26.4.2024 | Svátek má Oto


SPOLEČNOST: Stíny minulosti

26.3.2011

Možná vás také polilo horko, když z rozhlasového éteru zazněla zpráva, že syn bývalého zastupujícího říšského protektora Čech a Moravy Reinharda Heydricha chce pomoci opravit chátrající zámek ve středočeských Panenských Břežanech. A nejen to. Když padla zmínka o jakémsi muzeu, zkrat mozkových spojů jako první zplodil obludnou představu muzea Reinharda Heydricha. Stydím se. Válku nepamatuji, nepamatují ji dokonce ani mí rodiče. Přesto drsné stereotypy přežívají a tak trochu se dědí z generace na generaci. Není přitom důvod být zmatený či zaražený, naopak bychom měli slavit. Heydrichův syn, kterému bylo v roce 1942 nějakých osm let, hodlá muzeem, případně památníkem národního odboje jasně vyjádřit odpor k nacistické ideologii a válečným zvěrstvům. Doufejme, že vstřícnost starosty Panenských Břežan není dána jen tím, že druhdy malebný zámek je v dezolátním stavu a peníze na jeho renovaci scházejí. Těžko totiž vymyslet lepší způsob překonávání letité nedůvěry než osobní kontakty Čechů a Němců, zvlášť mají-li za cíl zušlechťovat místa, jimiž procházely strastiplné dějiny obou národů.

Z tohoto hlediska další žhavou půdu představuje Dobronín na Jihlavsku, kde byla podle antropologů v masovém hrobě zakopána těla nejméně třinácti lidí, s největší pravděpodobností živých terčů násilného vyřizování si účtů s Němci z května 1945. Tamní zastupitelé s komunistickým starostou v čele před několika dny rozhodli, že náhrobek na dobronínském hřbitově ponese pouze jména na místě pohřbených a identifikovaných obětí, nikoli všech Němců, kteří v bouřlivé poválečné době zahynuli v okolí. Velkorysé to příliš není, ale budiž. Pro začátek stačí, že pominulo zpochybňování naší viny za pětapadesát let starou krutou odplatu.

Česká republika a demokratické Německo se sice mohou pyšnit zdařilou smlouvou o spolupráci i parlamenty schválenou deklarací, jež se vypořádává s dávnými bubáky a míří do budoucnosti. Jiná věc ovšem je, jak palčivé téma vnímají běžní lidé a jejich vyslanci na radnicích. Nejodpudivější je přístup, který se těší z německých turistů a peněz, ale zároveň dává najevo povýšenost vítězů války nad poraženými. Nemylme se. V poválečných letech jsme se k morálně poraženým bohužel zařadili všichni. A bylo by nanejvýš smutné, kdyby nás humanitě a pokoře nakonec museli učit nevinní potomci nacistických pohlavárů.

Psáno pro ČRo1