29.9.2016 | Svátek má Michal






SPOLEČNOST: Chvála cynismu

15.3.2014

Některá hesla na Wikipedii by se měla přepracovat. Druhá věta výkladu k pojmu cynismus zní například takto: Dnes znamená cynik člověka, který jedná bezohledně a beze studu, který zraňuje city druhých, zejména zpochybňuje a zesměšňuje to, co druzí uznávají jako základní morální a lidské hodnoty.

Má osobní zkušenost je odlišná. Kdybych dostal za úkol vypracovat definici cynika, navrhl bych tuto: Cynik je šťastný, nicméně životem trochu unavený jedinec, který se ze všech sil – obvykle marně – vzpírá pomyslnému dobrodiní, které mu jako základní morální a lidské hodnoty vnucují statisíce dobře organizovaných dobroserů.

První životní lekce naznačující, že cynismus by mohl být vhodným nástrojem, jak čelit záplavě vznešených řečí, přišly během Pražského jara a v letech bezprostředně následujících. V roce 1968 mi bylo deset a bydleli jsme na Klárově, kde je dnes možno postát u dvou nenápadných pomníků, vzdálených několik metrů.

Na prvním pomníku je psáno:

ZDE PADL ZA VLAST
F. BOČEK
7.5.1945
ČEST JEHO PAMÁTCE

Na druhém stojí:

MARIE CHAROUSKOVÁ
STUDENTKA FAKULTY STROJNÍ ČVUT
* 25.10.1942 † 26.8.1968

V srpnu 1968 parkovalo na pískovišti dělo a u hospody na rohu tank. Marii Charouskovou údajně zasáhl náhodný výstřel. Tu ránu jsem slyšel. Okupanty jsem nenáviděl z hloubi duše a držel palce hrdinným představitelům Československé socialistické republiky. Představitelům strany a vlády, jak se říkalo. K dobrému zvyku patřilo uplivnout si pokaždé, když člověk potkal vozidlo či příslušníky krásné armády. Bylo nutno pít hodně vody, aby nechyběly sliny. Poslouchal jsem vznešené řeči a Karla Kryla, ale nejraději jsem měl píseň Běž domu Ivane, čeká tě Natáša. Čas běžel. Nedlouho poté, kdy už i lidé nepružného ducha s úspěchem pochybovali o hrdinství představitelů strany a vlády, začala se rapidně horšit trvanlivost materiálu na pomníku Marie Charouskové. Několikrát záhadně vysublimovala pamětní deska. Říkalo se, že k nepravděpodobnému jevu dochází kolem třetí hodiny ranní. Na místě prý bývala k vidění šestsettrojka a tři pánové v oblecích. Netrvalo dlouho a pomník zmizel celý. Vysublimoval téměř na dvacet let.

Abych si osvojil správný světový názor, stal jsem se členem 18. oddílu vodních skautů, který sídlil na Vinohradech. Z ideologického hlediska to nemělo chybu, protože jsme si všichni říkali bratře. Postarší bratři vedoucí nás postupně seznamovali s myšlenkami skautingu a s životopisy významných osobností – zejména bratra Svojsíka. Vyprávěli nám o historii a o významu československé vlajky, též o tom, jak se vlajka nese správně ke stožáru, jak se na stožár vytahuje, jak se ze stožáru spouští a jak se od stožáru odnáší. Vzpomínám si, že v nejděsivějším snu té doby jsem upouštěl cíp červenomodrobílé vlajky do bláta a budil se plný posvátné hrůzy a zahanbení. Naučili nás skautská pravidla a skautský slib. A byli úspěšní, vedoucí bratři. Téměř všichni jsme si během krátké doby osvojili, jak se má správný junák chovat, co má říkat a co si má myslet. Na vodu jsme se během těch dvou let nikdy nedostali, protože pramice byly děravé a jejich zalepení zdálo se být příliš komplikovaným, ale hloupé ježdění po řece nám nechybělo. Protože jsme mohli nosit nádherné modrobílé stejnokroje vodních skautů.

Nejzábavnější historka je spojena s faktem, že jeden z vedoucích bratrů byl trošinku pedofilní. Vybraným bratrům blonďákům se věnoval i individuálně, v době osobního volna. Nechyběla mu rafinovanost. Po akci, které říkal trocha mazlení, vyžádal si vždy od bratra blonďáka skautský slib. Že o mazlení se nikdy nebude mluvit. Časem se to provalilo. Patrně proto, že ne všichni bratři blonďáci byli tak tupí, jako jsem byl já. Tak jsem byl poprvé postaven před klasické morální dilema, z nichž mnohá jsou morálně neřešitelná. Když jsem čelil výslechu svého milovaného a tolerantního otce, musel jsem se rozhodnout, zda mám jako skaut lhát, nebo zapřít přísahu. Laskavý čtenář uhodne, jak to dopadlo. Přísaha je přísaha.

(Pro zajímavost bych dodal, že všechny mé dcery docházely s mým svolením a doporučením do pionýrského turistického oddílu. V době po nejsametovější z revolucí, což bylo samo o sobě ideologicky neúnosné. Byl to tvrdý oddíl, vedený na hranici zákona, nemorální a nelidský. Troufl bych si tvrdit – a doufám, že mi to žádná nebude vyvracet – že se tam s nimi nikdo nikdy nemazlil. Až mi jich často bylo líto. Jsou ale – myslím – připravené pro život v divočině. Možná se jim to někdy bude hodit.)

Vrcholná erupce vzývání základních morálních a lidských hodnot přišla po smrti Jana Palacha. To už nebyla jen záplava vznešených řečí, to byla potopa. Přiznávám, že jako dítěti mi Palachův čin připadal nepřiměřený. Připadá stále. Na Dušičky jsme mu chodili zapálit svíčku ke hrobu. Později jen k tomu místu, protože Jan Palach byl přestěhován. Nebyla to z naší strany velká oběť. Z cesty k našim hrobům jsme si museli zajít jen asi padesát metrů.

Často se zaobírám stupidní myšlenkou, jak moc by bylo prospěšné, kdyby Jan Palach mohl vstát z mrtvých a říci nám, co si o svém tehdejším rozhodnutí dnes – v roce 2014 – myslí.

Jestliže Pražské jaro poskytlo první lekce, pak normalizace se bez blahodárného cynismu dala přežít jen stěží. Informace a vznešené řeči bylo možno čerpat z Rudého práva a přidružených tiskovin, z televizních zpráv (jeden normalizovaný kanál) a z Hlasu Ameriky. Svobodná Evropa se na našem přijímači moc často naladit nedala. A internet jsme – nevím proč – ještě neměli připojený. Popisovat normalizaci se mi v daných souvislostech jeví jako mlácení prázdné slámy. Omezím se na jedinou zmínku, která se týká nácviku psaní na psacím stroji dvěma prsty. Vzpomínka by mohla zaujmout i nastupující generaci, protože psát dvěma prsty na klasickém psacím stroji a správně vyměňovat kopíráky dnes už téměř nikdo neumí.

Aniž bych hodnotil svou morálku a své lidství, sděluji, že v rámci nácviku psaní na psacím stroji dvěma prsty jsem byl schopen provádět dvě morálně naprosto neslučitelné činnosti: opisovat některé tehdy nedostupné knihy a dokumenty a téměř současně sepisovat z větší části fiktivní výroční zprávu o činnosti třídní organizace Socialistického svazu mládeže, včetně přijatých socialistických závazků a programu činnosti na další období.

Z praktického hlediska se obě činnosti lišily pouze počtem výtisků.

Když se přepisovala kniha, bylo účelné, aby se ve výsledku dosáhlo co největšího počtu kopií. V závislosti na kvalitě stroje a kopíráků se průměrně dalo udělat z jedné knihy knih šest, přičemž pátá a šestá kopie už za moc nestály. Tak přepsal jsem Tibetskou knihu mrtvých od neznámého autora, Mráz přichází z Kremlu od Zdeňka Mlynáře a také Příliš hlučnou samotu a Něžného barbara od Bohumila Hrabala. Zaznamenal jsem, že přepisování deformuje vztah přepisovatele k literárním velikánům, obzvláště v případě, kdy nesprávně založí kopíráky a musí stejná moudra přepisovat dvakrát. Od dob přepisování je tak můj vztah k osobnostem Pražského jara definitivně rezervovaný (extrémně). K Bohumilu Hrabalovi ambivalentní. Co se týče Tibetu, zůstávám pro jistotu opatrně neutrální.

Administrativa spojená s výkonem funkce předsedy třídní organizace Socialistického svazu mládeže byla jednodušší, protože se to psalo jen ve dvou výtiscích. Pravděpodobnost, že špatně založíte jeden kopírák, je relativně malá. S rostoucím počtem kopíráků pravděpodobnost chyby vzrůstá.

(Pro úplnost bych dodal, že předsedou třídní organizace Socialistického svazu mládeže jsem byl zvolen kvůli veskrze morálnímu a lidskému záměru své třídní profesorky. A několika dalších pedagogů. Chtěli mi pomoci, protože můj kádrový profil za moc nestál a hlásil jsem se na medicínu. Jediný, kdo si zachoval chladnou hlavu, byla zástupkyně ředitele, kovaná komunistka. Která řekla: Martine, zkusit to můžeš. Ale nevyjde to. Tož jsem to zkusil. Zvláštní je, že po letech si nejvíce cením vyjádření kované komunistky, jejíž jméno jsem zapomněl. Zatímco jméno třídní profesorky mi v paměti zůstalo.)

Cynismus pomáhá téměř univerzálně, protože pravé příčiny událostí jsou zamlžené. Pravda se hledá těžko. O lásce nemluvě. Můžete si vybrat (bez ohledu na časovou následnost): Pol Pot v Kambodži, 11. září 2001 v New Yorku, Afghánistán, Rwanda, Vietnam, Korea, Čečna, Jugoslávie, Irák, Libye, Sýrie.

A tak podobně.

Nyní jsou na pořadu dne vznešené řeči o Ukrajině.

Téměř každý, kdo má díru do krku, naprosto přesně ví, co by se mělo dělat s ohledem na základní morální a lidské hodnoty. Když to poslouchám a čtu, mívám chuť pochválit autora a vznést skromný dotaz: Vysoce oceňuji váš všeobecný přehled a vaše rady. A Sofiinu volbu jste četl, soudruhu? Řekněte – prosím – co byste poradil Sofii. Při její volbě.

Co říci závěrem?

Obávám se, že skoro všichni cynici jsou přeučení idealisté. (Funguje to úplně stejně, jako když leváka přeučíte na praváka.)

Jako přeučený idealista jsem se nedávno zamýšlel nad tím, proč se kontinuálně zhoršuje můj vztah k odkazu Václava Havla, jehož hry se mi kdysi líbily. Přistoupil jsem k tomu zodpovědně a objednal jsem si v antikvariátu několik svazků jeho sebraných spisů (ne dramata, ale ty ostatní). Přečetl jsem tři knihy. Mé srdce zaplavilo tiché potěšení, že tyto texty s velkou pravděpodobností nikdy nebudu přepisovat dvěma prsty na klasickém psacím stroji přes kopírák v šesti vyhotoveních.

Ještě něco bych dodal:

Pokud snad laskavý čtenář dospěl k závěru, že si na něco stěžuji, je tento závěr mylný. Osud mi zatím nadělil mnohem víc štěstí, než si zasloužím. Stěžovat si nemám na co.

Autor je fyzik a podnikatel (e-mail: neznal@clnet.cz)



Diskuse


V. Vaclavik
15:58
16.3.2014

J. Kanioková
21:04
15.3.2014

J. Růžička 250
18:40
15.3.2014

K. Kužel
8:13
15.3.2014

Z. Kulhánková
6:45
16.3.2014

Č. Milota
13:02
16.3.2014

P. Mach
9:38
15.3.2014

L. Krajíček 577
3:14
15.3.2014

J. Kanioková
21:06
15.3.2014

počet příspěvků: 12, poslední 18.3.2014 10:43









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.