20.11.2018 | Svátek má Nikola


ROZCESTNÍK: Pošumaví 11.–13. 3. 2017

28.3.2018

Dlouho plánovaný prodloužený víkend konečně nastal a tak jsme s Kes celé natěšené čekaly na výjimečně neopožděné EC do Prahy… Když vlak zmizel z tabule na nástupišti, trochu nás to znejistělo, ale v hale jsme zjistily, že mu naskočilo 5 minut zpoždění. Jako další desítce vlaků… Čekáme, čekáme a najednou 80 minut. No nebudu to prodlužovat, o 3 hodiny později jsme posledním pátečním vlakem odjely směr Praha.

Náš pražský azyl opět nezklamal a opět poskytl i taxislužby, takže nás čekalo asi 5 hodin spánku, ale hlavně, že se nám po komplikacích vůbec podařilo dorazit. (Jak jsem si později vygooglila, zastavený provoz mezi Brnem a Heršpicema měla na svědomí nahlášená bomba ve vlaku RegioJet. Naštěstí jen planý poplach.)

Sobota:

V sobotu ráno jsme v Příbrami nabrali posledního člena výpravy, i když technicky vzato jsme se přestěhovali do nového vozidla a paní řidička přibrala nás, nakoupili jsme zásoby a hurá do Vily Pauly v Klenové se ubytovat a vyrazit na první sobotní výlet v podhůří.

Počasí nám přálo, nepršelo a i viditelnost byla přes zataženou oblohu celkem dobrá, takže jsme celou cestu viděli vysoké šumavské dominanty, jako třeba Malý a Velký Ostrý, hřeben Jezerní hory (1343 m n. m.) nebo dvě vysoké věže na německé Hohen Boger (1079 m n. m.). Tyto radiokomunikační věže NATO obsluhovali Francouzi, Němci i Američané do roku 2003. Dnes je na jedné z nich rozhledna.

Hohen Bogen s vysílacími věžemi.

Hohen Bogen s vysílacími věžemi.

My sami jsme navštívili aspoň rozhlednu na svaté Markétě z roku 2014, která je celoročně otevřená a přístupná. Výhled by za jasného počasí mohl být ještě o něco lepší, ale i tak byly dobře vidět vzdálené vrcholy, které jsme měli celou naši sobotní trasu na očích. Kupodivu jsem byla na rozhledně a bylo něco vidět! Když jsi vzpomenu na loňský pokusy za silného deště, ve sněhu anebo v husté mlze…

V Tetěticích jsme pak obdivovali zřejmě kdysi krásnou kapli sv. Izidora, kterou nechal postavit František Albrecht Hrobčický roku 1722, a hezky opravený zámek.

Celý sobotní výlet byl ve znamení ztrácejících se značek – nejdřív žluté, nedobře značené zelené a neexistující naučné, ale aspoň kolem buližníkových Tupadelských skal byla naučná stezka dobře značená a rozhodně minout tuhle skalní dominantu by byla hrozná škoda. A dokonce tu rostly hromady sněženek.

Záplavy sněženek. Pošumaví.

Večer jsme hladoví zakotvili v zavřené hradní Harantově restauraci, kde nám pan majitel přichystal hody, nanosil domácí feferonky, zatopil v krbu, prolíval nás tekutinou, co se do nás vešlo, a vůbec se všelijak staral o naší naprostou spokojenost. No a co, že otvírací doba je až od dubna. Rozhodně pokud sem náhodou zavítáte, byla by obrovská chyba se nenajíst právě tady, kde se majitel pojí v jedné osobě s vynikajícím kuchařem. Parádní den nakonec skončil drobnou nehodou, při níž mi spadl telefon na podlahu a umřel. Definitivně.

Neděle:

Dnešní plán byl jasný, přes Špičák po hřebenu, pěkně 25 km. Zmožení ze soboty jsme ale zvolili kratší variantu s tím, že se na rozhlednu vyvezeme lanovkou. Ještě štěstí, že paní řidička taky lyžuje a napadlo ji, že v zimní sezóně to s turistama růžově nevypadá, a tak jsme volali ráno na Špičák. Samozřejmě měla pravdu a tak nám byl tentokrát zapovězen i kvůli tomu, že turistická trasa vede částečně přes sjezdovku. Rychle jsme zvolili náhradní plán a vyrazili autem k zastávce Hamry – Hojsova stráž a rychlíkem se svezli do Špičáku. Železnice se tu kousek před Špičákem noří do tunelu z roku 1876, dlouhého 1747 m, a tak jsme se za tunelem ocitli v jiném světě. Ve sněhovém světě.

Cestou na Čertovo jezero se ukázalo, že komu není shůry dáno, v apatyce nekoupí. Přece si nebudu brát na 14 kiláků ortézu, když sníh je jen na sjezdovkách, že jo? Chyba lávky, protože sníh byl totálně všude a na cestách navíc pekelně uklouzanej. Zvolila jsem bezpečnější cestu neprošlapaným sněhem a ploužila se za ostatníma. Na Čertově jezeře (1030 m n. m.) bylo jasný, že budu ráda, když se vůbec dostanu po svých zpátky do Špičáku. Krásně zrovna slunilo, tak jsme posvačili, asi 100x vyfotili zasněženou plochu jezera ledovcového původu a rozdělili se na dva tábory. Odvážné turisty, kteří se nenechali zaskočit ani sněhem, a bačkory s bolavýma nožičkama:) Prostě když někoho bolí zraněný koleno a odpočívá stylem, že si dá „jen” 27 km předchozí víkend, protože z větší vzdálenosti má obavy, a ještě si neveme ani ortézu, dobře mu tak.

Čertovo jezero.

Čertovo jezero.

Bez telefonu a spojení se světem (rozuměj mapy a jízdní řád), jsme s Kes slezly do Špičáku k vlaku, kde nebyla ani noha, která by nás nasměrovala na vlak do někam, tak jsme oběhaly obec ve snaze najít aspoň autobusovou zastávku. Úspěch korunovalo zklamání, že o víkendu tu nejezdí vůbec nic. Jako prostě nic.
Zpátky na vlak, kde se ukázal průvodčí, a tak jsme vítězoslavně koupily lístky do našeho v představách vysněného cíle – do Klatov. Horký maliny v parádní a asi zatím nejlepší nádražní restauraci, co jsem viděla, byly dobrá náplast na předčasně zkrácený výlet a nahřívání hrbů na nádraží na teplým jarním slunku dodalo nudnýmu čekání na vlak rozměr parádního relaxu.

V Klatovech jsme koupili paní řidičce dort k jejím kulatým narozeninám a jako správní bufeťáci jsme čekaly u vjezdu na obrubáku se slaninou k svačince na parkovišti u obchoďáku, až nás autem vyzvedne sekce odvážných turistů. Večer nás čekalo druhé kolo nezřízeného obžérství a od pana majitele jsme dokonce dostali pudink s malinama jako pozornost podniku k již zmíněným kulatinám.

Pondělí:

Sbalení a trochu smutní z toho, že už je poslední den minivolna, jsme vyrazili směr vlci ve vlčím výběhu v Srní, který byl otevřen v roce 2015 a byl to hlavní důvod naší přítomnosti zrovna v této lokalitě. V centru jsme hned ráno byli jediní návštěvníci a tak po příjemné procházce lesem jsme už korzovali po visuté lávce nad vlčím výběhem a sledovali a fotili vše, co se hlo i co se nehlo. Ono se toho nakonec ani moc nehlo, nejen člověk se rád vyhřívá na sluníčku, ale zase bylo naprosto jasný, že pes domácí je vážně z vlka.

Aneb posuďte sami:

Vyhřívající se vlk. Srní.

Vyhřívající se vlk. Srní.

Do příchodu dalších návštěvníků jsme si užívali hodinku vlky sami pro sebe a pak vyklidili prostor. S ostatníma lidma to ztratilo kouzlo. Vedoucí pan Jiří Kec nám pak v centru na videu ukázal, jak si vlci hrají ve sněhu, a trochu jsme pokecali o výkonné technice, kterou mají k ostraze prostoru a zároveň jako možnost natáčet vlky, když se děje něco zajímavého. Aktuálně výběh čítal 8 kousků dospěláků, ale mohli jsme na videu sledovat i loňská vlčata.

Foto: Mawenzi. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do pěkné fotogalerie.
Osobní stránky autorky: www.mawenzi.cz

Mawenzi Neviditelný pes


Diskuse


Z. Dalmi
14:39
28.3.2018

Z. Maw
15:01
28.3.2018

Z. Yga
19:06
28.3.2018

Z. Iva
20:44
28.3.2018

Z. Maw
21:22
28.3.2018

Z. Jitur
14:14
28.3.2018

Z. Maw
14:59
28.3.2018

M. Beda
13:23
28.3.2018

Z. Maw
13:27
28.3.2018

Z. Vave
12:49
28.3.2018

Z. Maw
13:25
28.3.2018

Z. Matylda
12:34
28.3.2018

Z. Maw
12:57
28.3.2018

T. Zana
13:00
28.3.2018

Z. Maw
13:39
28.3.2018

T. Zana
16:43
28.3.2018

Z. Maw
19:06
28.3.2018

T. Zana
20:52
28.3.2018

Z. Maw
21:25
28.3.2018

Z. Maw
20:06
28.3.2018

T. Zana
20:46
28.3.2018

Z. Asteris
12:25
28.3.2018

Z. Maw
12:30
28.3.2018

T. Zana
11:46
28.3.2018

Z. Maw
12:28
28.3.2018

Z. Maw
12:55
28.3.2018

T. Zana
13:06
28.3.2018

Z. Maw
13:56
28.3.2018

T. Zana
16:37
28.3.2018

Z. Maw
17:29
28.3.2018

A. Lex
11:04
28.3.2018

Z. Maw
12:24
28.3.2018

Z. Lika
9:49
28.3.2018

Z. Maw
12:21
28.3.2018

Z. Yga
8:26
28.3.2018

Z. Maw
8:58
28.3.2018

Z. Xerxová
6:23
28.3.2018

Z. Maw
6:58
28.3.2018

počet příspěvků: 38, poslední 28.3.2018 09:25