23.3.2019 | Svátek má Ivona


SPOLEČNOST: Mám právo na vše

23.12.2014

Zásadním problémem není obhajoba režimu KSČ, ale kultivace pocitu zklamání ze svobody

Soudružka Marta Semelová je mediální ikonou. Ať plácne cokoliv, média to vítají – to je materiál! O tom se debatuje pod články! Ta nešťastná (či svým způsobem šťastná) žena se drží své uhlířské víry. Myslí to upřímně. Svou obhajobou dobrých stránek režimu KSČ nahrává na smeč v debatě o svobodě slova. Naposledy minulý týden ve sněmovně.

Je-li u nás trestná osvětimská lež, proč netrestat i tu jáchymovskou? Tak zní otázky komentátorů i jazyk trestních oznámení. Je ale chyba dělat z poslankyně Semelové mediální ikonu. Ne proto, že chceme její řeči bagatelizovat, ale proto, že se tak zakrývá širší podhoubí. Zůstaneme-li u jazyka Petera Sellerse a jeho postavy zahradníka ve filmu Byl jsem při tom, zakrývá se tím fakt, jak účinně je tu pro takové argumenty nakypřená půda.

Poslankyně za KSČM Semelová obhajuje jistoty minulého režimu. Ale už zaniká, že totéž hájí i europoslanec za ČSSD a bývalý člen KSČ Jan Keller: „Každý, kdo by chtěl vidět v minulém režimu i jiné a ne zcela zavrženíhodné prvky, riskuje, že může být odsouzen, tuším, až na dobu tří let nepodmíněně,“ napsal ve středečním Právu.

Keller nehájí sentiment ke KSČ, ale mučedníky. Oslovuje mladší voliče. V jejich očích vystihuje problém naší svobody po 25 letech. Byla vzbuzena vysoká očekávání – politická, společenská, mravní, ekonomická i ta týkající se životní úrovně. A pak se dostavila fáze zklamání. Ta teď určuje společenské pnutí. Určuje ho mnohem víc než nostalgie po „zlatých šedesátých“ (době sice formálně totalitní, ale společensky, kulturně i materiálně slušně saturované) či dokonce po normalizaci.

Soudružka Semelová působí především jako nechutný posel špatných zpráv. Trestní stíhání takových poslů s podstatou věci nehne. To si přiznejme v době rozjímání i bilancí před Vánocemi a koncem roku.

Téma pro výuku, ne pro justici

Jestli si lidé jako Semelová zaslouží odsouzení, tak jen pro urážky ještě žijících „muklů“. Ty, kteří strávili léta v kriminálech či jáchymovských lágrech, musí urážet, tvrdí-li někdo veřejně, že to tak nebylo, respektive že to tak bylo, ale po právu. A společnost by to mělo urážet taky.

Je to v principu podobné jako před lety vztah k Michalu Zítkovi, vydavateli Mein Kampfu . Hlavním problémem nebylo to, že vydal knihu, která sice je ideovým základem nacismu, ale běžně ji studují historici a je dostupná na internetu. Hlavním problémem byl fakt, že knihu nabízel po hromadách na veřejných místech v době, kdy ještě mezi námi chodí lidé s vytetovaným číslem z Osvětimi. Mají si snad myslet, že se tu kypří společenská atmosféra pro opakování té hrůzy?

Aktuální společenský problém je mimo doménu justice, mimo osvětimskou i jáchymovskou lež. Když Semelová ve sněmovně kritizovala program Příběhy bezpráví, prohlásila, že se mají připomínat i příběhy bezpráví z posledních 25 let – kdy jsou lidé bez práce, na ulici, neboť nemají na bydlení, kdy nemají na léky, kdy jsou žebráci. Na tom nic zločinného není. To není otázka svobody slova (zda říkat takové věci je zapovězené či alespoň ve slušné společnosti nepřijatelné). Tyto argumenty Semelové, Kellera či jiných jsou spíše tématem pro občanskou nauku. To její učitelé by měli studentům vysvětlovat rozdíl mezi bezprávím v totalitní zemi (kde není ani šance změnit vládu, ani nezávislá justice) a pocitem bezpráví v zemi, kde se konají svobodné volby.

Podobně lze reflektovat to, co do středečního Práva napsal Jan Keller: každý, kdo relativizuje režim KSČ, riskuje tři roky vězení. Ale to je přece lež. Taková lež, kterou mohou studenti zpracovávat v seminárních pracech.

Ale koho zajímá, že Keller lže. Když výslovně neříká, že Miladu Horákovou oběsili právem, působí jako seriózní diskutér. Působí tak hlavně proto, že kypří a kultivuje ovzduší zklamání, představu o promarněných 25 letech, neblahých starých pořádcích (rozuměj: režim z let 1990–2012) a zkorumpovaném matrixu coby příčině toho všeho.

Mám právo žít v pohodě

Problém je v tom, že argumenty lidí typu Semelové či Kellera zapadají do diskurzu o právu na vše, do diskurzu, který označuje za diskriminaci cokoliv, čeho se člověku nedostává. A to není doména komunistů ani postkomunistů.

Ukázala to kampaň před obecními volbami v říjnu. Pražská Trojkoalice (lidovci, zelení, starostové) do nich šla s heslem „Máte právo“: Máte právo mít děti a žít v pohodě. Máte právo na důstojné bydlení. Máte právo na oddych v zeleni. Plus dalších osm práv.

Tohle je problém. Neříkají „máte šanci zvolit lidi, kteří ten program prosadí“, říkají „máte právo“. Přesvědčí-li vás, že na všechno máte právo, a vy pak zjistíte, že se vám něčeho z toho nedostává, cítíte se diskriminováni. Ano, půda pro nároky i nostalgii po jistotách režimu KSČ je nakypřena, ale nekypří ji komunisté.

LN, 20.12.2014



Diskuse


Š. Hašek
17:22
23.12.2014

Š. Apolen
17:00
25.12.2014

P. Papež
15:15
23.12.2014

S. Rehulka
12:36
23.12.2014

Š. Apolen
17:03
25.12.2014

R. Brzák
10:14
23.12.2014

K. Janyška
10:13
23.12.2014

P. Kmoníček
9:04
23.12.2014

F. Lesniak
12:42
23.12.2014

P. Mach
14:37
23.12.2014

Š. Apolen
17:07
25.12.2014

O. Sekl
7:47
23.12.2014

J. Kučera 376
8:17
23.12.2014

Š. Apolen
17:26
25.12.2014

O. Sekl
7:31
23.12.2014

počet příspěvků: 18, poslední 25.12.2014 05:26









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.