Koncem března jsem v článku Od Matiční ulice k džihádu psal o noční můře zvané aktivisté. V jednom z komentářů k článku jsem se dočetl, že jsem probral příliš mnoho témat najednou. Probral jsem fenomén aktivistického terorismu v Matiční ulici, dotkl jsem se fenoménu sudetsko-německých aktivistů a skončil u islámských nervózů. Nejsmutnější je, že tyto tři zcela vzdálené „destinace“ intelektuálního i fyzického násilí jsou vlastně tím samým, ale pokaždé v jiném časovém a krajovém kroji.

V případě romského, sudetoněmeckého i islámského fenoménu se jedná stále o to samé: o snahu ukázat právo na obviňování většinové vládnoucí společnosti.

Společnost se může bránit v podstatě jen tím, že se stane zdravě akční a nenechá si „štípat dříví na hlavě“. A to je směr, který dnešní Evropa popírá, protože zabředla do pseudohumanistické lenosti.

Islamisté, romští aktivisté a před 2. světovou válkou sudetští Němci hráli a hrají na strunu ublíženectví. Vytvářejí pověst těch, kterým není přáno. Nejedná se o náboženský, rasový nebo národnostní problém, ale čistě psychologický jev, kdy určitá skupina vycítí, že její agresivní obviňování nese ovoce.

Všiml jsem si motivu údajné nesnášenlivosti českého národa, který je libovolně používán pseudolidskoprávními aktivisty. Dokonce jsem se setkal s unikátní paralelou mezi nesnášenlivostí vůči cikánům a Romům a vyháněním sudetských Němců z Československa v letech 1945 - 1947! Tento bizarní příměr použila právnička rodiny Červeňákových, kteří chtěli na městu Ústí nad Labem vysoudit peníze za neexistující vyhnání z Ústí nad Labem na Slovensko. V odvolání proti rozsudku okresního soudu v roce 1998, který neuvěřil Čeveňákovským báchorkám o vyhánění rodiny na Slovensko, se objevuje od jejich advokátky motiv vyhnání daný do souvislosti s poválečným vyháněním českých Němců z ČR. Jako by Benešovy dekrety byly předzvěstí protiústavních vyhlášek českých měst z devadesátých let a nakonec i vyhánění Červeňákovců z Předlic: „Snaha o vystěhování Romů zejména ze Severních Čech, odkud bylo čtyřicet let před tím vyhnáno sudetoněmecké obyvatelstvo, byla podporována protiústavními vyhláškami řady měst tohoto regionu.“ Jenže vyhlášky řady měst na severu směřující proti nepřístojnému chování byly zrušeny proto, že některá ustanovení šla nad rámec tehdejších zákonů, ale nepodněcovala ani nenařizovala činnost, která by vedla k vyhánění určité skupiny osob z hlediska jejich etnického, náboženského či jiného zaměření. Dokladuje to, že zmíněnému druhu aktivistů není cizí nic, ať je to sebetrapnější, co by se nedalo použít jako argument.

Proto je problematické brát ohled na cokoliv, co je kýmkoliv vynucováno nad rámec občanských svobod a povinností. Do nich se totiž vejde vše, co tvoří lidský svéráz. Nikdy jsem nepochyboval, když jsem mluvil se skutečně rozumnými cikány či Romy, že o svůj svéráz nemusí bojovat. Jejich folklór je jejich, jedinečný, vše ostatní v jejich životě je zcela běžně občanské, jako u každého jiného.

Podobně u přistěhovalců musíme požadovat v rámci EU, aby plně respektovali většinovou společnost, do které přicházejí. O jejich svéráz je nikdo nepřipraví, protože svoje kulturní hodnoty si přinášejí s sebou a dělí se o ně mezi soukmenovci.

Přál bych si, aby se v české politice začala romská otázka dostávat do mezí, do kterých patří, čili do mezí praktických problémů, které se musí prakticky řešit na místní (komunální) úrovni. Neexistuje romské politikum, ale existují místní problémy a ty je třeba řešit s konkrétními lidmi. Proto se nelze divit, že premiér Paroubek hodil před volbami poslední ikonu cikánsko - romského aktivismu, snahu o odstranění vepřína u obce Lety, za hlavu a vykoupení vepřína nechá na nové vládě. A ta se (doufám) na tento folklórní teror podívá střízlivě - odloží ho ad acta.

Evropa se jen pomalu zbavuje naivity a kromě romských aktivistů toho umí dobře využít i islámští aktivisté. Evropští politici si dosud jen málo připouštějí, že přijetí Turecka do EU by mohlo znamenat v podstatě konec podoby Evropy jako kulturně, ale i technicko - politicky liberálního křesťansky orientovaného prostoru. Dosud si politici neuvědomili, že islám reprezentují především státy, ve kterých je islám státním náboženstvím, čili státy netolerantní. A vůči těmto státům a jejich lidem je třeba mít z principu nedůvěru, protože reprezentují útisk. I v relativně demokratickém Turecku, které je sekulární, čím více se prosazují demokratické principy nutné k tomu, aby bylo přijato do EU, tím více prostoru získávají islamisté. Tím se Turecko vzdaluje Evropě, která má své středověké „džihády“ a jejich reminiscence z údobí objevování Ameriky, již dávno za sebou.

Autor je výkonným ředitelem Severočeského sdružení obcí a členem výkonné rady ODS