19.3.2024 | Svátek má Josef


SPOLEČNOST: Pouliční psychologie

15.8.2016

Psal mi jeden známý, že moje meditace nad politikou jsou černočerné a že bych měl svůj blog oživit něčím veselejším. Jelikož mám dneska narozeniny, rozhodl jsem se mu vyhovět. Takže tady to máte.

live

Nejsem zrovna kovaným altruistou, ale přesto jsem za svůj život strávil nějaký čas neplacenou dobrovolnickou prací – konkrétně rozdáváním letáků a novin „na ulici“. Ne zase příliš, asi tak sto hodin celkem. Vesměs šlo o politické kampaně, se kterými jsem se v tu dobu ztotožňoval. Pro účely tohoto líčení není podstatné, které kampaně to byly.

Rozdávání letáků cizím lidem je poučnou sondou do duše národa, zvláště nejste-li mladá blondýna, ale muž středního věku se strništěm na bradě. Říká se, že člověka nejlépe poznáte podle toho, jak se chová k níže postaveným členům společnosti. Nuže, pouliční distributor letáků nepožívá u svých spoluobčanů zrovna vysokého postavení. Pokud jste nikdy nic takového nepodnikli, mohu jedině doporučit – dá vám to úplně jiný druh perspektivy, než na jakou jste zvyklí.

Časem shledáte, že v mase lidí valících se z metra nebo z vlaku lze vždycky najít určité typy jedinců, které stojí za to popsat blíže.

*****************************

Nejvěrnějším průvodcem každého letákáře je bezdomovec. Sdílíte totiž tentýž prostor. Ve sto procentech případů muž, na bezdomovkyni jsem v praxi nikdy nenarazil. Kromě toho, že jsou všude, se o bezdomovcích nedá říci nic obecného, protože jako skupina jsou značně různorodí.

Často potkáte bezdomovce-dobráka, který vám nezištně poskytuje rady z vlastní činnosti („Kamaráde, když si dáš na hlavu růžovou hasičskou přílbu, bude ti to brát každej!“) Dobráci jsou upovídaní a ve chvílích, kdy nikdo nejde (aneb jeden vlak metra už odjel a další ještě nepřijel), líčí svoje životní příběhy do detailů. Obvykle v nich figuruje rum a exekuce, ne vždy v tomto pořadí. Časem zjistíte, že věřit se dá tak čtvrtině celého příběhu, a že podstatné věci bývají zamlčeny. Ale ani ta pravdivá čtvrtina není moc příjemná a člověka musí nutně napadnout, že atomizovaná městská společnost nefunguje v tomhle směru zrovna ideálně.

Horším souputníkem je bezdomovec-toxikoman. Bývá pod vlivem něčeho chemického, což se brzy pozná podle výkřiků, kterými doprovází vaši snahu o osvětu veřejnosti. „Ve vládě sedí samí mimozemšťani a žerou lidem mozky!“

S toxiky není ve skutečnosti žádná velká legrace a stojíte-li na place s kolegyní-ženou, ta se jich obvykle bojí. Ani vy si nejste úplně jisti, zda v kapse žmoulá jen kus starého chleba, nebo třeba nůž. Pokud se na vás taková existence přilepí, je lépe vyhledat svižným krokem jiné stanoviště, někdy stačí jen druhá strana ulice. Jeho přítomnost totiž odrazuje lidi. Naštěstí jich není moc.

Bezdomovec-pragmatik si vás vyhlédne v okamžiku, kdy je vidět, že vám rozdávání moc nejde. „Šéfíku, nemohl byste mi podarovat padesát těhlectěch novin?“ – Někdy mu vyhovíte, zejména tehdy, pokud je patrné, že to zadavatel přehnal s množstvím tiskovin, nebo když je 21:00, lidí ubývá a vám se nechce tahat domů nerozdaný balík.

*****************************

Dělníci jsou vděčná cílová skupina. Vyskytují se buď brzy, tj. kolem čtvrté odpolední, nebo až někdy v osm-devět večer. Mezi davem středostavovských úředníků, kteří zaplní dopravní prostředky kolem 17.30, je nepotkáte. Mají hrubé ruce a obnošené oblečení se stopami těžké práce. I v Praze je jich docela dost. Noviny či letáky bez řečí berou a uloží do aktovky nebo tašky s nákupem.

*****************************

Hrubián žije jen pro to, aby někoho urazil. Dnes jste na řadě – vy. Už zdálky jej obvykle poznáte podle zlých, blýskajících oček, ale jsou i zákeřní jedinci, kteří se do poslední chvíle tváří neutrálně, aby pak využili moment překvapení a pěkně vám to nandali zblízka. 95 % hrubiánů jsou chlapi. Sociálně patří do úplně všech kategorií, od sanktusáka až po pána s hedvábnou kravatou.

Základní dva podtypy: samonasírací hrubián nepotřebuje leták k tomu, aby se na vás osopil. Jen vás vidí, už vymýšlí vhodnou urážku. Druhý typ, zahazovač, si příslušný materiál vezme, aby jej během pěti metrů zmačkal a odmrštil s výkřikem typu „To jsou zase sr**ky!“ Samozřejmě tak, abyste jej co nejlépe viděli a slyšeli.

Při zahazování nechtěného papíru nepoužívá hrubián zásadně koš, ale podlahu, chodník, eskalátor atd. Zažil jsem i takového, který se do letáku vysmrkal, asi proto, aby se nám to později uklízelo ještě radostněji.

*****************************

Velmi sporadicky narazíte na pravého násilníka, který má s vaším letákem ideologický problém a pohrdá takovými buržoazními přežitky, jako je civilizovaná debata. Podle zaměření kampaně je to buď anarchista, nebo skinhead. Kvůli tomuto riziku se vyplatí jít „na plac“ aspoň ve dvou, raději ve třech.

Je-li násilník přečíslen, omezí se obvykle na pokřik a výhrůžky. Občas po někom plivne a spoléhá na to, že jeho terč má nějaké duševní zábrany a mstít se nebude. Případně, že se jej štítí dotknout.

Naštěstí se tato blízká setkání nechutného druhu dají podstatně omezit tím, že racionálně vybíráte místo, kde budete s letáky stát. Sám jsem při rozdávání letáků fyzicky napaden nikdy nebyl, ale v mém okolí se pár takových případů vyskytlo.

*****************************

Mimoň si hraje s mobilem nebo tabletem. Někdy si vás vůbec nevšimne a pak musíte uskakovat, aby vás neporazil. Někdy vás zahlédne v periferním vidění a ukáže vám tramvajenku, aniž by odlepil oči od obrazovky. Toto je nový typ. V roce 1997, kdy jsem rozdával letáky poprvé, jsem jej ještě nepotkával.

Sebekriticky musím přiznat, že v této kategorii mám své místo. Ne každý den, ale přeci.

*****************************

Dáma v bílých rukavičkách nevymřela. V rušnějších částech Prahy zaznamenáte tak dvě za hodinu. Má vzezření penzionované učitelky, elegantní kostýmek a zkoumavý pohled. Kdyby vám řekla „Sedni si,“ poslechli byste zcela automaticky.

Dámy v bílých rukavičkách berou letáky i noviny spolehlivě. Jako jediný subtyp kladou vždycky otázky, a to vesměs k věci, někdy však těžko zodpověditelné. („Slyšela jsem, že bratranec senátora X má nemanželské dítě v Uruguayi, je to pravda?“)

*****************************

Nižší manažer sám sebe vidí jako vyššího manažera, který dnes jen nešťastnou náhodou nechal doma svoje BMW a musel jet do práce sockou. Strašně spěchá, obvykle s telefonem na uchu. Nevezme si nikdy nic, i kdybyste místo politického cancu nabízeli voucher do Paláce tisíce rozkoší. On totiž nic nepoptával.

*****************************

Stereotypního intelektuála potkáte nejčastěji u univerzitních budov nebo poblíž sídel velkých vydavatelství mezi 9.30 až 10.00. Svůj osud má vepsán v tváři, často lemované hipsterskými vousy tak mohutnými, že kdyby neměl brýle, byl by zaměnitelný za sunnitského imáma z Paštunistánu.

Mladí, dosud studující intelektuálové si občas nabízený materiál vezmou, přeletí pohledem a pak vám vysvětlují, co všechno je na tom špatně a že jde o hloupý a povrchní populismus. Když jsme jednomu takovému skoro-bakaláři z Fakulty humanitních studií řekli, že ve třech lidech tam máme dohromady pět akademických titulů z UK a ČVUT, přešel plynule do kategorie hrubián.

Kolem 30 let věku se stereotypní intelektuál zapouzdří v určité komfortní politické zóně a od té doby už s vámi nezačíná žádné diskuse. Pohlédne zběžně na nadpis a shledá-li, že nejde o jeho šálek kávy, odkráčí s nepatrně pohrdavým úsměvem na rtech. Dal by se přitom použít jako němá ilustrace japonského slova mokuzacu, nebo-li „s tichým opovržením ignorovat“.

*****************************

S barbínami mám zkušenosti z 90 % záporné. Pro většinu jste vzduch. Část z nich vám dá svůj názor najevo grimasou, jakou byste v té pěstěné tvářičce nehledali. Těžko popsat, jak může pohledná ženská náhle zošklivět, nasadí-li sešklebený výraz „ty ubohej lůzre, co se opovažuješ na mě vůbec koukat“. Chvála bohu za těch 10 %, které se na vás usmějí mile a nepředstíraně. I tehdy, když odmítavě zakroutí hlavou. To je pak něco jako pohlazení.

*****************************

Japonec si vás vyfotí. Pětkrát. Občas si dokonce leták i vezme, ač jeho obsahu nemůže rozumět. Asi do své sbírky exotických artefaktů ze země bílých barbarů.

Japonci neumějí vyslovit hlásku „L“, kterou nahrazují hláskou „R“, takže jejich dotaz po smyslu kampaně může znít: „You have erection soon?“ – Kdyby to aspoň byla rozverná copatá osmnáctka z vysoké školy, ale co máte říci kolohnátovi, který vypadá jako zápasník stylu sumó?

P.S. Nestalo se mně, stalo se kolegovi. Třeba si to vymyslel.

*****************************
*****************************

Hudební epilog
Když máme dneska takový rozjívený příspěvek...

Převzato z Kechlibar.net se souhlasem autora