednoduše škodit. Nicméně pravděpodobnost, že za hackerskými útoky bude stát nějaká ideologie, je relativně vysoké. Tyto útoky by mohly paralyzovat ekonomiku (pokud by se podařilo napadnout třeba velké banky a vyřadit je na čas z provozu), ale i policii nebo armádu, případně státní správu. Význam elektronického válčení bude patrně v budoucnosti výrazně narůstat.

Ekonomická nebezpečí

Přejděme k ekonomice. Několik lidí sice předchozí velkou krizi (tu, která propukla v roce 2008) předpovídalo, nicméně otázka je, zda je nám to něco platné. (Prý si 47 lidí na celém světě tiplo, že Německo porazí Brazílii 7:1; jistě na tom vydělali, ale všem ostatním je to málo platné. Nejsem si jist, zda lze podobné – nebo ještě větší – ekonomické katastrofy předvídat. Moc bych na to nesázel. Svět je stále složitější. Milovníci konspiračních teorií mají za to, že to všechno řídí nějaká zlovolná parta lidí (ve středověku nebo v raném novověku by to byli židé a pak čarodějnice, dnes jsou v oblibě svobodní zednáři, ale židé už jsou u mnohých zase ve flóru). Já se obávám, že to běží tak nějak samospádem. Alan Greenspan, který v letech 1987-2006 vedl Americkou Federal Reserve Board (obdobu centrální banky), na počátku krize přiznal, že se v řadě odhadů mýlil, a že vlastně nerozumí tomu, co se děje.

Mám silný pocit, že celá sféra finančnictví žije jakýmsi vlastním životem, který je stále odtrženější od skutečné produkce nějakých statků (především výroby průmyslového zboží). Místo aby půjčovaly nadějným nebo fungujícím podnikům, nakupují banky raději bezpečnější státní dluhopisy se sice nižším, ale zaručeným výnosem. Může to ale takhle fungovat do nekonečna? Jsem si jist, že ne. Když státy zachraňovaly za peníze daňových poplatníků padající banky (v této věci šla Česká republika „příkladem“ a zachraňovala své banky již v druhé polovině devadesátých let; „módou“ ve zbytku světa se to stalo až o dekádu později), předpovídal jsem, že v příští velké krizi budou už krachovat nikoli banky, ale celé státy… a to bude opravdu velký průšvih. Rád bych se mýlil, ale obávám se, že záchrana Řecka, Španělska či Kypru tuto možnou krizi spíše oddálila než vyloučila.

Bankéři – i ti v krachujících bankách – berou stále pohádkové platy. A to souvisí s dalším nebezpečím: Rostoucí majetkovou nerovností. Rozumějte mi dobře: Nejsem žádný rovnostář a vůbec nevolám po tom, aby měli všichni stejně. Nicméně pokud z technického pokroku a (byť třeba jen mírně) rostoucí ekonomiky profitují jenom ti nejbohatší, je něco špatně. Jsem přesvědčen, že naprosté většině nevadí, že milionáři mají stále více, pokud zvyšování HDP a produktivity práce znamená zlepšení i pro ně. To ale v posledních zhruba dvou dekádách přestalo fungovat. Střední třída je na tom stejně nebo spíše chudne, zatímco rostoucí bohatství končí na kontech těch již nejbohatších. Není to rozumné a nepovede to k ničemu dobrému. Až přijde další velká krize, hrozí, že střední třída se s tímto ekonomickým systémem přestane identifikovat a může dojít k velkému výbuchu.

Demografická krize

Postupně se dostáváme k dalšímu nebezpečí, a tady už jde mnohem více o ideologii. Stav ekonomiky souvisí i s demografií. V těchto měsících se zdá, že poslední ekonomická krize je zažehnána, nicméně demografická krize trvá už řadu let a spíše zesiluje. Do ekonomiky se promítá mimo jiné tím, že stále méně ekonomicky aktivních lidí musí živit stále více důchodců a nemocných. Zvláště v České republice je tento problém velmi aktuální. Poslední (Nečasova) pravicová vláda udělala několik kroků pro zmírnění tohoto problému – především prosadila důchodovou reformu s tzv. „druhým pilířem“, který měl lidi motivovat, aby mysleli na stáří, a umožnit jim, aby pro svou vyšší penzi něco udělali. Opatření Nečasovy vlády by bylo možno nazvat „too little, too late“ (příliš málo a příliš pozdě). Sobotkova levicová vláda i toto opatření zruší a problém prohlubujícího se schodku na důchodovém účtu prostě neřeší.

Ekonom Lubomír Mlčoch ovšem správně poukazuje na to, že pokud budou chybět děti, je celkem jedno, zda bude důchodový systém státní či soukromý. Pokud nemá do systému kdo přispívat, je druhořadé, jaký systém máte. Pokud bude trvat demografická krize, nemůže se neprohlubovat krize důchodového systému.

Proč máme málo dětí? Protože máme málo (funkčních) rodin. Gilles Lipovetsky ve své pozoruhodné knize Éra prázdnoty dokazuje, že pro postmoderního člověka je nejtypičtějším postojem narcismus. Narcismus se ovšem těžko rýmuje s takovými věcmi jako je závazek nebo sebeobětování. Bez ochoty k závaznému vztahu a sebeoběti ovšem nevychováte zdravé děti – pokud vychováte vůbec nějaké. Děti narcistických rodičů pak nejsou schopny požehnaného rodinného života, ani kdyby po něm toužily. Chybí jim příslušné know-how, které se dříve předávalo z generace na generaci. A děti narcistických rodičů často trpí různými psychickými problémy – neurózami či psychózami. Vím, že statistiky do jisté míry klamou – v dobách mého mládí znamenala potřeba vyhledat „cvokaře“ velkou společenskou potupu a jít „do blázince“ v podstatě znamenalo konec (jakékoliv) kariéry. Dnes se se svými návštěvami u psychiatra téměř nikdo netají; v určitých společenských kruzích to patří spíše k bontonu. Proto nelze brát statistické údaje zcela za bernou minci. Nicméně i když vezmeme v úvahu tento faktor, stále platí, že psychických poruch a nemocí plynoucích ze stresu je podstatně více, než bývalo.

Vnější hrozby

Především demografická krize souvisí s vnějšími hrozbami, k nimž teď plynule přecházím. Na místo našich chybějících dětí přicházejí v mnoha zemích imigranti. Přicházejí vesměs ze strašlivých podmínek – ze společností plných chudoby a násilí. Problém je v tom, že svým hostitelským zemím nejsou vděční, ale chovají se mnohdy tak, že pokud jim v tom hostitelská země nezabrání, zavedou v ní v další generaci stejné „pořádky“, z jakých se snažili sami uniknout. Gilles Lipovetsky dosti přesvědčivě ukazuje, že narcistická postmoderní společnost má i určité klady. Jedním z nich je nechuť k násilí. V Západních společnostech je relativně málo vražd, byl zrušen trest smrti, a konflikty se většinou řeší jinak než násilím. Problém ovšem je v tom, že tyto společnosti mají omezenou schopnost se násilí bránit a mnohdy problém násilí řeší tím, že před ním zavřou oči. Islamistické společnosti se k násilí hrdě hlásí – násilí má pevné místo v jejich teorii (začíná to už tím, že Korán radí mužům, aby nařezali neposlušným ženám) a stejně tak v jejich praxi. I arabské země trpí demografickou krizí, ovšem v opačném gardu. Obyvatelstvo arabských zemí rychle roste, a země bez významných nerostných zdrojů už nejsou schopny své početné obyvatelstvo uživit (nejhorší situace je zřejmě v Egyptě a v Jemenu). Imigrační tlak na Evropu brzy nabude rozměrů, proti nimž byl tlak germánských a jiných národů na pozdní Římskou říši procházkou růžovým sadem.

Poslední statistiky naznačují, že obliba islamismu v arabském světě upadá. Islamisté sice na jedné straně pomáhají slabším, na druhé straně jejich krutost vůči všem, kdo se jim totálně nepodřídí, je činí značně neoblíbenými. A kdekoli se ujmou moci, přivodí ekonomickou katastrofu (výjimkou je Turecko, ovšem situace Turecka je velmi specifická, a přestože mu vládnou islamisté, jsou to islamisté podstatně jiného druhu).

V posledním roce Evropa zjistila, že nebezpečí hrozí také z Ruska. Toto nebezpečí nechci podceňovat. Rusko s námi rozhodně nesdílí onen zmiňovaný postmoderní odpor k násilí. Evropa byla zaskočena tím, s jakou lehkostí Rusko opustilo v Evropě pevně zakořeněný princip neporušitelnosti státní suverenity. A nic naplat, Putin si může pohrávat s Ukrajinou jako kočka s myší, a záleží jen na něm, kolik si z ní ukousne. Potíž je ovšem v tom, že si tím způsobil vážné ekonomické problémy, které neodejdou, ani kdyby teď nechal Ukrajinu na pokoji. Islamistickému nebezpečí, demografické krizi i ekonomickým krizím bude přitom čelit stejnou, ne-li větší, měrou jako Evropa.

Zdá se mi, že přitom má s Evropou (či Západní civilizací obecně) jedno společné: Ať udělá v mezinárodní politice cokoli, je to špatně. Bude dnes ještě někdo hájit angažmá Evropy v pádu libyjského diktátora Kaddáfího? Ve vztahu k syrskému prezidentovi Bašáru Asadovi je to podobné – ať udělá Evropa cokoli, bude to téměř jistě špatně. Podobně je tomu s Ruskem ve vztahu k Ukrajině: Ať si vezme kousek velký nebo malý, bude to špatně. Může to sice udělat, ale zadělá si na více problémů, než chce řešit.

Popsal jsem různá nebezpečí. Mám nějaká řešení? Doporučuji následující: Být pravdivý. Nestrkat před problémy hlavu do písku. Odmítat jednoduchá řešení. Snažit se vidět věc i z druhé strany, ale neobávat se hodnotových soudů. A snažit se kultivovat bezprostředně blízké prostředí – to, které můžeme ovlivnit.

Naše civilizace má spoustu problémů a toleruje či dokonce páchá mnohé hříchy, ale výše uvedené nám stále umožňuje.

Dan-Drapal.cz

Institut Williama Wilberforce



UNEX a.s.
Specialista povrchových úprav (Uničov

UNEX a.s.
Jihomoravský kraj, Zlínský kraj, Olomoucký kraj, Moravskoslezský kraj
nabízený plat: 20 000 - 24 000 Kč

Diskuse


Š. Šafránek
10:42
18.7.2014

J. Sova
11:51
18.7.2014

J. Vintr
23:28
18.7.2014

V. Čermák 160
23:45
18.7.2014

V. Čermák 160
23:48
18.7.2014

B. Rybák
17:58
18.7.2014

Š. Šafránek
21:03
18.7.2014

V. Čermák 160
22:03
18.7.2014

F. Žůrek
6:15
18.7.2014

F. Žůrek
6:19
18.7.2014

J. Sova
8:55
18.7.2014

P. Vaňura
15:29
18.7.2014

P. Brodský
11:46
18.7.2014

P. Vaňura
15:34
18.7.2014

B. Uhlich
15:53
18.7.2014

počet příspěvků: 22, poslední 18.7.2014 11:48









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.