Rád potkávám Kristinu Vlachovou - vždy většinou optimisticky a pozitivně naladěnou. Její věk by asi málokdo uhádl správně, protože na každého se mile usmívá, jakoby vrásky ani žádné neměla. Naposledy jsem ji obejmul při červnové gratulaci k Ceně Jana Beneše v Ústavu pro studium totalitních režimů v Praze.

Nadační fond angažovaných nestraníků Pravda a právo, který uděluje také Ceny Antonína Švehly, Rudolfa Medka, Alberta Prouzy, Jana Slavíka, Eduarda Hakena a Cenu Torzo naděje, udělil cenu, nesoucí jméno spisovatele Jana Beneše (1936-2007), letos teprve podruhé. Poprvé ji získal publicista Jan Rejžek (*1954).

Jejími nositeli mají být (stručně řečeno) lidé, kteří pomáhají vytvářet občanskou společnost na demokratických principech, chrání lidská práva a duchovní hodnoty, výrazně podporují úsilí při nápravě již spáchaných křivd a jejichž humanitární aktivity zasluhují veřejné ocenění.

Naše Kristina (vlastním jménem Jana Slánská) naplňuje statutární podmínky mírou vrchovatou svými neohroženými životními postoji, svým dnes již rozsáhlým tvůrčím dílem. Měla to štěstí, že při svém studiu na Fakultě múzických umění v Praze se poznala s budoucím spisovatelem Milanem Kunderou a mnoha dalšími tvůrci, nadějemi českého filmu a televize.

Vstupovala do praxe v oněch nádherných šedesátých letech, které tak rádi označujeme za období nové vlny českého filmu. Mohla spolupracovat jednak na režijním debutu Víta Olmera (*1942) Takže, ahoj!, a jednak naproti tomu s vyzrálou režisérkou této slavné éry Věrou Chytilovou (*1929); ta podle jejího námětu natočila legendární film Hra o jablko.

Jenomže - jak už jistě, milí čtenáři můžete tušit - následovala doba abnormální normalizace a absurdních projevů neomezené totality, kdy došlo i v životě Kristiny Vlachové k nedobrovolné a nekonečně dlouhé pauze. V ní ji nemohl komunistický režim ve filmu potřebovat, byla z jeho služeb propuštěna. Živila se redakční prací, spojenou s tvorbou pro děti, až posléze ji režim donutil pracovat v nekvalifikovaných profesích, mj. studenti a pedagogové se s ní vídali na vysokoškolských kolejích, kde vykonávala službu "paní vrátné".

Ale tam na ni začala neúprosně doléhat znovu otevřená témata, částečně rozkrytá v období Pražského jara 1968 a týkající se osudů našich politických vězňů, zákeřně popravovaných a vězněných po vykonstruovaných procesech v temných padesátých letech minulého století. Okamžitě po listopadových událostech 1989 se proto doslova pustila do odvážné dokumentární tvorby pro naši televizi. Diváci se s jejím jménem seznamovali postupně v publisitických pořadech Nadoraz, Intolerance, Tady a teď, Klekánice, Fakta, Ta naše povaha česká, Křeťanský magazín nebo Cesty víry.

Připomeňme si některé konkrétní tituly z její dokumentární a filmové tvorby. Hovoří Plzeň, Svobodná Plzeň hovoří (1990), Drogová válka (1991), Jáchymovská stigmata (1991), Řekl jsi ďáblovi ne (1992), Pomník Heliodora Píky (1993) a další dokument Bez milosti (1998) - o životě a smrti tohoto statečného generála, dále televizní film Zpráva o Králi Šumavy (2000) - o Josefu Hasilovi a převáděči našich utečenců po tzv. vítězném únoru 1948, Začít spolu (2001), film o Jáchymovu Věž smrti aneb Kapitola zdějin novodobé české justice (2002), Cesty naděje (2005) - o slovenském holocaustu. V roce 2006 to byla hned tří díla: časosběrný dokument, který vznikal 10 let - Dračí setba, v němž političtí vězni z komunistických lágrů si živě vybavují své osudy, zatímco jejich krutí věznitelé si nemohou na nic vzpomenout, dále Mrtví a zapomenutí - o procesu s Aloisem Grebeníčkem a dalšími komunistickými vyšetřovateli v Uherském Hradišti, a film Leopoldov. V roce 2007 ještě televizní filmy Jáchymovsklé peklo a Boj o paměť národa.

Zatím poslednímvelmi významným filmovým dokumentem Kristiny Vlachové je Poselství Jana Palacha z roku 2008. Již před jeho uvedením v lednu 2009 zaznamenala autorka i Česká televize vzrušené ohlasy, které pokračovaly a diváci se dožadovali jeho reprízy. O událostech kolem tohoto dokumentu se mnoho diskutovalo před rokem v červnu 2010, kdy FITES (Český filmový a televizní svaz) svolal zájemce na besedu o bojkotu dokumentárních pořadů v České televizi. V tomto článku není místo, abych vše podrobněji vylíčil, ale čerstvé události s rezignací generálního ředitele České televize Jiřího Janečka nejsou zdaleka poslední tečkou…

Cena Jana Beneše pro Kristinu Vlachovou není rovněž zdaleka jediným oceněním jejího dosavadního životního díla, kdy - bohužel - v další její tvorbě znovu nastala pauza. Již v roce 2004 byla oceněna prestižní Cenou Andreje Nikolaje Stankoviče (1940-2001) za dosavadní filmové dílo, odhalující metastázy všeobecně přetrvávajícího komunistického cítění a myšlení. Také z několika festivalů si autorka odnesla ocenění, mezi nimiž nechybějí ani Ceny Trilobit, vyhlašované tradičně v Berouně nejlepším tvůrcům českého, převážně dokumentárního filmu, které uděluje FITES.

Ptal jsem se Kristinky, na čem pracuje nyní? Rozpačitá, ale usměvavá odpověď: "Nikdo na mně nic nechce, třebaže námětů mám dostatek…" Svítá také pro ni ještě naděje v nových poměrech České televize, k nimž nutně musí dojít, jak předpokládají všichni zainteresovaní?

Právě to naše poslední setkání bylo pro Kristinu Vlachovou symbolické. Sešla se tady se svými kolegy (za všechny uvedu stejně odvážného režiséra a kameramana Martina Vadase *1953), blahopřála jí Zdena Mašínová (*1933), sestra obou známých bratří, Vladimír Hučín (*1952), disident a též polistopadový neohrožený bojovník.

Byli tu však také další bývalí vězni, kteří přežili otrokářskou práci v jablonecké Precioze. Jejím osudům byl věnován zároveň tentýž den první seminář, jímž začíná trpělivá investigativní činnost mnoha zúčastněných. Hle - kolik jen témat se tady vynořilo! Věřme, že budou našimi dokumentaristy zpracována, už také proto, že nebylo zdaleka dokončeno soudní řízení s Josefem Vondruškou (*1948), současným komunistickým poslancem, který byl v letech 1972-1990 kontroverzním vězeňským dozorcem v tomto komunistickém a československém "gulagu" v Minkovicích u Liberce. Po dalších vyšetřovatelích se vedou pátrání, protože mnoho dokumentů z té doby zmizelo.

Vzniklo občanské sdružení obětí koncentráku Minkovice, jehož iniciátor Jiří Kubík vypracoval první dokument o tajném otrokářském projektu "Minkovice" v továrně Preciosa. Ten vychází z ilegálně sepsaných detailních rozborů. V roce 1980 byly zveřejněny v samizdatové zprávě Jiřího Wolfa (aktualizované vydání vyšlo potom ještě v roce 1984). V těchto dokumentech byly odhaleny skutečné poměry v komunistických věznicích v Československu v období abnormální normalizace 70. a 80. let. V současné době se iniciátorům hlásí bývalí vězňové z Minkovic - také ze zahraničí, jakmile se o této aktivitě dozvěděli:

- tisíce našich lidí prošlo Minkovice (zatímní odhad je 30 000 vězňů, ročně sem přicházelo 2000 odsouzených), z nich několik tisíc politických vězňů,

- desítky vězňů zahynuli anebo spáchali ještě ve vězení sebevraždu (mj. Miloslav Švajdler z Pardubic),

- někteří zemřeli předčasně následkem minkovického trápení (například bývalý ministr životního prostředí Ivan Dejmal, neméně známý Pavel Wonka z Vrchlabí),

- došlo k zavraždění světově známého uměleckého skláře Františka Boučka z Malé Skály u Turnova,

- již po listopadu 1989 za podivných okolností zemřel velmi mladý Jiří Boháč z Pardubic a také René Matoušek z Liberce, který začal hned v prvních týdnech svobody vyšetřovat minkovické zločiny a zločince,

- v Minkovicích byl vězněn Vítězslav Jandák, otec někdejšího ministra kultury,

- na následky podlomeného zdraví zemřel také Miroslav Dolejší z Prahy, filozof a úspěšný počítačový inženýr…

Vzniká nekonečně dlouhý seznam bývalých vězňů tzv. nápravně pracovního tábora, který byl zřízen 1. března 1958 rozkazem ministra vnitra Rudolfa Baráka.A to rovnou v odporném průmyslovém odkališti, přímo vedle sklárny ukradené komunisty roku 1948 místním živnostníkům. Jeho existence trvala plných 32 let.

Po listopadu 1989 továrnu získali komunističtí papaláši kolem jejího ředitele Ludvíka Karla a v roce 1991 vznikla společnost Precioza. Tu později koupila firma CIT Leasing, přejmenovala na PBO. Od roku 2003 zůstal jediným akcionářem Ali Jebel z Dubaje (Spojené arabské emiráty). Skutečný vlastník miliardové Preciosy je stále po celých dvacet let dokonale utajen a nikdo neví, komu vlastně patří…

Takový je současný stav zjišťování o tajném komunistickém koncentráku, jemuž se také přezdívalo "Rudé peklo", a na povrch teprve nyní vyplouvají šokující informace.