Vzpomínám si na jeden vtip od kreslíře Kantorka, v němž babička stála po boku se svými dětmi ve dveřích a hleděla na rozkvetlou zahrádku, přičemž tento pohled doprovázela slovy: "Děti, podívejte se, blbost kvete." Připomněl jsem si jej letošního 12. dubna, když jsem zjistil, že existuje den rovnosti platů neboli den rovnosti příjmů pro obě pohlaví. Smyslem tohoto geniálního nápadu je poukázat na rozdíly v příjmech obou pohlaví a zajistit stop diskriminaci i v této sféře. Ano, v České republice máme významný rozdíl mezi příjmy mužů a žen, ano, v České republice nemáme rovnost pohlaví. Je ovšem otázkou, co je na vině a kdo je na vině.

Na prvním místě je potřeba zmínit základní příčinu a tou je naše sociální zákonodárství. Nebál bych se říci socialistické v tom nejhorším slova smyslu. Žijeme v zemi, která poskytuje ženám bezkonkurenčně nejdelší mateřskou a rodičovskou dovolenou (čtyři roky). Pro zaměstnavatele se tak jedná v případě, že žena rodí dítě, o stav blížící se faktické smrti pracovníka. Z hlediska vývoje trhu a konkurence prostě čtyři roky není možno zachovávat místo se stejným platem a se stejným postavením v situaci, kdy se jedná o něco jako sponzorský příspěvek na zažité socialistické rozhazování. Všichni jako by zapomněli, že mnoho žen netouží po falešné rovnoprávnosti, kterou nastolil bolševik. Dokonce tady máme miliony let starý instinkt mateřství, který nakódoval ženy k určitému druhu chování, které se nezmění mávnutím proutku. Většina žen touží po tom, být s dítětem doma, a není pravda, že většina žen se touží okamžitě vrátit do práce. Diskriminace žen však spočívá v tom, že pro onu menšinu, která touží svoji kariéru rozvíjet co nejvíce a nechce být omezována dítětem, nejsou vytvořeny podmínky v rovině pracovněprávní. Současný trh práce, který je svázán příšernou legislativou omezující zkrácené pracovní úvazky, zvyšující maximálním způsobem cenu práce, omezující jakoukoli pružnost, vytváří situaci, ve které k diskriminaci dochází cestou ochranářských opatření.

Pokud jde o diskriminaci obecně, která se projevuje právě ve zmiňovaných platech a rozdílech v nich, je potřeba si uvědomit, že nikdo není stejný jako ten druhý, každému příroda nadělila jiné šance, schopnosti a možnosti. Někdo je manuálně zručný, někdo má vynikající paměť, někdo dobře vidí, někdo dobře slyší. Mezi muži a ženami jsou zásadní rozdíly jak ve formě chování, tak ve formě pudů a oba vzorce chování jsou pro společnost maximálně prospěšné a vytváří lidskou populaci. Zákonodárství, které se za každou cenu snaží vytvářet dojem, že všichni jsou stejní, pak vede k extrémům, jako byly v minulém režimu traktoristky a hornice, a v současné době vede k takovým nesmyslům, jako jsou předstírané rovné podmínky pro přijímání mužů a žen.

Autor těchto řádků může zodpovědně prohlásit, že dlouhá léta spolupracoval a spolupracuje s kolegyní, která odešla na mateřskou, a její odchod z kanceláře v souvislosti s porodem znamenal to, že ostatní museli převzít značnou část jejích pracovních úkolů, část klientů odpadla a z hlediska běžného chodu se jednalo o problémy navíc. Přesto, protože nám na kolegyni záleží, jsme se snažili vytvořit veškeré podmínky pro to, aby mohla dále pracovat. Nyní, když pracovat může, začala pomalu docházet do kanceláře. Pokud bychom všakměli přesně dodržovat zákoník práce, nemůžeme ji zaměstnat a ona zde nemůže pracovat, protože dítě je občas nemocné, někdo za ni musí zaskočit, nemůže vždycky ve stejný čas, lékaři nemohou, a ona navíc s dítětem chce být doma a práce je pro ni až na druhémmístě, byť je v tomto oboru skvělou advokátkou.

Ano, bere nyní méně a nejen proto, že chodí do práce méně. Je to diskriminace? Ne, je to vzájemná oboustranná slušnost ze strany nás i kolegyně, že si vycházíme vstříc a můžeme si to dovolit, protože nejsme svázáni zákoníkem práce. Diskriminaci vytváří zákony, které mají někoho chránit, diskriminaci vytváří nepřiznání si rozdílů a odlišností.

Jediným výsledkem akcí, jako je již zmiňovaný den rovnosti platů, pak tedy bylo a bude formální naplnění snahy o antidiskriminační jednání velmi připomínající čárku za povinné jásání na prvního máje. Děkuji, o takovou společnost nestojím. Ano, rozdíly tu jsou a nejsou žádnou diskriminací. Kdo si to není ochoten připustit, snaží se diskriminovat ty, kteří mají jiný názor.

LN, 25.4.2012

Autor je advokát