Jiří Paroubek k sobě v minulých dnech upoutal pozornost nikoli v roli politika, nýbrž spisovatele, navíc manžela novopečené majitelky jednoho z knižních nakladatelství. Přiznávám, že jsem chvíli váhal, zda se do tohoto tématu zakousnout. Cítím se totiž být tak trochu podjatý. Ve svých předešlých publicistických výstupech mne expředseda sociální demokracie již stihl označit za politického romantika, organizačního nemrcoucha a trabanta mezi politology. Přesto cítím silné nutkání o literátu Paroubkovi hovořit, ba se jej dokonce zastat.

Slyšeli jsme už od mnohých, že je grafoman, ješita a prznitel knižního trhu. Jedni zkoumají, proč má tak vysoké honoráře, druzí, kde vzala jeho choť prostředky na nový typ podnikání. Zaniká však aspekt, který se netýká jen Jiřího Paroubka, jenž vydal či vydá knihy o takzvané Kubiceho zprávě, o zahraniční politice, o domácí politice, o historii národních socialistů a tuším, že snad i kuchařku…

Zkrátka a dobře: neexistují zbytečné knihy, žádná z nich není navíc, každá si najde své čtenáře. Jistě, recyklovaný papír je sympatičtější nosič než čerstvý papír křídový, ovšem z hlediska čtenáře je důležité, aby se knihy psaly a tiskly. A to i v době, kdy hrozí růst daně z přidané hodnoty na tiskoviny a následný úbytek nakladatelství i knihkupectví.

Píšící politici jsou cenní dvojnásob. Můžeme hlouběji nahlédnout do jejich nitra a seznámit se s profesní agendou. Knížky některých, například Petra Pitharta, nadto mají i hodnotu pro historiky či politology. Ostatně též Jiří Paroubek je známý zálibou v historii a jeho takto laděná pojednání mohou být zajímavá i po desetiletích.

K nejplodnějším autorům před Paroubkovým spurtem patřil Václav Klaus. Nejznámější jsou jeho výběry novinových článků a projevů a také poznámky ze zahraničních cest. Mezi hlavami států se určitě jedná o unikát. Václav Klaus spolu s Jiřím Paroubkem patří k politikům, kteří v každé chvíli nad něčím přemýšlejí a cítí potřebu se se svými myšlenkovými pochody svěřovat. Souhlasit s nimi nemusíme, stačí když nás vyprovokují k vlastním úvahám.

Existuje ale také skupina politiků, kteří literaturu využívají výhradně k bilancování, hájení se a vyřizování si účtů. Prototypem je Miloš Zeman. Zvědaví můžeme být i na knížku, jejíž rukopis prý dokončil lidovecký expředseda Jiří Čunek, jehož kauza se významně podepsala na osudu předminulé vlády. Ani zde se ale nehodí pohoršený pokřik. Plnit knižní stránky je ušlechtilejší než rozdávat rány pěstí nebo chrlit trestní oznámení.

Vraťme se ale zpátky k Jiřímu Paroubkovi. Nejspíš se ve své produkci nevyvaruje dezinterpretací, jednostranných výkladů nebo osobních útoků. Ale budiž, ke svobodnému projevu, který je jedním z klíčových výdobytků listopadu 89 a atributů demokratické společnosti, to neodmyslitelně patří. Spíš se těšme na kapitoly, které mohou doplnit laický vhled do politického zákulisí. Pan Paroubek může poskytnou cenné svědectví o obnovování ČSSD před dvaadvaceti lety, o zákulisí pražského magistrátu v prvních letech koaliční spolupráce ODS a ČSSD, může neotřele popsat šest let starou krizi v sociální demokracii, kterou osobně pomohl zažehnat, může se též rozvykládat o politickém labyrintu za časů Mirka Topolánka a poslaneckých přeběhlíků…

Je zkrátka spousta bílých, nezmapovaných míst moderní české politiky. A není vůbec žádný důvod spoléhat se při jejich mapování výhradně na novináře, historiky či politology. Občas od studentů, kteří ještě na sklonku tisíciletí takříkajíc tahali kačera, slýchám popis dobových reálií odpovídající výhradně povrchním novinovým titulkům. Dokonce i debaty pamětníků nad událostmi, jako byla televizní krize nebo opoziční smlouva, podléhají tu romantickým projekcím, tu účelovému zkreslování. Potom si lze jedině říci, že čím více informačních zdrojů máme k dispozici, tím lépe.

Mnohem podezřeleji než politici píšící a vydávající působí politici nepíšící, mlčící, v parlamentu leda tiše a stádně hlasující. Je lepší skončit v nabídce levných knih než získat pověst šedé myši. K takové mají pánové Klaus, Zeman či Paroubek opravdu daleko. A protože v politice nejsou neomylní, naopak leckdy sázejí na mrtvé koně, tím víc času jim může vybýt na ťukání do klávesnic. Fanoušci zahoří nadšením, zatímco oponentům budou zaměstnány mozkové závity. Nemylme se: to vůbec není málo. Překrývání těchto kladů nasazováním psích hlav či zesměšňováním plodných autorů není zdaleka namístě.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6