31.8.2016 | Svátek má Pavlína






SPOLEČNOST: Mladí (anti)národní (ne)demokraté

25.12.2007

Sdružení s líbivým názvem Mladí národní demokraté (MND) nahlásilo na 10. listopadu protestní pochod namířený proti české účasti ve válce v Iráku. Na takové akci by patrně až na pár neochvějných příznivců vlajky s hvězdami a pruhy nikoho nic nezarazilo, celá akce by vzhledem k mohutnější „protiamerické“ činnosti ze strany starostů brdských vesnic a iniciativy Ne základnám možná ani nebyla medializována, kdyby ovšem trasa pochodu nevedla čirou náhodou přes oblast, které se dříve přezdívalo „Židovské město“, navíc právě v den výročí křišťálové noci.

Samozřejmě, že celá akce neunikla pozornosti médií, židovských organizací a všemožných antifašistických skupinek. Centrum Simona Wiesenthala dokonce zaslalo prezidentu republiky protestní nótu. Strhla se obrovská kampaň mobilizující proti „hnědému moru“, některé organizace slibovaly „zamezení pochodu i za cenu násilí“ a pražský magistrát vedl se soudy bitvu o to, zda MND mají právo svůj pochod uspořádat, či ne.

Výsledkem bylo hlavní město proměněné v bitevní zónu. Soud nakonec odmítl několik odvolání svolavatele demonstrace a neumožnil MND realizovat pochod ani jednou z osmi alternativních tras, které byly nabízeny.

Celé akci, která byla jasnou nevkusnou propagací a urážkou obětí nacistického běsnění, bylo nakonec zabráněno. Svobodu slova si samozřejmě můžeme vykládat volněji a říkat, že i „nedemokraté“ mají právo svůj názor vyslovit a veřejně jej prezentovat, jistě ale každý uzná, že varianta pochodu zakuklených jedinců s pochodněmi pod okny pražských synagog (jak zainteresovaní na některých svých diskusních fórech dopředu avizovali) se u židovské obce stěží setká s kladným ohlasem. Podobně by většinu obyvatel ČR jistě urážel pochod mladých komunistů s transparenty kolem památníku Milady Horákové v den výročí její popravy.

Musíme si však položit otázku, jestli celý výsledek stál skutečně za to a zda nešlo problém vyřešit citlivěji, bez zbytečných hysterických výkřiků, zabarikádovaného centra hlavního města a následných násilných střetů.

Kdo vlastně jsou čeští neonacisté? (Nalijme si ohledně MND čistého vína: pro člověka, který se hlubším způsobem zajímá o společenské jevy v ČR, je otázkou několika málo minut, než si vyhledá názory jedinců, kteří za pochodem stáli.) Jaký v ČR představují problém?

Musíme zde striktně oddělit neonacismus od různých národoveckých a konzervativních stran, hnutí a uskupení využívajících slovo „národ“ nebo „národní“. Mnoho publicistů zejména z řad ultralevice tyto pojmy velmi rádo směšuje s cílem jakékoli aktivity sebeidentifikující se výše zmíněným slovem diskreditovat a házet „na jednu hromadu“ s popírači holocaustu a vyznavači Adolfa Hitlera.

Přes veškeré snahy o nafukování malé bubliny je české neonacistické spektrum marginální záležitostí. Živoří na okraji a jedním z důvodů, proč se jeho představitelé odhodlávají k pořádání takto exponovaných akcí, je zaprvé chladně vykalkulovaná úvaha, která počítá s hysterií a obavami, jež budou záměry typu pochodovat pražským Josefovem v den výročí křišťálové noci provázet (a logicky přinesou vytouženou publicitu), zadruhé pak chytré vypozorování jistých tabu v české společenské diskusi, která zůstávají systematicky opomíjena. Absence debaty a prázdná místa jsou pro kraje politického spektra vítaným soustem a oblastí k možné politické seberealizaci – a do jisté míry i možností k vlastní standardizaci.

Pochod kolem synagog v den výročí, které je vnímáno silně negativně, jistě není příliš šťastný příklad. Navíc v realitě České republiky nelze hrát na strunu antisemitismu, a přitom doufat v zisk politických bodů. Na druhou stranu je zde ale otevřená otázka kritiky politiky státu Izrael či různé provázanosti židovských think-tanků se zahraniční politikou USA (nedávno uveřejněná zpráva amerických politologů S. Walta a J. Mearsheimera).

Praktická neexistence diskuse na toto téma v českém prostředí pak politickým silám typu MND umožňuje se těchto témat umně chopit a represe proti nim vydávat za „židovská spiknutí“ (koneckonců oficiální zdůvodnění žádosti MND byl protest proti válce v Iráku, což nemá k otázkám spojeným se sionismem či Izraelem příliš daleko).

Vyslovit v současnosti, kdy se politici vzájemně poplácávají po ramenou, jak skvěle 10. listopad zvládli, pochybnost nad tím, zda bylo celé mediální hysterie okolo hrstky politických nýmandů potřeba, bude jistě kacířské. Přesto bychom si měli položit otázku, zda byly relevantně zhodnoceny všechny okolnosti a možné scénáře, ve které mohla aféra vyústit, spolu s porovnáním možných adekvátních postupů a diskusí nad tím, zda zvolený postup stál za výsledný efekt a následky.

Jinými slovy, domnívám se, že akce byla už dávno před svou realizací zbytečně a především uměle vyexponována odpůrci neonacistického pochodu, a to do té míry, že do automaticky kladné role „hrdinných bojovníků proti fašismu“ stylizovala spousta jedinců a obskurních organizací z „opačné strany politického spektra“ (záměrně užívám tento příměr, neboť se zdráhám pro neonacisty užívat označení „krajní pravice“), jejichž jediným cílem bylo (jak ostatně ukázaly večerní události toho dne) vyvolat násilné střety s neonacisty.

Nejde o žádnou politiku appeasementu proti „hnědým“. Nemůžeme ale nechat ultralevicové bojůvky, aby suplovaly práci bezpečnostních složek. Není možné přistoupit na legitimizační argument, že násilné útoky ze strany Antify a podobných jsou pouze prevencí před tím, aby se historie neopakovala. Za prvé, pokud by zde hrozilo nebezpečí násilných akcí ze strany jakýchkoli politických skupin, či k nim došlo, na jejich potírání máme státní ozbrojené a bezpečnostní složky. Za druhé je napadání a bití kohokoli zákonem postiženo jako výtržnictví, případně ublížení na zdraví. Zákon měří všem stejným metrem a nehodnotí neonacistické, či anarchistické a ultralevicové násilí jako jedno horší a druhé lepší. Obojí je porušením zákona.

Ostatně je zcela pochybené stavět „Antifu“ a podobné na stejnou úroveň jako pozůstalé, kteří do Maiselovy ulice vyšli protestovat proti zneuctění památky svých předků. A o to více pak zaráží kontrast mezi úsilím, které policie věnovala odzbrojení několika stovek příznivců MND najednou, zatímco ultralevičáci ve večerních hodinách páchali výtržnosti a ozbrojeni železnými tyčemi napadli policistu.

Srovnáme-li počty zadržení za násilné trestné činy, „nezvítězili“ ten den neonacisté, nýbrž „militantní antifašisté“. Zástupci židovských organizací patrně nevěděli, že mají v řadách protidemonstrujících i členy ultralevicových násilných bojůvek, a vzhledem k tomu, že byli rádi za každý „pomocný hlas“, lze to pochopit.

Stejně tak si samozřejmě nemyslím, že všichni demonstranti z řad anarchistů či zástupců levicových organizací jsou násilníky. Určitě by však nemělo být precedentem, aby se v budoucnu podobné násilnosti opakovaly.

Obě dvě skupiny – nacionálně-socialističtí radikálové i jejich „militantně antifašistické“ protějšky – z podobných akcí tyjí. Jedni si dovedou „přihřívat polívčičku“ na přisvojování si tabuizovaných problémů či z represí proti sobě samým, druzí pod líbivá hesla „proti fašismu“ halí vlastní ideologii a podobné akce jsou jim dobré zejména k legitimizaci sebe sama. Co takhle příště podobné akce neexponovat do absurdních a megalomanských rozměrů, zachovat se čistě profesionálně a vzít tak vítr z plachet oběma skupinám?

Vyšlo v Revue Politika, prosinec 2007



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.