Moderní politické strany táhnou

Týden po volbách se poněkud uklidnily i rozbouřené vody v sociální demokracii, takže se veřejnoprávní televize mohla ve zprávách více věnovat předvánočním nákupům. Podle odhadů prý lidé letos utratí opět o něco víc při nákupech přes internet, avšak majitelé kamenných obchodů se prý nemusí bát, neboť občané-spotřebitelé v nich nechají zhruba stejně peněz jako v loňském roce. Lze z toho vyvodit závěr, že lidé letos za vánoční nákupy utratí víc než loni, v součtu pěkných pár desítek miliard. To vše v situaci, kdy nejen žokej Váňa, ale s ním i pětina voličů dala hlas hnutí ANO Andreje Babiše s přáním, aby něco udělal "s tím sajrajtem, co tady je". Jiní pak s podobným zdůvodněním hlasovali pro Tomia Okamuru nebo třeba pro komunisty. Většina občanů si ovšem nadávání na politiku nyní zpestří běháním po vánočních nákupech, z nichž se určitě nevrátí bez úlovku.

Něco tady zkrátka nehraje. Krize české politiky je do jisté míry umělá, objektivními hospodářskými či jinými "hmotnými" ukazateli velmi obtížně měřitelná. Měří ji spíše průzkumy veřejného mínění. Jde tudíž logicky minimálně z poloviny o "krizi v hlavě". Lidé jsou přesvědčeni, že jsme se ocitli v katastrofální situaci, že se vše rozkradlo, za chvíli už možná nebude co jíst a hlavními viníky jsou politici a politické strany. Přesněji řečeno, toto je přesvědčení jedné mozkové hemisféry. Druhá myslí na vánoční nákupy, přičemž fakt, že za ně vydá to samé, ne-li víc než loni či předloni, nevnímá jako rozporný s míněním oné první poloviny mozku.

Ve vánočním nakupování hrají pochopitelně prim hračky. U nich má však spotřebitel takřka absolutní jistotu, že kupuje zboží, vyrobené otrockou prací za otřesných podmínek někde v Číně nebo v jihovýchodní Asii. U řady jiných druhů zboží, například u oblečení, je tomu tak s pravděpodobností mnohem větší, než si spotřebitel myslí. Obchodník ho ale této informace rád ušetří, politici rovněž, nicméně dá se celkem snadno "vygooglit". Zkuste však tuto morálněspotřebitelskou výtku někomu sdělit: nasupeně se ohradí, že to přece není jeho problém, že si to mají hlídat firmy a žemá přece právo nakupovat vše, co je v regálu legálně k dostání. Nechci pokrytecky moralizovat, neboť sám často zboží tohoto původu nakupuji. Nic jiného mi ani nezbývá: nejsem tak movitý, abych si mohl dovolit zboží méně morálně závadné. Je zpravidla dražší a zjišťování skutečného původu vyžaduje přece jen čas. A čas, jak známo, jsou peníze.

"Nejsem tak bohatá, abych si mohla kupovat levné věci," zněl reklamní slogan jedné firmy, tuším, že americké a na prací prášky, v počátcích naší ekonomické transformace. Lze ji parafrázovat pro vyjádření postavení "malého českého spotřebitele" na trhu: "Nejsme tak bohatí, abychom mohli nakupovat morálně." Pro politiku pak platí to samé – musíme brát, co leží v regálu, a o zvoleném produktu víme mnohem méně, než si myslíme.

Nenasytný koloběh výroby a spotřeby představuje v dnešním světě tak mocný systém, že s ním mnoho nesvedou ani politici, naopak, snaží se mu vyjít vstříc, aby rostla ekonomika, životní úroveň a spokojenost lidí s vládou.

Ovšem trh má ještě další mocné důsledky, jejichž působení si lidé často neuvědomují. Vytváří si vlastní podsystémy hodnot a jazyka, které vytlačují ty tradiční. Žádný div, když se nejen u nás, ale skoro všude v západním civilizačním okruhu derou k moci marketingové nebo podnikatelské strany, přičemž ty takzvaně tradiční se jim v boji druhů o přežití zoufale přizpůsobují. Jinému než reklamnímu způsobu oslovení už totiž valná část populace není schopná porozumět. Dichotomie klasická versus marketingová (podnikatelská) strana je dosti umělá a vůči realitě v mnoha ohledech vyloženě slepá. Ostatně, oranžové tsunami Jiřího Paroubka a nynější "anovlnu" měla do značné míry na svědomí stejná firma: zkušená americká agentura PSB. Jiří Paroubek čelil výtkám od konkurence, že se řídí průzkumy veřejného mínění, že dle nich formuje program. Šlo o pokrytecké obviňování, neboť to tak dělají vlastně všichni a všude, jen jedni hůře, druzí lépe.

Klasická (masová) politická strana měla řádově alespoň desítky, spíše však stovky tisíc členů včetně členů kolektivních (například odborů) a byla na ni navázána hustá síť dalších přidružených organizací, sportovních, vzdělávacích i hospodářských. Ideově byla dosti vyhraněná, ba, z dnešního pohledu, nesnesitelně ideologická. Počínaje šedesátými léty začaly strany v západní Evropě tyto charakteristické vlastnosti pomalu ztrácet, výše uvedené znaky slábly a nahrazovaly je jiné: pokles počtu členů, překračování třídních přehrad i omezování takzvané "ideologické zátěže". Napomohl tomu též vývoj západní ekonomiky a společnosti – nárůst terciálního sektoru sám od sebe třídní hradby pobořil a dal vzniknout současné civilizaci víceméně stejnorodých kancelářských krys.

Moderní podnikatelská strana tento historický vývoj završuje. Již se vůbec netrápí otázkou: Jak prodáme veřejnosti naše ideje? Na počátku totiž žádné nemá, nejprve si pomocí sociologických šetření, průzkumů "volebního trhu" zjistí, co lidé chtějí (třeba "pryč s politiky"), a poskytne jim odpovídající nabídku. Ideje či pojmy jako "levice" nebo "pravice" tu čím dál tím víc hrají roli pouhých emočních identifikátorů s daným produktem podobně jako krb nebo rozkvetlá louka v komerčním reklamním spotu.

Tomuto vyššímu vývojovému stupni nemohou "dinosauři" odolat. U nás, vyjma komunistů a možná lidovců, ani žádní nejsou. Vznikají i zanikají tu jen strany čistě marketingové (VV, ANO, Úsvit) a polomarketingové. Vždyť ČSSD má s prvorepublikovou sociální demokracií společnou jen firemní značku a například kampaně TOP 09 jsem si v minulosti občas pletl s reklamou na Kentucky Fried Chicken. Trochu mi to zkrátka splývalo. Nechce se mi končit kuřaty, ale bojím se, že lepší už to nebude.

LN, 6.11.2013

Autor je politolog