Ptal jsem se rodičů, jak se to stalo, že v předválečném Československu hráli mezi intelektuály komunisté tak velkou roli. Naposledy, už ve velmi zralém věku, jsem se na totéž vyptával Josefa Nesvadby, také pamětníka. Pozici komunistů po pětačtyřicátém jednoznačně vysvětloval příšernou deziluzí občanů z výkonu demokratických politiků. Teď je dvacet let po pádu komunismu. Dostávám maily, ve kterých se mě lidi ptají: „To budeme zase emigrovat? Jak poznat tu chvíli?“ Ani jednou se nestalo, že by někdo napsal: „A kdy vyrazíme do ulic? Kdy postavíme barikády? Budeme se bránit, nepřipustíme, aby se vrátilo to, co bylo před dvaceti lety smeteno.“

Komunisté už veřejně nárokují podíl na vládě a tlačí na ČSSD, aby revokovala usnesení bohumínského sjezdu. Miroslav Grebeníček vyhrožuje žalobou tvůrcům filmu popisujícího bestialitu komunistického žaláře. Václav Bělohradský zveřejňuje esej „Proč nejsem antikomunistou“. Je to zajímavá stať, ten esej. Dává mi, jak se mi zdá, odpověď na otázky, které jsem kladl otci před padesáti lety. Z textu vyrůstá umná myšlenková konstrukce. Všechno tu do sebe zapadá, jeden pojem podpírá druhý jako sloupy a žebra v katedrále. Co všechno Bělohradský dokáže proplést dohromady, Ethel Rosenbergovou a Theodora Roosevelta a Karla Krause, nezbytného Václava Havla a Friedricha Nietzscheho. Základní teze: antikomunismus znamená polarizaci a rétorika polarizace vede vždy a všude k návratu kultury podezírání a strachu. „Fašizuje společnost. Proto nejsem antikomunistou,“ končí Bělohradský.

To je myšlenka, která je správná a těžko s ní nesouhlasit. Polarizace, toť černobílé vidění, zásadní zjednodušení, a pokud z něho povstane čin, bývá zpravidla zvrácený.

Háček je v tom, že naše společnost není polarizovaná ani antikomunistická. Kdyby byla zásadově antikomunistická, sotvakdo by myslel na emigraci při vidině podzimních voleb, které pravděpodobně vyhrají socialisté s komunisty. Bělohradský píše: „Mnoho lidí má pocit, že česká (a nejen česká) demokracie nestojí na univerzálně platných hodnotách, ale na obraně zájmů vítězů privatizace.“ Nevím, co je to „mnoho“, někteří lidé jistě ano. Já si to nemyslím – a vida, také nejsem antikomunistou. Pokusy o démonizaci komunistů a zákaz jejich strany, jak je znovu a znovu zkouší Jaromír Štětina, pokládám za scestnost nepostrádající příznak komiky. Polistopadová společnost se nemstila, nezakázala komunistickou stranu. Bývalé komunisty najdeme ve vrcholných státních a správních funkcích.

Slova dovedou čarovat Mám-li mluvit za sebe, a ne za neuchopitelnou masu „mnoha lidí“, pak pouze nechci, aby se komunisté vrátili k moci. Stejně tak bych křičel, kdyby se měla k výkonu světské moci vrátit katolická církev. Komunisté často argumentují, že „katolíkům se odpustilo“, a taky vraždili a mučili. Neodpustilo. Žádný kardinál nebo papež nemůže nikoho poslat na smrt. O to tady jde.

Slova dovedou čarovat, dovedou vykouzlit cokoli. Bělohradského umná konstrukce zastírá podstatu. Naše společnost nejenže není polarizovaná a není antikomunistická. Je bezradná a neví, co chce. Nedokázala si ani dát do štítu pořádný název státu. Chce patřit k Západu, ale nechce pro to nic udělat. Vstoupila do NATO, ale nechce bojovat, je v EU, ale nejraději by z ní vystoupila, svobodný trh se jí líbí, ale nejraději by byla, kdyby v něm byl zaveden přídělový systém. Nevlídnost vůči sílícím ambicím komunistů je jeden z posledních záchvěvů pudu sebezáchovy. A hle, přichází Bělohradský s morálním bičem, připomene nacisty vraždící Židy a Američany masakrující indiány a varuje před polarizací.

Závěrem jen jeden podotek. Bělohradský prý četl „v nějakých českých novinách“, že „se prý ruští vyzvědači snaží ovlivnit veřejné mínění a vyvolat odpor proti vybudování americké radarové základny v Brdech“. Pomohu jeho paměti. Psaly to všechny noviny a citovaly výroční zprávu naší tajné služby, která to zjistila a předtím, než varovala veřejnost, obsáhle varovala českou vládu.

LN, 28.7.2009

Autor je novinář a spisovatel