Letopočty 1918, 1938, 1948, 1968 a 1988 skýtaly možnost posvítit si na některé stěžejní body českých dějin a představit aktuální interpretaci událostí, jež utvářely naši státnost. Jako podstatně pohodlnější se však znovu ukázalo klouzání po povrchu, teatrální rozdávání medailí a takřka komiksové nálepkování aktérů historických mezníků.

Devadesáté výročí vzniku Československa jsme mohli využít k připomenutí česko-slovenských pout, blízkosti obou nesmyslně rychle rozvedených národů, ale také potřeby těsné středoevropské spolupráce. Visegrádské země místo toho, aby rozvíjely společnou regionální identitu v rámci Evropské unie, raději hrají hru na „novou“ a „starou“ Evropu a leckdy s trapně kverulantským úsměvem sabotují evropský integrační proces, k němuž byly teprve před časem přizvány.

Velmi málo toho též zaznělo o inspiraci Tomášem G. Masarykem a jeho veskrze globálním projektem humanitní demokracie. Na pozadí 28. října 1918 jsme mohli oprášit i jeho náčrt řešení otázky sociální či vztahů státu s církvemi.

Armáda otazníků se navršila také u sedmdesátého výročí tragické Mnichovské dohody. Mohli jsme zevrubně pitvat národnostní politiku první republiky - ačkoli nezvykle demokratické, tak přesto chybující. Nestalo se. Nedočkali jsme se ani sondy do myslí západních vůdců: Proč nás zradili? Byla jim bližší košile než kabát? Jednali bychom my odlišně – tehdy či dnes? Šlo též rozproudit polemiku, o kolik užitečnější je rozplétat bezpečností problémy multilaterálně než dvoustranně. Mnichov byl selháním Společnosti národů i evropských mezinárodních paktů. Edvard Beneš už tenkrát ukazoval správnou cestu. Cestu, z níž při bilaterálních jednáních o americkém radaru česká exekutiva opět schází. Jako by nám jeden osudový omyl nestačil…

Přežívající antikomunistické běsnění již s předstihem slibovalo zabít rozvážnou reflexi února 1948. Proč zašla situace až tak daleko? Nakolik zklamaly demokratické elity? A nakolik si vykopaly hrob poválečnou redukcí politického spektra? Čím to, že lidé věřili Sovětskému svazu více než demokratické Americe? Byl to puč – a basta! Jenže pokud nedokážeme rozkrývat minulost ostrým a přesným chirurgickým náčiním, sotva odhalíme, až nastane soumrak svobodné přítomnosti.

Kulaté čtyřicáté výročí Pražského jara a bratrské invaze 21. srpna 1968 tentokrát vymanilo jedno z nejtraumatičtějších dat československých dějin z nudného klišé o soupeření dvou klik uvnitř tehdejší komunistické strany. Byli uctěni hrdinové občanští i političtí a došlo i na připomenutí, že klíčové pro danou dobu bylo nadšení emancipovaných občanů, komunistů i nekomunistů, z příležitosti spoluurčovat chod věcí veřejných. Doufejme, že tato rozprava nekončí. Vždyť snad ještě důležitější než období před srpnem 68 byly měsíce následující, v nichž lidé vnímali nutnost bránit výdobytky záblesku svobody a stavěli se proti snahám obnovit cenzuru a pošlapávání základních práv. Ti, co sice prohráli, avšak nezlomení, nekolaborující, zaslouží hold největší.

Literární noviny se pokusily oživit debatu o Českém údělu, kterou v nich na přelomu let 1968-69 vedli Milan Kundera, Václav Havel a další špičkoví intelektuálové. Podařilo se pouze částečně: kvantita zůstala za kvalitou, pera se chopilo jen nemnoho diskutujících. Dá se však uvést, že Kunderovy teze o dějinném významu malých národů a o inspirativních tendencích v tuzemské společnosti byly rehabilitovány.

Paradox vskutku havlovský přinesl počátek podzimu, kdy týdeník Respekt obvinil Milana Kunderu z úmyslné spolupráce s represivními orgány komunistického státu. Jeden ze zaměstnanců Ústavu pro studium totalitních režimů - není náhodou, že bez diplomu z oboru historie, ba bez vysokoškolského vzdělání - se naprosto nevědecky a nedůsledně ujal jedné historky o smutném osudu agenta-chodce Dvořáčka a selhání mladého literáta Kundery a pomohl tak rozjet nové kolo denunciačních kampaní. Leč Kundera není Nohavica či Bohdalová a jeho příběh přiměl k osobnímu svědectví a k vylíčení pocitů dlouhou škálu umělců a intelektuálů českých i evropských. Kundera byl alespoň částečně očištěn, Respekt a především Ústav pro studium totalitních režimů zůstaly však notně pokaňkány. Ústav se znovu projevil jako ahistoricky fungující a účelově využívaný nástroj pro prosazování jistých politických zájmů. Obočí již nad ním museli zvednout i pravicoví politici, včetně předsedy Senátu Přemysla Sobotky.

Na jedno významné datum se zapomnělo úplně. Vpředvečer 28. října 1988 vzniklo v rámci disentu Hnutí za občanskou svobodu. Jeho úvodní dokument, manifest Demokracii pro všechny, zformuloval komplexní politický program perzekuované opozice, na němž se dokázaly shodnout ideově rozdílné osobnosti jako Václav Benda, Václav Havel či Jaroslav Šabata. Pracoval s vizí politické a ekonomické plurality, rekonstrukce ústavnosti, rozvoje vzdělanosti, duchovního dialogu či integrované Evropy. Hnutí za občanskou svobodu tak dokonale připravilo půdu pro 17. listopad 1989. Tím spíše mrzí, že někteří z jeho účastníků později naskočili do vlaku obnovy studené války nebo interpretace devatenáct let starých událostí coby antikomunistické revoluce.

Texty v Literárních novinách či úvahy vysílané na Českém rozhlase 6 jsou jen drobnou náhražkou za detailní a strukturovanou analýzu českých novodobých dějin. Šance na reparát nicméně trvá. Mimo jiné proto, že – ač se to zdejším většinovým médiím třeba nezdá - vzpomínat a přemýšlet můžeme i jindy než v letech kulatých výročí.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6