17.8.2018 | Svátek má Petra


SPOLEČNOST: Nátlakové menšiny

11.8.2018

Jakákoliv menšina v národním státě způsobuje problémy, které se nelehko řeší. V předválečném Německu židovská menšina působila na Němce jako červený hadr na býka svou úspěšností v obchodě, vědě a profesích. Nebyla to samozřejmě její vina, že byla tak úspěšná, Židé zkrátka předběhli dobu vyznávajíce nejen obchod, ale především vzdělávání svých dětí. Nebyli jediní, ve Velké Británii v předindustriální době podobně reagovali Skotové, kteří věnovali do školství a vzdělávání svých dětí značné prostředky. Zatímco židovské děti v Německu (a jinde) se učily převážně soukromě (mohly si to dovolit), šetrní Skotové podporovali veřejné školství. A vyplatilo se jim to! Kdo se o to zajímá, ať se podívá na historii vynálezů v době industriální revoluce a bude překvapen, co všechno Skotové vymysleli a vynalezli - od parního stroje až po penicilin.

Zatímco skotská „menšina“ ve Velké Británii za to byla spíše uznávána, židovská byla nenáviděna. Nebudu tu rozebírat proč, to není účelem mého článku, předkládám to jen laskavému čtenáři jako doklad, že menšiny mohou působit kladně, ale i záporně. Někdy, jako u Židů, to ani nemusí být jejich vina. Konec konců, všechno jejich podnikání mohlo sloužit jako kladný příklad, ale zvrtlo se to v nenávist většinové společnosti. Pokud se tohle stane, je zaděláno na průšvih. A vůbec nezáleží na tom, kdo to začal. Někdy průšvihy začínají u menšin a pokud napjatý stav existuje po určitou dobu, je téměř jisté, že to dobře nedopadne. U nás to např. bylo s německou menšinou před druhou světovou válkou. Němci nás nenáviděli a my je. Provedli nám, co zase jsme my provedli Rakousku.

Ty národnostní nenávisti, ať už způsobené menšinovou společností nebo většinovou, končívají katastrofálně. V dnešním světě je momentálně v popředí zájmu problém menšiny Rohingů, též zvaných mořští Cikáni, kteří prchají z buddhistického Myanmaru. Západní masmédia jejich exodus považují za etnickou čistku a zřejmě mají pravdu. Co už ale nezmiňují, že Rohingové se snaží Myanmar rozbít už od roku 1940, usilují o to i ozbrojeným bojem a chtějí vytvořit na území Myanmaru svůj vlastní islámský stát. Nechci tu rozebírat, zda na něj mají právo či ne, ale v každém případě je ten nárok sporný. Rohingové prostě vytvořili nátlakovou skupinu, byť v jejich případě formovanou na etnickém a náboženském základě, která prosazuje svá přání násilím.

Jsou však i jiné menšiny, jejichž etnicita může být stejná nebo podobná s většinovou společností a které svá přání neprosazují násilně, ale přesto je jejich nátlak pro daný stát stejně zhoubný. Třeba Slováci v Československu nebo dnes Katalánci ve Španělsku.

Pak tu máme náboženské menšiny. Těch je také mnoho a provozují nátlak na stát chtějíce všechny výhody státního náboženství většinových společností. Jádro pudla není v tom, že by na ně neměly nárok, ale u mnohých v tom, že jakmile se stanou většinovým náboženstvím, odmítají přiznat své výhody všem ostatním tvrdíce, že jejich náboženství je to jediné pravé. Pro příklady nemusíme chodit daleko: tam, kde je islámská většina, jsou jiná náboženství většinou buď zakázána, nebo netolerována. Egyptští Koptové by mohli vyprávět...

Etnické a náboženské menšiny, které jsou problémem pro většinovou společnost, je někdy nelehko posoudit nejen dle zákona, ale i dle selského rozumu. Nelehko určit, kde jejich nárok na „stejná práva“ začíná a kde končí. Když jsem začínal svou emigraci v Austrálii, byl sen řadového domorodce, aby měl ta samá práva jako bílí lidé. Tenkrát Aboridžinci nesměli do hospod a pro bílé, kteří jim dodali alkohol, existovaly dost tvrdé tresty. Dnes už do hospod smí a ještě mají výhody, které bílá společnost nemá. Vláda se tím snaží dostat je na úroveň bílé společnosti, aby neměla ve světě ostudu z bídy svých černých spoluobčanů. Moc se jí to nedaří, protože jakmile usnadníte život jedné skupiny občanů oproti průměru ve společnosti, začnou ti zvýhodnění brát danou situaci jako samozřejmost a spoléhajíce na výhody jim poskytované nikdy se nechtějí vyšvihnout do stavu, kdy by jim ty výhody někdo vzal.

Americká affirmative action je dobrým příkladem toho, jak otřesně prohloubila patologický úpadek černochů a rozbila jejich rodiny. Hlavně tím, že svobodná matka má nároky, které vdaná nemá. A to platí i zde v Austrálii, kde svobodná matka (černá nebo bílá) dostává od státu podporu, o jaké se vdané ani nesní. Pak se divte, že se dnes mladí lidé neberou a žijí na hromádce. Ono se vyplatí tvrdit, že otec mého dítěte mne opustil. V Austrálii nás naštěstí americká affirmative action nezaujala natolik, abychom ji zde zavedli. Vděčíme za to českému emigrantovi (Ivan Kolařík), který udělal slušnou kariéru u policie státu Victoria. Ten obdržel v osmdesátých letech minulého století studijní fellowship do Ameriky a tam očíhl jejich affirmative action v praxi. Vrátil se zklamán a protože to byl chytrý kluk, dokázal přesvědčit naše byrokraty, že to je cesta do pekel. Měl pravdu. Což ovšem neznamená, že naši byrokraté jsou moudří a řeší všechny problémy stejně chytře. Nikoli. Dělají chyby a jsou stejně jako byrokraté kdekoli jinde nakloněni víře, že jen oni sežrali všechnu moudrost světa. Občas však, jako v případě té affirmative action, i u nich zvítězí selský rozum a zaujmou rozumné stanovisko. Nevím, jestli se tím liší od evropských byrokratů, ale od amerických zcela určitě!

V Americe blbnutí levicově orientované byrokracie dosáhlo takových rozměrů, že i mnozí pravicoví republikáni zastávají stejně pomýlené názory! To a nic jiného přimělo normálně uvažující lidi, kteří ještě ctí zásady jako vlastenectví, obrana vlasti, odměna za zásluhy, nikoli za nic nedělání, aby zvolili za presidenta Donalda Trumpa. Nezvolili ho proto, že to je člověk bez chyb, ale na just, protože už se nemohli dívat, kam to vše spěje. A také že jim slíbil, že ten močál levicovosti až na půdu nebo až do zdegenerování vypustí. Asi chudák netušil, že byrokracie krásných hesel, ale plytké moudrosti je dnes tak zažraná do kůže společnosti, že s tím nehne (aspoň ne hned) ani president. Je to ovšem tvrdý chlapík, přeji mu, aby se mu to povedlo, i když mu to asi bude trvat déle než jedno funkční období. A doufám, že jeho voliči neochabnou a nejen, že ho budou volit znovu, ale že se k nim bude přidávat víc a víc Američanů. Ne těch, co smí volit, aniž by byli občané, a které levičáci nejen vpustili do země, ale dali jim i právo volit. Nelegálům! Nelegálové jsou také nátlaková menšina.Neumí ani anglicky, ale dobře vědí koho volit, kdo je bude za jejich nelegální pobyt odměňovat...

A tím se dostávám k menšinám, které, abych se přiznal, nevím jak hodnotit. Jsou to menšiny, ale jsou to zároveň i členové většinové společnosti. Členové, kterým by mělo jít o to, aby většinová společnost nejen prosperovala, ale byla i jejich! Mluvím zde o feministkách a homosexuálních lidech.

Nic proti jejich sexuální orientaci, ale zdá se mi, že spojením všech, kteří zkrátka nejsou „normální“, čím je jich víc, tím líp(!), se snaží vytvořit nátlakovou skupinu. Ta nejen bojuje za jejich práva, ale už si i vymáhá, na co (dle mne) nemá nárok. Manželství totiž není oslavou lásky, ta existuje, aniž by potřebovala nějaký obřad, který by uzákonil, že se dva lidé mají rádi. Manželství bylo vymyšleno, aby lidé, kteří se mají rádi, měli děti! A to v homosexuálním spojení není možné! Manželství dalo jistotu ženám, že muž, který se stane otcem jejich dětí, je nemůže jen tak opustit. Že to bude mít pro něj následky! Ať už finanční nebo i jinak existenční. Že to materiálně nějak ženu zabezpečí proti nepřízni osudu. Kdyby třeba manžel zemřel. Manželka má nárok na jeho důchod a jiné výhody.

Je ironií, když dnes žena, která si vezme muže a pak se s ním rozvede, aniž by s ním měla děti, má nárok na půl jeho majetku. To, a nic jiného, vytvořilo typ ženy, které se říká „zlatokop“. Jdou z manželství do manželství, bezdětné, a po každém takovém sňatku oberou manžela o půl jeho majetku. Je tohle to, co chce LGBT komunita dosáhnout jako rovnoprávnosti s většinovou společností? Po přiznání rovnoprávnosti, a tedy sňatkové stejnosti s většinovou společností předpovídám vznik sňatkových zlatokopů a zlatokopek všech sexuálních orientací.

Homosexuální dvojice ze své podstaty nemůže zaručit pokračování lidské existence pro další generaci. Je zbytečné jí dávat stejné rodinné výhody jako dvojici heterosexuální, která pokračování lidského rodu zajistit může. Jistě, rovnoprávné to není, ale je to logické a správné! Homosexuální dvojice se nemusí pojistit proti případu, že jeden z partnerů zemře předčasně. Nemohouce mít děti mohou budovat svou vlastní kariéru zcela nezávisle na svém partnerovi. Úmrtí toho druhého by žijícího nemělo nijak vykolejit z finanční situace, kterou si každý partner zařídí dle svých schopností a bez omezení, která přicházejí s obětováním se k výchově dětí další generace.

Je pravda, že v minulosti byli homosexuálové diskriminováni, ale dnes už to pravda není. Sexuální orientace dnes není určujícím kritériem pro jednotlivce. který se tak nebo onak narodil. Nicméně to, že už to „nevadí“, by nemělo dávat právo učit naše děti „svobodě“ v sexualitě. A dokonce pořádat kurzy, kde se jim vysvětluje, že by měly vše „vyzkoušet“. Z mnoha vězeňských případů víme, že homosexualita se dá i naučit. Pokud ji budeme učit už ve školách, byť jen jako alternativní sexualitu, je možné, že omezíme příští generaci heterosexuálů tak, že většinová společnost se zmenší. Mít děti bude ekonomickou nevýhodou a už se nedokážeme reprodukovat, aby naše společnost fungovala, jak má. Tedy aby myslela na budoucnost nejen svojí, ale i budoucích generací.

V moderních dějinách se mužští homosexuálové začali koncentrovat v Americe do města San Francisco. Zde, v Austrálii, pak převážně do Sydney. Východní čtvrtě jsou jich plny. Pro neznalce obou měst bych rád zdůraznil, že se jedná o města neobyčejné krásy. To jen dokumentuje, že homosexuálové jsou ve své většině od přírody umělecky neobyčejně nadaní. Však jim po celé dekády procházelo, byvše převážně řídícími organizátory všech módních přehlídek, že ženy, které předkládali většinové společnosti jako modelky, byly vychrtlé až do podoby mladistvých chlapců...

Ve východních čtvrtích Sydney jich je dnes tolik, že snad tvoří většinu. To se projevuje hlavně v tom, že politické kruhy jich jsou plné. Nejen městské rady, kde starostkou je jedna z nich, žena neobyčejně politicky korektních názorů, ale i v byrokracii státní a federální správy. Není žádným tajemstvím ve vlivných kruzích, že kdo by se opovážil snad kritizovat, ne přímo jít(!) proti lidem stejné sexuální orientace, může zapomenout nejen na svou kariéru, ale i na to, ke které politické straně patří...

Problém není, dle mne, že tito talentovaní lidé se zapojili do politického procesu, ale že nepodporují své politické přesvědčení, nýbrž kohokoli dle jeho/její sexuální orientace. Dalo by se říci, že západním lidem už nezáleží na tom, kdo je spravedlivý, chytrý, umí, kdo je prospěšný, a už vůbec jim nezáleží na tom, jestli je slušný nebo snad moudrý, ale jen a jen jestli je na jejich straně... a to, milí přátelé, je konec naší civilizace!

Ne snad úplně, přece jen jsme zanechali stopu ve vývinu civilizačních hodnot, ale zcela jistě jsme v nich nezvítězili. Nevidím náš ústup ze slávy černě. Naopak si myslím, že naše civilizační obohacení lidstva nakonec zvítězí. Jen si myslím, že nátlakové menšiny, které v naší společnosti existují, by konečně měly podpořit většinovou společnost. Tu, která celou tu dobu možná nebyla na jejich straně, ale dnes už zcela jistě je. A tím nemyslím jen homosexuály, ale i vyznavače islámu, kterým naše společnost otevřela dveře do třinácté komnaty vědění.

Není v rozporu, že komunity jako feministky bojují proti většinové společnosti. Taková je jejich zkušenost z předchozích období. Zarážející však je, že jak feministky, tak homosexuálové v boji pokračují nejen po dosažení svých cílů (rovnoprávnost), ale i pod hrozbou, že svým postojem proti většinové společnosti podporují přicházející islám. Možná, že to tak nevidí, ale pak jsem se šeredně zmýlil, když jsem o nich psal jako o talentovaných lidech umění. Což mi připomnělo, jak je jednoduché bojovat proti lidem, kteří tolerují tvou odlišnost. Mnohem těžší je podpořit společnost, která ti přes všechny své chyby dává příležitost o nich mluvit a kritizovat ji.

Doufám, že ke stejnému přesvědčení komunity, které jsem zde oslovil, nedospějí, až když je budou příznivci islámu shazovat ze střech našich mrakodrapů...



Diskuse


J. Schwarz
20:44
14.8.2018

J. Kanioková
18:55
12.8.2018

P. Portwyn
17:43
12.8.2018

J. Jurax
21:11
12.8.2018

P. Portwyn
7:59
13.8.2018

J. Schwarz
20:46
14.8.2018

P. Portwyn
21:35
15.8.2018

J. Brunner
21:38
11.8.2018

B. Carina
12:20
11.8.2018

S. Moc
0:47
12.8.2018

J. Urban 043
1:06
12.8.2018

M. Mikulec
11:57
11.8.2018

L. Severa
?
10:51
11.8.2018

J. Ptáček
10:32
11.8.2018

Š. Hašek
13:06
11.8.2018

S. Rehulka
9:15
11.8.2018

Š. Hašek
13:08
11.8.2018

O. Zuckerová
14:47
11.8.2018

J. Sinnreich
5:56
11.8.2018

P. Lenc
8:45
11.8.2018

J. Sinnreich
22:00
11.8.2018

J. Kanioková
18:58
12.8.2018

počet příspěvků: 26, poslední 15.8.2018 09:35









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.