24.7.2017 | Svátek má Kristýna


SPOLEČNOST: Mají sexuální menšiny nárok na veřejný prostor?

2.12.2011

Nedávno jsem v jenom diskusním fóru připomněl tzv. Den památky obětí transfobie (přesněji "Transgender Day of Remembrance"). Můj komentář byl stručný: "116 transsexuálů bylo zavražděno jen za prvních devět měsíců letošního roku. A 681 obětí hlásí 50 monitorovaných zemí od roku 2008." Reakce jistého čtenáře pak konzervativně banální: "Téma transsexuálů se mi nelíbí. Není to přirozené, vůbec se o tom dočítat nemusím "

Nešlo mi samozřejmě o glorifikaci nějakého konkrétního životního stylu či určitého chování (v tomto případě transsexuálního). Šlo mi čistě o lidskoprávní postoj. Tedy, chtěl jsem se zastat slabých a utlačovaných. Říci, že vražda je zlo. Mnozí lidé však nechtějí o sexuálních menšinách ani slyšet, byť by se na nich páchala i zvěrstva. Anebo snad běžně slyšíme v našich médiích o gay holocaustu, tedy o tom, že nacisté zavraždili za války tisíce gayů? Slýcháme o uplatňování trestů smrti pro homosexuály v Íránu, Nigérii, Afghánistánu, Saúdské Arábii či Súdánu? Slýcháme o pogromech na gaye v Ghaně?

Leccos už jsem o tom v Neviditelném psu napsal. Dnes se však chci zamyslet nad něčím jiným. Argumentace odpůrců medializace homosexuální agendy zní zhruba takto: Nemocní lidé glorifikují svůj handicap a povyšují jej na normu. Jak uvedl moldavský ex-prezident Ghimpu: "Nechceme, aby se homosexuálové přesouvali z psychiatrických klinik přímo na hlavní náměstí" či český vicekancléř Hájek: "Sexuální či jakákoli jiná deviace je povýšena na ctnost, abnormalita na normu, destrukce společnosti na posvátný pokrok."

A mnozí si něco podobného myslíme také. Jen to neříkáme takto nekorektními slovy. Chcete příklad? Televizní gay magazín je vysílán až po 22. hodině (jakkoliv se zpravidla vůbec nezabývá erotickými tématy). Máme prostě strach o svoje děti. Co kdyby jej náhodou zhlédly? Naštěstí se většina gayů za svou orientaci stydí, a jejich vzájemné city tak vidíme na ulici jen zřídka. Děti tudíž nejsou vystaveny – připusťme ten výraz – "pohoršení". A zákon ostatně chrání děti také tím, že nepřipouští jejich adopce stejnopohlavními páry (je přitom paradoxní, že argumentem je strach z šikany takových dětí, rozuměj homofobní šikany – přitom jde o argument popíračů homofobie).

Je to tak správně? Těžko říci. Většina kultur, která během historie obývala naši planetu, vyhodnotila homosexualitu jako nepřirozenou, zavrženíhodnou. Je pochopitelně několik výjimek. Ovšem mezi výjimky z majoritních etických norem patří (v obdobné míře) i kultury glorifikující pedofilii, zoofilii, kanibalismus či rozličné sebemrskačské rituály. Jinými slovy, většina kultur dospěla v průběhu dějin konsensuálně k závěru, že homosexualita není normální. A že není normální nejen z antropologického hlediska, nýbrž i z hlediska etického.

Zajímavá je ovšem i jiná věc. Mezi gayi panuje naopak všeobecný konsensus (opět jen na pár výjimek), že uvedené "normy" jsou zpozdilé, absurdní, příčící se zdravému rozumu. My gayové prostě nechápeme, co je na našich partnerských vztazích nenormální: samozřejmě, žijeme-li střídmě, ctíme-li hodnoty jako věrnost, závazek, lásku. Tedy, žijeme-li v souladu se svým svědomím.

Proto je mezi gayi na jedné straně, a mezi heterosexuály na straně druhé, taková propast. Svědomí heterosexuála a homosexuála v sobě nezahrnují cosi, jako je nejmenší společný jmenovatel. Jsou vzájemně nekoherentní, nekompatibilní. Homosexuála, který není informován o zmiňovaných hodnotových vlivech na děti, by otázka jejich ohrožení prostě nenapadla. Pro gaye je apel na amorálnost homosexuální vztahu příslovečnou "hudbou z Marsu". Informací odkudsi z neznáma, importovanou do jeho svědomí, do jeho odlišných kulturních vzorců. Proto jsou homosexuální politický aktivismus a tradiční konzervatizmus tak vzájemně nesmiřitelné.

Představme si na chvíli jakýsi "laboratorní" svět, ve kterém by gaye nikdo neupozornil na jejich údajně amorální chování. Jednoduše by pak na to sami nepřišli. Svědomí nám přitom křiklavě říká, že ubližovat druhým, manipulovat okolím ve svůj prospěch, být lhostejný – je špatné. Ale abychom se dozvěděli, že je špatné mít homosexuální vztah, že vlastním rodičům způsobí náš plánovaný coming out trauma, že se nám poté budou lidé posmívat, to nám musela společnost říci sama. A my jsme na ni reagovali jako na cizorodou a překvapivou informaci, kterou jsme buď (slepě) absorbovali, nebo (intuitivně) odmítli.

Proto je tak složité stavět mosty mezi konzervativci a homosexuály. Což si uvědomuji zvlášť proto, že se sám za konzervativce považuji. Tedy, z vnitřního přesvědčení přitakám mnoha argumentům autentického konzervativního myšlení. V rámci svých dobrovolnických aktivit se mj. věnuji misijní a komunitní práci mezi věřícími gayi. A musím říci, že ekumenická spolupráce s regulérními církvemi je v podstatě nemožná. A to nikoliv kvůli rigidním strukturám, nýbrž kvůli morálním imperativům jednotlivců. Nezbývá tak než formou jakéhosi ghetta vytvářet paralelní církev. Tedy, pokud se nezřekneme sexuálního života a nezvolíme si celibát. Leč o psychologických a sexuologických důsledcích celibátu, který nevychází z niterného přesvědčení (a zmíněného "svědomí"), si mnozí myslíme své. Zvláště v současné době poznamenané selháními mnohých z těch, kteří v povinném celibátu žijí.

Chápu (a částečně sdílím) argumentaci lidí, považujících homosexualitu za nemoc. Z hlediska antropologické kompatibility, reprodukčních schopností i z hlediska historického jde o regulérní nemoc. Z hlediska soudobého odborného diskursu (zaměřeného na subjektivistické vnímání normality, tzv. egosyntonii), již o nemoc nejde. Pročež diagnostické manuály konstatují jednoznačně, že homosexualita nemoc není (je pikantní, že psychiatrie nechce o argumentech hájících koncept nemoci ani slyšet, zatímco jiná odborná disciplína, pediatrie, naopak hledí na homosexuální páry jako principiálně nezpůsobilé k výchově dětí).

Je tedy vůbec nějaká šance k nalezení konsensu? Těžká otázka. Pochopitelně neřeším umírněné oportunistické rádoby liberály, kteří vůči otázkám vnitřní autenticity svého svědomí otupěli. Spíše se ptám, zda je šance k nalezení styčných ploch mezi zastánci pevných, promyšlených, intelektuálně zralých, přesto však protichůdných názorů.

Šance je, avšak pouze za předpokladu, že pravdu mají ti, kteří homosexualitu ve veřejném prostoru obhajují. Tedy za předpokladu, že neexistuje mravní, transcendentní imperativ, který by měl k tomuto tématu co říci. Jinak řečeno, předsudky se v rámci kultury vytváří a časem opět zanikají (pro jednoduchost nyní opomíjím dlouhodobou rigiditu náboženství).

Má-li však pravdu názor, že homosexualita je abnormální (nejen biologicky, ale i eticky), máme zaděláno na průšvih. Část veřejnosti (která onen morální imperativ nerozpoznává), bude usilovat o úplné vytěsnění diskriminace ze společnosti. Postupně dojde ke zrovnoprávnění adopcí, gayové budou vysílat své televizní pořady i odpoledne a potkat homosexuální pár, držící se za ruce, bude běžné na vesnické zábavě, horské stezce i mezi hrdiny dětské pohádky. A druhá část veřejnosti, tedy ta, která onen morální imperativ rozpoznává (existuje-li), bude vnímat stále větší ohrožení přirozené morálky. Stále více gayů se bude stávat obětí vražd, některé národy možná přistoupí k válkám a pogromům. V Africe už začaly. Bůh nám pomáhej, abychom existenci či neexistenci tohoto imperativu rozpoznali.

http://tombi21.blog.cz



Diskuse


V. Heidlerová
21:02
2.12.2011

V. Mlich
14:01
2.12.2011

V. Heidlerová
21:04
2.12.2011

Š. Šafránek
10:00
2.12.2011

Ž. Halabudová
10:50
2.12.2011

Ž. Halabudová
10:56
2.12.2011

Š. Šafránek
12:18
2.12.2011

R. Langer
12:12
2.12.2011

T. Bílek
14:56
2.12.2011

Š. Šafránek
19:33
2.12.2011

V. Heidlerová
21:06
2.12.2011

V. Novák
9:15
2.12.2011

J. Kalina
9:09
2.12.2011

J. Lepka
10:07
2.12.2011

Ž. Halabudová
8:17
2.12.2011

T. Bílek
13:37
2.12.2011

K. Janyška
7:55
2.12.2011

P. Hlosta
7:42
2.12.2011

T. Bílek
13:32
2.12.2011

P. Sulc
0:49
2.12.2011

S. Rehulka
12:34
2.12.2011

T. Bílek
13:27
2.12.2011

počet příspěvků: 31, poslední 3.12.2011 11:42









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.