19.10.2017 | Svátek má Michaela


SPOLEČNOST: Československá Masada

21.6.2017

Vrch Masada je stolová hora na břehu Mrtvého moře. Je známa méně svojí počáteční historií, ale více posledním tvrdým odporem Židů proti Římanům po zboření Druhého chrámu. Jejich hromadná sebevražda, kdy už věděli, že se nemohou obrovské přesile ubránit, sebevražda téměř tisíce lidí, mužů, žen i dětí, se stala symbolem nezlomnosti boje za svobodu Izraele v minulosti i v současnosti. Ceremoniál přijímání vojáků do izraelské armády se odehrává právě zde.

Na vrchol můžete vyjet lanovkou za pár minut a za pár dolarů, nebo vyjít Hadí stezkou z východní strany hory. Ale ti, kteří chtějí pocítit tu úžasnou atmosféru místa, dojedou autem k západnímu úpatí, přespí třeba v autě na parkovišti a pak kolem 4. hodiny ráno, s čelovkou na hlavě, se vydají nahoru po valu, který nechal nasypat římský velitel Flavius Sylva jako jedinou možnou cestu k dobytí pevnosti. Po půlhodině dojdou ti zdatnější ke zbytkům opevnění, méně zdatným to trvá téměř hodinu. Vyškrábou se přes pevnostní zeď - ostraha okrsku bývala k těmto „exotům“ shovívavá - a prožijí tu nádhernou chvíli východu slunce na Masadě. Pohled na zelenou enklávu za Jerichem, zlatou hladinu Mrtvého moře a tmavé pohoří se zlatými konturami na jordánském břehu moře, jsou nezapomenutelné. Takovou chvíli prožívali stateční obránci Masady i poslední den před svým dobrovolným odchodem ze života. Na ostrohu, ze kterého nebylo úniku. Pouze do otroctví.

Poté, kdy „návštěvníci-exoti“ potichu dvě, tři hodiny posedávají mezi vykopávkami, se otevře brána hlavního vchodu od lanovky a na sluncem už rozpálené cesty se přihrnou zástupy turistů. Pro ně je na vrcholu hory velmi zajímavé archeologické naleziště, které dokumentuje nejen tehdejší pevnostní systém, ale i úroveň bydlení z doby Herodovy a také související stavby. Najdete synagogu, obytné prostory s ústředním vytápěním, cisterny na vodu, lázně i lázeň rituální - mikve.

Na toto srovnání vnímavosti k osudovému místu jsem si vzpomněla, když jsem si přečetla, že kardinál Dominik Duka přišel československé parašutisty ke kostelu sv. Cyrila a Metoděje uctít v noci, v prvních minutách 18. června. Tiše, bez zájmu novinářů a kamer, ale s lidmi z okolí, tak, jak takovou chvíli máme prožívat. Na chodník naproti kostelu, kam okupanti kdysi naskládali těla parašutistů, položili růže. Nikoli sedm, ale osm. Vzpomněli i na učitele ze Žižkova, Zelenku-Hajského.

O pár hodin později tam už bylo množství politiků, představitelů institucí, kladli věnce a kytice. Kamery vše natáčely, aby večer, v pohodlí svých křesel, měli diváci televize vše z první ruky.

Nemám nic proti důstojnému připomenutí událostí, které jsou milníky života naší země a naší historie. (Třeba u Hlávkovy koleje se ještě v nedávných létech 17. listopadu scházeli stále titíž a titíž lidé. Počet věnců a kytic byl tak deset, patnáct. V současné době k nim přibývá pěkně dlouhá řada dalších. Některé instituce byly vloni zastoupeny i dvakrát - koalice i opozice. I sem se dostává politika. Patří k samozřejmosti být v záběru kamer. Množství zúčastněných občanů je téměř konstantní.)

Krypta kostela sv. Cyrila a Metoděje bývala magické místo. Prázdná, chladná, sem tam nějaký uschlý květ nebo i lístek se vzkazem. Později přibyly busty parašutistů s jejich životopisy. Nejsem si jista, že přispěly k autentičnosti místa. Ale i školní výpravy tudy procházely potichu.

Události z 18. června 1942 a ono „Nikdy se nevzdáme, jsme Češi“ navozuje srovnání s izraelskou Masadou.

Dočítáme se, že po převzetí krypty Vojenským historickým ústavem by se toto místo mělo více přiblížit veřejnosti a dnešní době. O využití přemýšlí i Armáda ČR.

Tato krypta je jedním z nejdůležitějších míst naší minulosti. Má zásadní přesah do přítomnosti i budoucnosti. Věřím, že její správce, Vojenský historický ústav, nedopustí, aby pocit oné výjimečnosti místa zplaněl.

Na domě v Biskupcově ulici č. 4, tam, kde žila rodina učitele Zelenky-Hajského, je deska. V těchto dnech u ní nebyla ani pampeliška. Snad kolemjdoucí vědí, co je to za dům a kdo byl Zelenka-Hajský.

V Domě s pečovatelskou službou na Žižkově žije stará paní. Také její rodiče parašutistům pomáhali. Byli popraveni. Ona jako dítě skončila nejdříve na Jenerálce, později byla odvezena do Říše. Naštěstí se vrátila. Je jí přes 80 let.

Nesouhlasím, aby v rámci hodin dějepisu, přicházeli přednášet do škol členové organizací, kteří zpochybňují důležitost a nutnost odstranění třetího nejmocnějšího muže nacistické říše. Kteří relativizují statečnost a odvahu parašutistů a těch, kteří jim pomáhali. I když argumentují množstvím umučených a popravených, bez jejich statečnosti bychom tu dnes také nemuseli být.



Diskuse


O. Roldán
17:05
24.6.2017

J. Štrobl
8:00
21.6.2017

P. Sulc
3:12
21.6.2017

M. Krátký
4:35
21.6.2017

M. Klas
8:27
21.6.2017

T. Hraj
9:01
21.6.2017

L. Křivan
9:18
21.6.2017

J. Kanioková
11:00
21.6.2017

P. Sulc
5:11
3.7.2017

L. Křivan
16:09
21.6.2017

P. Sulc
2:11
23.6.2017

O. Roldán
17:08
24.6.2017

počet příspěvků: 16, poslední 3.7.2017 05:11









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.