Oslavy státního svátku se na minimálně dvou místech Česka zvrhly na bitky či potyčky. Boje tisícovky policistů s příslušníky a sympatizanty Dělnické strany v Litvínově zabraly podle agentur několik hodin a způsobily zranění policistů i demonstrantů. Televize ukázala docela slušný arzenál zbraní, které byly zabaveny jednak demonstrujícím, jednak Romům z litvínovského sídliště Janov, kteří se na akce rovněž „dobře“ připravili. A demokracii oslavující Češi se, jak jinak, postavili za „dělníky“. Rozhlas i televize pak do omrzení opakovaly tezi o tom, že se v Litvínově sešli „pravicoví radikálové Dělnické strany“. Jacípak „pravicoví“, jsou to i podle názvu lidé krajně levicových až anarchistických názorů se „silným“ vlasteneckým cítěním – čili obyčejní náckové.

V Praze na Národní třídě se také sešla pěkná „sešlost“ ze skupiny Ne základnám. Využili, možná spíše zneužili, místa, kde jejich o generaci starší studentští předchůdci svedli nerovný boj s totalitním Sborem národní bezpečnosti. Sleduji vývoj kolem radaru v Brdech se stále rostoucím znepokojením. Zdá se mi, a dokládají to i mé diskuse s mými dnes již dospělými dětmi, že česká mládež vyrostla, aniž by byla výrazněji poznamenána výchovou ke svobodě a demokracii. O to víc je v českém dorostu a mládeži, v jejich myslích, zakořeněn názor o tom, že se musí „bojovat“ proti emisím kysličníku uhličitého, jehož vypouštění do ovzduší ohrožuje klima na naší Zemi. O politiku se mladí zas až tak moc nezajímají. Pro někoho možná poněkud překvapivě však řada mladých lidí končí na pomyslných pólech české politiky, mezi komunisty a neonacisty. Tam se totiž „něco“ děje. Revoltující mládež tak má pocit důležitosti, protože se o nich mluví v rádiu a televizi. Protože je státní moc chce zakázat. Protože dělají „něco protistátního“.

Nová, listopadem 1989 nepoznamenaná generace dnešních náctiletých, vyrostla v období poznamenaném nástupem starého dobrého kapitalismu do Česka. Najednou již nebylo hříchem peníze mít a utrácet podle libosti. Majetek tak byl vrácen lidem, kteří o něj během komunismu přišli (a to je bohužel stále v případě bývalých vlastníků půdy a hospodářství dosud neukončený proces). Návrat kapitalismu do Česka ale z 99% občanů žádné multimilionáře neudělal. Lidé vystřízlivěli a zjistili, že i v kapitalismu existuje pouze jeden jistý způsob jak vydělat peníze, a tím je práce. Manažerů, kteří mají milionové příjmy měsíčně, je jak prstů na jedné či dvou rukách a více než 60% zaměstnanců nemá statistikou vykazovaný průměrný plat. Podle některých údajně reprezentativních průzkumů si asi třetina lidí myslí, že se jim žije hůř než pod bolševikem, další třetina to vidí tak fifty-fifty a pouze necelá třetina si myslí, že se jí vede líp než před rokem 1989.

Vůbec proto nemůže překvapit, když se politické kyvadlo po necelých dvaceti letech po pádu komunismu výrazně vychyluje doleva. Ostatně, říjnové volby to jen plně potvrdily. Pokračující asimilace českých komunistů do polistopadové politiky po nich nabrala rychlejšího tempa. Socialisté přizvali do otevřené či ne zcela „otevřené“ koalice komunisty v několika krajích. Komunisté tak budou poprvé od svého pádu v roce 1989 vládnout a rozhodovat o zdravotnictví, školství coby krajští radní. Pokud ODS tuto novou politickou situaci nevezme na vědomí (a bohužel, zdá se mi, že recepty na to, jak dál v ODS kromě snahy o udržení vlády, neexistují), čeká ji velmi obtížné období, na jehož konci se ocitne v opozici. Vůbec pak nechápu boj některých „takypravičáků“, které tak razantně a samozvaně zastupuje pan Mach z CEPu, proti lisabonské smlouvě jako o největším možném zlu, když nám reálně hrozí zlo našich českých komunistů. Mohlo by se nám lehce stát, že budeme s naší českou neobolševickou košilí oděni do lisabonského kabátu. Není proto důležitější postarat se o naši českou košili, pane Machu?