Chtěl jsem vlastně začít psát o něčem jiném, když vtom zrak můj padl na drobnou zmínku v jednom z článků Lidových novin: inspiraci ke své knize "My, Evropa a svět" prý našel pan V. Klaus v díle španělského myslitele José Ortegy y Gasseta. To mě zaujalo. Sám jsem se řečeným dílem inspiroval, ledaže z trochu jiného konce: bylo mi velmi zajímavým příspěvkem k typologii lidských povah, zvláště pak některých. Ale nechám úvodů a přejdu k věci samé. Jména Klaus se v následujícím textu už nedotknu, nýbrž se budu zabývat výhradně Ortegovým pohledem na svět a společnost lidskou.

O masách a elitách

Jedno je třeba vzít na vědomí: Ortegův spis "Vzpoura davů:" je typický produkt dvacátých let minulého století, času, kdy se v Evropě kácely trůny, líhly se ideologie, z ideologií diktatury, a ze všech stran zaznívalo volání po silné ruce. Ortega jí podává svědectví o své době, a čemu se nevyhne žádný autor, bezděky i o sobě samém. Byl to pán zřejmě velmi bystrý, pohledu pronikavě analytického, i když ne právě prorockého, v argumentaci však poněkud lehkonohý. Svůj názor nepřizpůsobuje skutečnostem, nýbrž skutečnosti názoru, což by pravý filosof činiti neměl; snadno také vzkypí do záštiplné vášnivosti, což mu rovněž nenapomáhá ke kritickému nadhledu. Pojmy blíže neurčuje, nýbrž jim ponechává neurčitě rozplizlý povrch, snad aby se mu jimi lépe manipulovalo. Co pak se odhadu budoucnosti týče, dějiny mu většinou nevyhověly; to ale není nic, čemu by bylo slušné se posmívat, byl by to pošetilý výsměch pozdě vědoucího. Dějiny mají v zásobě nekonečný počet výhybek, po nichž se vývoj pokaždé rozjede jinudy než svede odhadnout i nejnadanější prognostik; je-li výtka možná, tedy že pozorovatel tak bystrý jako Ortega se vůbec pouštěl do předpovědí. Knížka je to však poutavá, plná skvělých, vtipných a znamenitě formulovaných postřehů, s celými stránkami nelze než souhlasit. To samo stojí za to, aby se člověk do ní začetl, a vyváží to i výskyt některých míst hluchých, opakujících se, nebo prostě už dějinami překonaných.

Ale také je třeba říci, že jsou to právě jen postřehy. Věty, odstavečky, pasáže. Základní myšlenka celého spisu je, smím-li odporovat muži tak slovutnému... ne snad zcela chybná. Ale notně zjednodušená, k předem určenému výsledku přitesaná. Dovolím si s ní i s dalšími, z ní vyplývajícími, v jednotlivostech a popořádku zapolemizovat.

*

Ortegovou vůdčí myšlenkou je jakýsi dialektický předpoklad dvou složek společnosti, davu a elity. Jsou to, dlužno vytknout, složky naprosto protikladné, vlastností vzájemně opačných, nejevící k sobě ani náznak afinity. Ortega se tím dost podobá Marxovi s jeho nesmiřitelným protikladem proletariátu a buržoazie; i jinak občas upomene na Marxe. Jako on naproto nenabádá k sblížení nebo vyrovnání svých tříd, z jeho díla zaznívá táž nesmiřitelnost, přecházející v křečovité nepřátelství. Ostře od sebe obojí odděluje; mezi masami a elitou neleží hranice, nýbrž přímo propast. Úkolem elity je rozhodovat a vládnout, úkolem mas pak bez muknutí poslouchat, jelikož je to živel opovrženíhodný a nesvéprávný, jemuž je třeba přísného dohledu.

Jak již zmíněno, jde o poněkud povrchní a notně povýšenecký pohled na určité úkazy dvacátých let. Mohly se tak jevit zpoza profesorské katedry nebo z kroužku rozezlených intelektuálních diskutérů; kdo by si dal námahu sestoupit z těchto výšin mezi skutečný dav (přiznám se, že mi ten termín nevoní), zjistil by zajisté v létech dvacátých jako kdykoliv jindy, že jeho struktura je hlouběji členitá a rozhraní v poměru k elitám nesnadno určitelné. Dokonce by mohl být na pochybách, existují-li vůbec nějaké davy a nějaké elity; nejde-li spíš o nesmírné množství lidských individualit, nadání, schopností, kvalit a nekvalit. Nemusí se mi jistě líbit kvalita velmi mnohých zástupců lidského rodu, ale říkat - já jsem elitní jedinec a ti ostatní jsou tupá masa, je hrozná nadutost. Snad má Ortega spíš na mysli, že značné množství lidí je kvalit dosti nízkých; pak ovšem mluvme o prostých lidech, případně o prostoduchých, ba hloupých lidech, o primitivech, ale slovo masa je nevýstižné a krom jisté míry intelektuálního narcismu nevyjadřuje nic. Masy = všichni mimo mě, je rovnice nafoukanosti. Masy = všichni včetně mě, je rovnice zbytečná, jelikož pak lze mluvit prostě o lidech.

Ale možná tak chce Ortega definovat onen souhrn prostých až velmi prostých lidí. V tom případě mu ale chybí hlavní předpoklad jakékoliv definice: ohraničení. Kdo ještě je příslušník davů, a kdo už ne? Jsem já sám dav? Když ne, proč ne? Již mnozí mi ovšem sdělili, že jsem vůl; ale to aspoň je nadávka, věc určitá. Nicméně zůstaňme u toho, co Ortega opomněl: davy = souhrn prostých lidí. Pak ale nesouhlasí hned následující sdělení, že se z davu stává sociální síla. Proletářské masy jako rozhodující sílu dějin nám věšel na nos už Marx, ale on sám asi v hloubi své záštiplné duše věděl, že jen tak teoretizuje bez hlubší znalosti problému. Běžný člověk, k němuž se nikdy nesnížil – rád bych věděl, jestli Ortega - mu byl nanejvýš lidskou hmotou bez vlastního výrazu, již lze při jisté cynické dovednosti manipulovat, jak je až podnes obyčejem povrchních tlučhubů. Pravda, žil za Marxe a ještě i za Ortegy živočišný druh, zvaný proletář: člověk pracující, avšak navzdory vší dřině chudý, sotva se obživivší. Ale proletáře již není. Aspoň v oblasti západní civlizace vyhynul, rozplynul se v blahobytu, v mnohosti příležitostí k lepšímu uspořádání vlastního živobytí, co dnes zůstalo na dně společnosti, už nejsou masy ani proletariát, nýbrž spodina. Projevuje se nepříjemně, ale ve své absolutní netečnosti už není ani manipulovatelná; vykrade nám byt, ale neprovede povstání. Veškeré naděje zastydlých revolucionářů, tu a tam se dosud vyskytující, jsou dokonale vyčpělé.

Bane, Ortego. Naprostá většina lidí nenáleží ani k tupomyslné chamradi, ani k žádnému druhu elity. Jsou to nějak se živící a nějakým způsobem uvažující tatíci a tetky, lidé průměrní. Jejich intelekt nedosahuje profesorských výšin, bývají ale rozumní; to je kvalita, jíž se mnohé hvězdě intelektuálního nebe nedostává. Mají svůj názor, třebaže prostý; a došli k němu, opět na rozdíl od četných příslušníků intelektuální elity, vlastní zkušeností. Z téhož důvodu jsou těžko ovlivnitelní pokřikem radikálních proroků. Jsou to oni, ta věčná, mlčenlivá záruka uměřeného chodu dějin. Pokud opravdu rozhodují, není výsledek zcela nejlepší, ale není ani zlý. Znejistí-li a řízení věcí převezmou elity, spodina, nebo obojí (i tak vazmožno), začnou dějiny vyvádět psí kusy.

O stupeň pod nimi jsou lidé podprůměrní, inteligence ještě skrovnější, takže jejich rozum, je-li jaký, se nemůže projevit fungující analyzou. Těmto lidem, i když třeba osobně slušným, nestačí jejich kvalita k utvoření názoru, ale ještě stále cítí potřebu nějaký mít. Převezmou tedy jeden z těch, jež pro ně zformulovali jiní; jsou ovlivnitelní, je to věčný kanonenfutter spasitelských blouznivců. Teprve na této úrovni, a jen na ní, může mít Ortega se svým horlením proti mase kus pravdy.

Protože to, co stojí ještě níž na žebříčku lidské kvality, už nemůže nikdo ani zneužít. Spodina nemá názor. ani o něj nestojí. Nikdo ji nepřivede na barikády, leda k následnému rabování. Nemá zájem o vládu, o volby, o reformy, o nic, nic z ní nevzejde, ani kladného, ale ani příliš záporného. Spodina je nejen dno; je to rozklad lidské kvality; je to odštěpivší se slepá větev vývoje, vedoucí od lidského rodu kamsi na skládku nepotřebného odpadu. Od ní, ano, od ní je nutno se oddělit, ne aby nás nezahltila, jak se Ortega obává od svých mas, ale abychom se uchránili nepříjemností.

Shrňme tedy mudrování o masách a davech. Zlých konců se můžeme dočkat spojením podprůměrné, snadno ovlivnitelné menšiny s menšinou radikálních elit. To je scénář na divadle světa mnohem běžnější než vzpoura anonymního, hmyzu podobného davu. Ortega prostému, rozumnému člověku těžce křivdí. Vytvořil si o něm pohrdlivou teorii, a aby ji udržel, nesnaží se mu porozumět, vytušiv asi, že by se mu při bližším pohledu rozplynula.

Postupme však k elitě, v jejíchž vlastnostech a schopnostech se Ortega mýlí nejosudněji. Jako v případě mas, staví své vývody na pojmu, jejž se nepokouší definovat. Zopakujme si jeho téze: Davový člověk se nemá co plést do rozhodování, protože tomu nerozumí. Inu dobře. Rozhodovat má elita. Také dobře. Jenomže která elita, ctný mysliteli? Snad politická? To už se děje, ale nejsme z toho nijak zvlášť nadšení. Nebo taková elita, co jí jsou plné university, redakce, fary a umělecké kavárny? Pohleďme, co se navyváděla v létech předcházejících pádu sovětského imperia, že ano; také ji si lze odpustit. Ale když Ortega nemá na mysli ani politickou, ani intelektuální elitu, kterou potom? Je nakonec jen jedna elita, vybavená veškerou moudrostí, již sám Pánbůh nadal právem udílet příkazy, a nazývá se Ortega y Gasset? Cosi nenapsaného je v zatrpklosti jeho knížky. Snad jí chybí motto: vidíte, to máte z toho, ze mě nenecháte vládnout.

Dnešek ukazuje něco jiného než léta dvacátá. Nikoli masy, nýbrž ti, kteří se měli za elitu, se zmýlili, a po čertech vražedně zmýlili v každé premise, již vzali za svou. Nech být, Ortego, průměrný člověk bývá člověk dobrý, poctivý, konstruktivní, ne snad intelektuální, ale rozumný; to teprve hluboko pod průměrem začíná ničemnost. Kdyby demokracie byla vládou průměru, nestalo by se nic zlého; bohužel je spíš vládou bezmyšlenkovitého podprůměru, napájeného moudrostmi domnělé elity. Nechci říci, že každý intelektuál je narcistní pomatenec; jistěže by si mnohý zasloužil metál elity, až se takové začnou rozdávat. Ale s ním i mnohý člověk prostého života, třebaže je intelektuálovi Ortegova typu jen molekulou lidské tlačenice, na niž shlíží spatra.

(pokračování zítra)