Srpen osmašedesátého roku byl pro celou jednu generaci počátkem útlaku a nesvobody. O mnoho utrpení se v následujících dvaceti letech postarala komunistická StB. Ani osmnáct let po změně režimu jsme se s následky jejího zhoubného vlivu nedokázali vypořádat. Jako přízrak se stále znovu vynořují zprávy o lidech kteří selhali, donášeli, udávali. Příběhy pokřivených a zlomených charakterů. V polovině srpna loňského roku se o další „lekci nenávisti“ zasloužilo několik mladých žurnalistů MF Dnes. Titulní stranu po několik dní zaplňovaly zprávy věnované období státem organizovaného dopingu sportovců ČSSR v létech 1985 – 1989. Šlo o program přímo řízený StB. Na jména kdysi oslavovaných legend vrcholového sportu: Imricha Bugára, Heleny Fibingerové a Jarmily Kratochvílové dopadl temný stín. Vážná obvinění byla vznesena bez přesvědčivých důkazů, bez uvážení důvěryhodnosti zdroje, bez posouzení dobových souvislostí. Sémě pochybností bylo přesto zaseto. Nařčení sportovci se bránili marně. Přesvědčit veřejnost o svojí nevině se jim už nepodařilo. Podle Etické komise Syndikátu žurnalistů ČR ale bylo otištění důvěrných osobních údajů a zdravotní dokumentace ve veřejném zájmu.

Nekonečný příběh StB pokračuje. Stejný deník, stejní žurnalisté a téměř stejný den jako loni – šestnáctý srpen. „Josef Dvořák: spolupráce s StB. Herec podával hlášení o Jiřím Suchém“ zní palcový titulek. „Kéž bych se to nikdy nedozvěděl… Možnosti nahlédnou do svazků StB jsem nikdy nevyužil. Říkal jsem si, kdoví, co se o kom dočtu… Dusno, které by nastalo, by mi nesedělo. No a teď mne navštívili tři mladí žurnalisté z MF Dnes a přinesli mi ty svazky takříkajíc do domu. Abych se k nim vyjádřil.“ uvedl v rozhovoru pro LN (17.8.2007) Jiří Suchý. Sémě nenávisti bylo zaseto. Na světlo se dostávají staré spory a křivdy. Jestliže Dvořák v hlášeních pro StB označoval Suchého za „sobce, podrazáka a vyděrače“, Suchý o něm dnes ironicky hovoří jako o „jednoduchém chlapci“. Na pranýři je Josef Dvořák. Před časem to byli Václav Neckář, Jiřina Bohdalová, Jan Kanyza nebo Jaromír Nohavica. I oni zaplňovali titulní strany novin. Stali se terčem veřejného odsouzení. Co na tom, že mohli být obětí estébácké manipulace, ke spolupráci se zavázali za nejasných okolností, v těžké životní situaci nebo dokonce pod nátlakem. Pokud má někdo právo soudit, pak ti, které režim nejvíce pronásledoval. O rozdírání starých ran nestál ani Jiří Suchý, nestojí o ně ani Marta Kubišová. „Vašek žádný estébák nebyl,“ zastala se veřejně Václava Neckáře na nedávném Music Festivalu v Trutnově. Za totality stačilo k likvidaci člověka pouhé podezření z kontaktů se Západem. Dnes poslouží témuž mlhavá informace o schůzkách s agenty StB.

Mladí žurnalisté mají mnoho odvahy a upřímnou snahu odkrýt temnou minulost. Jejich sebejistota ale není založená na osobních prožitcích a pochopení souvislostí. Nedomýšlejí dosah svých činů. „Někdo – média, vláda nebo něco jiného - nám určuje rozvrh, diktuje nám, ne to, co si myslíme, ale o čem přemýšlíme,“ píše v knize Brainwashing neuropsycholožka Kathleen Taylorová. Nezkušení žurnalisté mohou takové manipulaci podléhat, aby pak sami nevědomě manipulovali, měnili naše životní prostředí a plíživě přetvářeli mysl. Potřeba prodávat více novin z nich dělá lovce senzací. Poptávka po jasných zprávách a úderných sděleních přitom nutně vede ke zjednodušenému, černobílému vidění. Připomíná požadavek ideologické čistoty. Spolupracovníci StB jsou ve schématických zkratkách bezpáteřní a zlí, jejich oběti charakterní a čestné. Jen výjimečně se žurnalista zamyslí na tím, za jakých okolností se tito lidé ke spolupráci zavázali, jak je přitom ovlivňovala historie a prostředí. Mediální pozornost se soustředí na spolupracovníky z řad vrcholových sportovců, zpěváků a herců. Využití autority a oblíbenosti je totiž jednou z nejúčinnějších „zbraní vlivu“ moderní reklamy. Celebrita prodává. Je přitom lhostejné, jestli je využita k propagaci nového prášku na praní nebo zneužita ke zvýšení prodeje novin se skandálním odhalením o její vlastní temné minulosti.

Tato sdělení a jejich skrytý význam mají zničující vliv na veřejný prostor. „Svoboda tisku“ a „veřejný zájem“ jsou v něm účelově zneužívány. Osobní soukromí je v honbě za senzací bezohledně pošlapáváno. Z lidí se opět stávají štvanci. Není to v historii poprvé. Už mnohokrát se podobná cynická hra změnila v nebezpečnou zbraň sloužící ke kontrole chování a myšlení lidí. Totalitní snahy totiž nejsou vlastní jen samolibým diktátorům.Regulace médií nemůže být ponechána jen neviditelné ruce trhu. Existuje reálné nebezpečí, že takový trh nebude svobodný. Bude totalitní.

Autor je lékař