Nejen v souvislosti s imigrací je čas vracet slovům původní význam

Silnými slovy v souvislosti s obhajobou povinných kvót, podepřenou mediálními hlubokými lidskými příběhy, které mají lidem vhrnout slzy do očí, jsou solidarita a sdílená odpovědnost. Nový díl slavného Vrtěti psem.

Tak předně mám pro zastánce bezhlavého přijímání nelegálních imigrantů do Evropy jednu špatnou zprávu. Sdílená odpovědnost ve skutečnosti neexistuje. Je to umělý konstrukt sociálních inženýrů, který v sobě nese jediný cíl, a sice přenést důsledky špatných rozhodnutí některých lidí na lidi všechny. Existuje výhradně konkrétní odpovědnost konkrétního člověka za jeho konkrétní činy. Pokud by sdílená odpovědnost coby princip v reálném přirozeném světě jako institut opravdu existovala, pak by si mohl klidně i vrah oddechnout, neboť namísto dvaceti let by soudce rozprostřel trest minimálně mezi lidi v sále při vynesení rozsudku. Vraťme se ale k solidaritě, abychom jí vrátili její původní význam a napravili dosavadní prznění a znásilnění tohoto pojmu současným establishmentem a na veřejné peníze napojenými tzv. neziskovými organizacemi.

Solidarita, jak ji představuje současná tzv. elita, je v podstatě násilím na lidech, kteří pod pohrůžkou trestu musí pomáhat ostatním. Lidé musí pomáhat nejen v případě, že nechtějí, ale dokonce i v případě, že si příjemce pomoci takovou pomoc nezaslouží, natož aby za ni byl vděčný. Co je skutečná solidarita? Když přijdu za konkrétním člověkem a požádám o pomoc a onen konkrétní člověk se rozhodne vyslyšet mou prosbu a pomůžeme mi, lhostejno zda penězi či službou, ale vždy ze svého(!), jedná se o solidaritu. Když přijdu za konkrétním člověkem či lidmi, aby mi pomohli, a oni vezmou cizí(!) peníze, o jejichž zrod se ničím nezasloužili, aby je poskytli mně nebo za ně pro mě vykonali službu, je to možná pomoc, byť mnohdy proti vůli těch, kteří to ze svých daní zaplatili, ovšem ani omylem to není solidarita. Solidarita je vztah dvou lidí. Vztah toho, kdo o solidaritu žádá a je za ni vděčný, a toho, kdo ji dobrovolně a bez nátlaku poskytne.

Vrcholem arogance při prznění a znásilňování pojmu solidarita je, když si o pomoc dokonce člověk či skupina lidí ani sama neřekne, ale politici či neziskový sektor si o své vůli usmyslí, že pomoc potřebuje - aby mohli utratit veřejné peníze, o jejichž zrod se ničím nezasloužili, na nové „projekty“ a „výzvy“. Co nezasloužili, mnohdy byl dokonce tento zrod peněz daňových poplatníků v soukromoprávním sektoru zrodem i přes úpornou snahu současných tzv. elit a státní moci házet jim klacky pod nohy, komplikovat životy, procesy a k tomu šmírovat, poučovat, moralizovat a perzekvovat každého, kdo nesouhlasí. Vytvoří tak další umělý „problém“, který předtím neexistoval, aby ho za veřejné peníze mohli „řešit“. Ideální stav pro ně pak je, když „problém“ skutečné řešení nemá, protože nekonečné průběžné „řešení“ znamená více peněz z veřejného na jejich vlastní existenci v čase - to vše zaštítěno ohnutými slovy o solidaritě a sdílené odpovědnosti.

Skutečnou solidaritu dnes, bohužel, pod tíhou existence sociálních států mnohdy nenajdete už ani v rodinách. Je to důsledek toho, že si solidaritu představitelé státní moci a neziskových organizací zprivatizovali, ovšem s kapitalizací zisků pro sebe a socializací ztrát na účet všech ostatních.

Převzato z blogu se souhlasem autora