Není tajemstvím, že managementy našich veřejnoprávních audiovizuálních mediálních institucí by si přály změnu zákonů, které zřizují ČT a ČRo. Zákony, až na drobné novelizace, vznikly začátkem 90. let. Nyní se proměňuje jak mediální scéna, tak technologie a ČR je navíc před přechodem na digitální vysílání. Český rozhlas i Česká televize by si jistě novou zákonnou úpravu zasloužily.

Věřím, že podoba veřejné služby v oblasti médií bude předmětem široké veřejné diskuse. O jejím výsledku rozhodnou politici, kterým náleží rozhodovat o zákonech. Ti samí politici, kterým se nejednou vyčítalo a vyčítá, že zasahují do nezávislosti veřejnoprávních médií.

Nechci nyní otevírat onu širokou diskusi o tom, jak nejlépe pokrýt veřejnou službu v oblasti médií. Chci ale upozornit na jeden z důležitých aspektů mediálních rad, které ze zákona veřejnoprávní média kontrolují. Jde především o novelu zákonů v souvislosti s tzv. televizní krizí.

Tehdy sněmovna pod tlakem části televizních pracovníků a veřejnosti změnila konstituci rady ČT a ČRo tak, že místo politických stran sněmovny, které do té doby členy rad nominovaly, nyní nominují členy rady občanské organizace a sdružení. Členy rady ale i nadále volí poslanci.

Opatření, které si na prahu nového tisíciletí vyvzdorovala část ČT, má jediný efekt – aktivizaci především různých profesních sdružení (Syndikát novinářů, FITES apod.) v době, kdy se volí členové mediálních rad. Kandidaturu ovšem všechna občanská sdružení nabízejí bez jakékoli byť minimální záruky podpory. Tu si kandidát musí u politických stran sněmovny zajistit zpravidla sám. Kandidát má šanci na zvolení prakticky jen v okamžiku, kdy se stane kandidátem některého z politických klubů sněmovny.

Výsledek je tedy stejný jako před novelou zákonů, jen cesta je delší. Nebudu rozebírat smysl této zdlouhavé cesty členů rady, kteří nakonec stejně zastupují určitý politický názor. Jinak to ani nemůže být (respektive nemělo by být) při elementární míře loajality vůči klubu, který radního přijal za kandidáta, a vůči sněmovně, která ho zvolila. Zajímá mě spíše opak, tedy jak by mediální rady fungovaly, kdyby opravdu jejich členové zastupovali zájmy oněch občanských sdružení, která je nominovala.

Zájem zákonodárců, kteří pod tlakem tzv. televizní krize novelu zákona iniciovali, byl deklarován jako distance politiků od veřejnoprávních médií. Právě občanská sdružení měla, podle těchto novelizátorů, zajistit lepší kontrolu zájmu koncesionářů (to jsme my všichni, kteří ČT a ČRo formou zákonem uloženého poplatku financujeme). Nejrůznější občanská sdružení, zvláště pak sdružení profesní, si často vybírají takové zástupce, kteří tzv. rozumějí programu (novináře, hudebníky, spisovatele apod.). Logicky totiž předpokládají, že právě profesní odborníci by měli co nejlépe kontrolovat instituci, která produkuje program. Navíc zmíněná novelizace zákona vycházela také z předpokladu televizních vzbouřenců, že politici chtějí rozhodovat o programu veřejnoprávních médií.

Paradoxem je, že členové rad, a to od samé konstituce veřejnoprávních médií od roku 1991, mají vůči programu minimální kompetence. Paragraf 8, písmena 4 zákona o ČRo říká, že Rada a její členové nesmějí přímo zasahovat do tvorby a vysílání rozhlasových pořadů. K jejím pravomocem patří vyžádat si i programové informace, ale jen prostřednictvím generálního ředitele ČRo, kterého rada volí a odvolává. Další důležitou kompetencí rady ČRo (podobně i ČT) je schvalování rozpočtu a závěrečného účtu veřejnoprávní instituce.

Ovlivnit program tedy mohou zástupci občanských sdružení stejně málo, jako by to mohli politici, kdyby oni sami v radách seděli (a v Evropě jsou příklady mediálních rad, kde přímo zasedají volení členové parlamentů). Co naopak členové rady mohou a měli by ovlivňovat, je tok financí, tedy nakládání s poplatky nás všech. To je ale vysoce politické zadání. My přece také volíme své zástupce do parlamentu kvůli tomu, abychom měli vládu reprezentující většinový názor na to, jak naložit s našimi společnými penězi, tedy s daněmi.

Členové rad mediálních institucí mají výsostně politický úkol kontrolovat, zda média veřejné služby skutečně efektivně vynakládají prostředky koncesionářů vybrané na základě zákona jako jakousi nepřímou daň na poskytování odpovídající mediální služby veřejnosti. Záměr zákonodárců zákonů z roku 1991 byl proto jasný – rady by měly kopírovat politické rozložení sněmovny. A protože nikdo není Bohem, pak k politickému rozhodnutí o využití koncesí by měl mít k dispozici tu politickou platformu, která ho do rady nominovala a jejíž názor na přerozdělování (využití financí veřejnosti) reprezentuje.

Umím si představit, že člen rady za Syndikát novinářů by přirozeně chtěl prosazovat co nejlepší podmínky novinářů ve veřejnoprávních médiích, stejně jako třeba člen rady za FITES zase nejlepší podmínky filmových a televizních tvůrců či člen rady za včelaře nejlepší podmínky včelařů ve vysílání. K tomu ale mají takoví zástupci koncesionářů v radě pramalé možnosti. Naopak prostor k prosazení politického názoru na využití financí ve vztahu k veřejné službě v oblasti médií v mediálních radách je. Problém novelizátorů zákonů o veřejnoprávních institucích je jediný – jejich zásahem se může stát, že člen rady prosazuje místo politického názoru široké platformy (politické strany zastoupené ve sněmovně) politický názor malé zájmové skupiny či jen jediného člověka – sebe samého. Pochopitelně, že taková situace může vyhovovat tomu, kdo má být kontrolován, tedy vedení mediální instituce. S jedním členem rady je možné se dohodnout lépe než s členem-reprezentantem názoru široké skupiny. Nevím, ale mám pocit, že to nemohl být záměr žádného rozumného zákonodárce.

Můj kamarád mi nedávno poslal sms: „Když má někdo kopřivku ze slova politik, tak použij termín „občané povolaní volbami k řízení věcí veřejných“ Koho pak odpůrci politiků postaví jako „konkurenci“. Ať ji pak definují, tu podivnou konkurenční množinu, kde se vzala, kdo ji povolal?“ Připadá mi to docela výstižné. Znám lidi, kteří v mediálních radách sedí za sebe, cítí se povoláni a tak chytří, že všechno vědí nejlépe. Na to, že je někdo do rady zvolil (kdo byl předtím sám občany zvolen ve sněmovních volbách), kdo si jistě přál, aby alespoň elementárně zastupovali jeho názor na využití koncesí, zapomněli. A to je příběh, na který by se v široké diskusi o budoucí podobě veřejné služby v oblasti médií nemělo zapomenout.

1. 8. 2006

(Psáno pro Česká média)