9.12.2016 | Svátek má Vratislav






SPOLEČNOST: Lid, volby a demokracie

2.2.2013

V současném sporu o legitimitu postavení KSČM v krajských radách je nejčastějším argumentem jejích zastánců údajná politická i morální povinnost respektovat výsledky voleb. Jakýkoliv jiný přístup je prý nedemokratický, či dokonce "fašizující". Voliči, a tedy lid, se vyslovili - a s tím se prý už nic nedá dělat, snad jenom počkat na další volby. Kromě značného nepochopení podstaty demokratické politiky jde o argument poněkud nedovzdělaný.

Často používaný citát "Vox populi, vox Dei", tedy "hlas lidu, hlas Boží", je sice starý už třináct století – ale naneštěstí pro dnešní "populisty", nebo přesněji pseudodemokraty - měl od počátku zcela opačný význam. Pochází nejspíše z roku 798, kdy jeden z nejvzdělanějších myslitelů všech dob, anglický filosof Alcuin, v dopise svému žáku Karlu Velikému napsal: "Nec audiendi qui solent dicere, Vox populi, vox Dei, quum tumultuositas vulgi semper insaniae proxima sit". Česky – "Nenaslouchejte těm, kdož tvrdí, že hlas lidu je hlasem Božím; vždyť zběsilost davu je vždy velmi blízka šílenství".

Už nejméně osm set let před Alcuinem totiž přemýšlivá antika věděla, že "lid" není jednolité stejně smýšlející a fungující tělo, popsatelné jednoznačně kladně nebo záporně. Latina proto pro výraz "lid" používala nejméně čtyři různé výrazy – demos, populus, plebs a vulgus – v závislosti na vazbu skupiny jednotlivců k místu, společenství, podílu zodpovědnosti za obec a právům. (Pomiňme další velmi blízké a často se překrývající výrazy, jako caterva, gens, hospes, natio nebo turba). Koneckonců, i o něco chudší moderní politická čeština zná vedle obsahově rozmazaného "lidu" i národ, dav, masy, veřejnost, voliče, a dnes méně používané lůzu či chátru.

Populistický výklad amorfního "lidu" jako neomylné jednotky politické moudrosti a mravnosti je tedy historicky nový - a je stejně směšný, jako politicky nekorektní. Zbavuje totiž občany spoluzodpovědnosti za obecný zájem a veřejný pořádek (ve smyslu ordre public). Ve svém důsledku jde o jeden z pro demokracii vůbec neškodlivějších postojů. Adolf Hitler, Klement Gottwald, Putin, Miloševič, Mugabe, a desítky dalších diktátorů a autoritářských vůdců dvacátého a jednadvacátého století, bylo zvoleno právě neomylným "hlasem lidu, tedy hlasem Božím…"

V Evropě se takovéto chápání "lidu" prosadilo teprve v devatenáctém století společně se zjednodušujícím, výlučně jazykovým, určením identity a státní příslušnosti. Příslušnost k jazykovému "lidonárodu" sebou najednou, jaksi automaticky – tedy bez usilování, práce a povinností - nesla povědomí či spíše iluzi o mravní, kulturní a historické nadřazenosti nad ne-našinci. Další zmatení potom přineslo statické pochopení všeobecného volebního práva a volebního práva žen, kdy samotná schopnost volit byla nadřazena všem ostatním způsobům a možnostem "práce pro obec". Úplný chaos a zastavení diskuze potom přinesly totalitní ideologie a režimy století dvacátého, které ve stylu "pejsek a kočička pečou dort" spatlaly do kategorie "lidu" i třídu (rasu), národ, historickou "nevyhnutelnost", vedoucí úlohu, a "právo" diktatury. Tehdejší novotvar "pracující lid" je nádherným příkladem ideologické pitomosti, už jenom proto, že jeho logický protiklad "nepracující lid" není ideologicky ani fakticky představitelný – tedy neexistuje.

Jakousi božskou kvalitou provždy nadaný "lid" není a nemůže být jediným soudcem principů ani v zastupitelských demokraciích. Z toho by totiž vyplývalo i to, že Bohem nadaný a pověřený neomylný lid sám určil, že se jenom jednou za čtyři roky vysloví v rituálu voleb k držitelům nominální politické moci, a pak čtyři další roky před televizní obrazovkou nehnutě vyčká, aby se znovu vyjádřil. Bez názoru, bez zodpovědnosti, bez požadování výsledků, bez kontroly slibů těch zvolených – prostě bez mrknutí oka. Občan nebo názorové či zájmové skupiny se v tomto pojetí nesmějí vyjadřovat k jiným formám moci (ekonomické, mediální, klientelistické, ne-právní atd.) a způsobům jejího zneužívání. Všechny názory musejí být předem "reprezentovány" výlučným prostřednictvím politických stran – jiná forma společenského diskurzu není mocí přijímána, nebo respektována. "Lid" je najednou držiteli politické moci vnímán jako "užitečný blb", kterému je nutno jenom podkuřovat, ovládat ho a ovlivňovat PR technikami manipulace. Takové chápání určitě vyhovovalo rituálům totalitních diktatur, ale nemá to nic společného s parlamentní demokracií, postavenou na vládě práva, rovnosti před zákonem a důsledné dělbě mocí. V této představě demokracie je občanská svoboda vedena k vůli nedělat nic pro obec a místo – tedy ke svobodě stát se a být dobrovolně – a v případě potřeby i nedobrovolně - poslušným. Není proto překvapením, že u nás tento názor tak zuřivě zastávají komunisté, a s nimi i všichni ti, kdo sebevražedně usilují o jejich spolupráci a podíl na moci. Stejné chápání "lidu" pak zajisté sdílejí i Václav Klaus, Miloš Zeman, a kmotrovská část ODS i ČSSD.

Moderní demokracie je postavena na schopnosti zvládat zmatek dynamické a nikdy nekončící výměny informací a názorů, zmatek, který sama generuje a bez kterého nemůže existovat. Moderní demokracie nemůže být statická, nemůže omezovat tento "zmatek" omezováním demokratické výměny názorů, nebo trváním na jediném a neměnícím se výkladu. Zmatení pojmů se při neschopnosti rovnoprávné diskuze totiž vždy změní ve zmatení hodnot a nakonec i hlav. Demokracie se proměňuje v čase, a každý, kdo na to zapomíná, je vlastně antidemokratem.

Je proto třeba neustále obnovovat diskuzi a hledání odpovědí na několik otázek. Je dav lidem? Pokud ne - kdo je to tedy lid? A kdo je to občan? Co je to vláda lidu, tedy demokracie, a jak se proměňuje v čase?

Zde, zatím, jenom několik poznámek.

1. Demokracie, která neprodukuje autentickou hodnototvornou elitu, umírá. Elita v tomto pojetí není definována podílem na moci a bohatství, nebo vzděláním. Jde o vrstvu aktivních občanů, schopných hledání řešení ve prospěch "toho, co nás spojuje", sebeomezujících se hodnotami jako jsou slušnost (Spravedlnost je slušnost – John Rawls), vytváření a respektu ke kultuře institucí služebného státu. Prototypem role je "poctivý řemeslník", "respektovaný učitel", "dobrý student" nebo "uznávaný vědec". Krásným českým příkladem je třeba dvacetiletý mezinárodní úspěch společnosti Člověk v tísni, výkon privatizované Škody Mladá Boleslav, nebo mírové mise naší armády.

2. Lid je – v ideálním prostředí - souhrn občanů, spojených dlouhodobou pozitivní hodnotovou orientací "býti pro něco". viz bod 1.

3. Dav není lid. Dav je veden ad hoc emocí, v naprosté většině případů emocí negativní – tedy "býti proti někomu". To ještě nemusí být ničím špatným – řada prodemokratických revolucí byla vedena a provedena davem – včetně listopadu 1989. Nicméně platí, že "lid" se mění v "dav" v okamžiku selhání hodnotového a institucionálního rámce společnosti. To platí pro fotbalové fanoušky, stejně jako pro voliče, který volí ne "pro něco", ale "proti někomu".

4. Demokracie není aritmetická "davokracie", nebo "lidová demokracie". Jde o neustávající hledání a vytváření toho, co obec spojuje "pro něco". Největším problémem demokracie jsou odjakživa její političtí představitelé. Ne nadarmo znala už antická demokracie institut vylučovací negativní volby - ostrakismus – jako připomínku odpovědnosti občanů i vládce. V určeném období hlasování rozhodlo o časově omezeném vypovězení politika (většinou na jeden rok), který podle občanů s hlasovacím právem a zodpovědností za obec, této obci v tomto období nejvíce škodil.
Druhým největším nepřítelem demokracie je davovost.

Tento text vznikl jako téze přednášek v listopadu a v prosinci loňského roku. Připojuji malý komentovaný implementář k událostem, následujícím po jeho napsání –
a) Václav Klaus by si při existenci ostrakismu zcela jistě rozmyslel prosazovat článek 2 svojí amnestie.
b) Pětašedesát procent voličů Miloše Zemana udalo, že hlavní motivací pro jejich rozhodnutí bylo, že "je Čech". Čech tedy může lhát, jako když bičem mrská, může kolem sebe mít lidi s podivnou minulostí i přítomností, ale "je Čech"… Zde, prosím, jde o klasickou ad hoc negativní motivaci…

Autor, bývalý disident a novinář, učí na New York University v Praze

(převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem autora)



Diskuse


Š. Hašek
20:06
3.2.2013

J. Ryba
20:22
3.2.2013

Š. Hašek
20:40
3.2.2013

J. Ryba
21:01
3.2.2013

M. Kosejk
21:16
3.2.2013

J. Ryba
20:50
3.2.2013

M. Kosejk
6:49
3.2.2013

P. Khail
10:47
3.2.2013

M. Kosejk
11:58
3.2.2013

J. Václavíková
20:59
2.2.2013

L. Šádek
20:01
2.2.2013

J. Ryba
9:17
3.2.2013

J. Friedlaender
18:00
2.2.2013

I. Poljaková
20:16
3.2.2013

M. Šejna
13:47
2.2.2013

P. Zelenka
14:44
2.2.2013

J. Ryba
9:25
3.2.2013

T. Czernin 251
9:41
2.2.2013

P. Jášek
10:53
2.2.2013

P. Lenc
9:25
2.2.2013

P. Čech
9:01
2.2.2013

B. Mráz
8:25
2.2.2013

M. Kosejk
8:52
2.2.2013

P. Čech
9:42
2.2.2013

P. Kolář
10:55
2.2.2013

P. Čech
12:10
2.2.2013

V. Vlach
12:03
3.2.2013

P. Čech
9:29
2.2.2013

T. Czernin 251
9:46
2.2.2013

P. Čech
10:15
2.2.2013

J. Vyhnalík
14:06
2.2.2013

P. Jášek
10:57
2.2.2013

J. Vyhnalík
14:08
2.2.2013

J. Václavíková
20:57
2.2.2013

M. Kosejk
7:59
2.2.2013

V. Kusý
9:09
2.2.2013

M. Kosejk
9:13
2.2.2013

I. Poljaková
1:19
2.2.2013

J. Vlk
14:03
2.2.2013

M. Pernický
17:32
2.2.2013

počet příspěvků: 65, poslední 3.2.2013 09:22









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.