18.6.2019 | Svátek má Milan


SPOLEČNOST: Blaník

28.11.2009

Mám rád legendy, mýty a báje, spojené s krajinou. Někdy z nich přímo čiší účelovost a člověk nemusí být nejbystřejší, aby seznal, že bylyVelký Blaník prachsprostě vymyšleny. Někdy ale se opírají o doložitelné skutečnosti, které fantazie lidí časem posunula směrem k pohádkám. Jedna z nejznámějších českých pověstí se váže k vrchu Velký Blaník, ve kterém má dřímat bájné svatováclavské vojsko, jehož poslání se naplní, až bude českému národu nejhůř. Je vůbec možné, aby na takovém fantaskním šprochu byla trocha pravdy?

Zdaleka viditelný vrch se stal jedním ze symbolů národního uvědomění, k čemuž přispělo časté zpracování blanické pověsti našimi umělci. Smetana, Mařák, Vrchlický, Jirásek, Cimrman.... na rozdíl od jiných pověstí, například o Karlštejnu či Řípu, má však ta o blanických rytířích svůj původ již v dobách, kdy vrchol 638 metrů vysokého kopce hostil keltské hradiště. Nebyla tedy vymyšlena za účelem povznesení národního ducha v dobách obrozeneckých, nicméně se jistě hodila do krámu a tím, že se zařadila mezi notoricky známé báje a pověsti, byla oslabena její věrohodnost.

Nejčastější verze pověsti mluví o tom, kterak v kopci dřímá vojsko sv. Václava, připravené dovést Čechy v jejich nejtěžším boji k vítězství. Jelikož dnes ale víme, že nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř, hrozí, že posvátné vojsko z kopce vyjede až na konci světa (nebo vůbec ne). Jak se to s naší národní pověstí má ve skutečnosti, oproštěné od nánosů patetických proroctví?

O Keltech je známo, že síly přírody pro ně představovaly božstva, která uctívali a jejichž náznaky, postřehnutelnými právě v přírodních dějích, se řídili. Výrazné kopce a hory vnímali Keltové jako sídla mocných sil. Tyto síly velmi často personifikovali do mýtických vojsk. Místům, kde tato vojska přebývají, se říkalo Aes Sidhe – Mocnosti hory. Keltové však pojmenováním „ducha hory“ nepředjímali, že v ní skutečně spí nějací chlápci ve zbroji. Pouze označili místa vzácné zemské energie, která považovali za posvátná a o nichž byli přesvědčeni, že je dobré je mít zmapované.

Víme, že Keltové putovali Evropou po tzv. Ley Lines – záhadných siločarách, protínajících kontinet křížem krážem, spojujících místa s nejsilnější koncentrací energie. Tyto neviditelné cesty uměli vystopovat pomocí magických obřadů, často pod vlivem psychotropních látek. I u nás je podobných míst velká spousta, jen už dávno upadla v zapomění. Dnes už jen málokdo ví, že zcela totožná pověst o vojácích spících v kopci, se váže i k Oškobrhu, nápadnému vrchu vzdouvajícímu se z Polabské nížiny – jen s tím rozdílem, že tamní vojsko nevyjede na pomoc národu, nýbrž tomu, kdo jej povolá. Oškobrhu se totiž naši národní buditelé nechopili a nepřetvořili mýtus k obrazu svému.

Vrchol Malého Blaníku

Vrchol Malého Blaníku je ještě o něco exponovanější, než na sousedním Velkém Blaníku

Je zcela jasné, že v Blaníku žádní vojáci nespí. Stejně tak se ale jeví velmi pravděpodobným, že v hoře skutečně nějaká mocná síla dřímá a tato síla na sebe může brát podobu bájného vojska. Na první pohled čirá fantasmagorie, ale příběh blanické legendy keltským osídlením jen začíná.

Donedávna si byli historikové jisti, že zbytky kamenných zdí, odhalené na sousedním Malém Blaníku, jsou pozůstatkem středověkého hradu Blaník. Nejnovější průzkumy však potvrdily, že zdivo je staré „jen“ třista, maximálně čtyřista let a patřilo obyčejnému domu. Téměř suočasně pak bylo archeologickým průzkumem zjištěno, že skutečný hrad stával přímo na vrcholu Velkého Blaníka, využívaje zbytků keltského opevnění jako součásti své fortifikace. Hrad byl kompletně dřevěný a proto do dnešních dnů přečkaly nepřízeň osudu právě jen ty nejstarší kamenné valy Keltů, obepínající vrcholek Blaníka, kde stávalo jejich hradiště. Jen pár kroků odtud se vypíná nad vrcholky bukového pralesa známá rozhledna, postavená na konci 60.let po té, co bývalá rozhledna z dodnes neobjasněných příčin (uvádí se chybná konstrukce, ale jisté to není) spadla k zemi jako domeček z karet. Takové věci se stávají celkem často, staré nahrazuje nové, ale začneme-li se historií Blaníka zabývat pečlivěji, zjistíme, že žádná ze staveb, které se na kopci v průběhu dějin objevily, nepřečkala déle, než 60 let.

Na začátku 16. stol. postavili nedaleko vrcholu Malého Blaníka krásný kostel. Hned v prvních letech jeho provozu se stal cílem mohutných poutí a zařadil se mezi nejvýznamější poutní místa v království českém – aniž by mu předcházelo nějaké zjevení či zázrak, což ke všem ostatním poutním místům patří. Trvalo přesně 60 let a kostel – neznámo jak a proč – se rozpadl takovým způsobem, že během jediného roku z něj zůstaly jen ruiny obvodových zdí.

Dvě stě let na to si místní znovu prosadili vystavění nového svatostánku. Ke zdem zbořeného kostela přilepili osmibokou barokní kapli, zasvěcenou Máří Magdaléně. Rakouský „kazisvět“ Josef II. na konci 18. století provoz kaple zakázal. O rychlosti zkázy cenné stavby svědčí to, že dnes z jejího středu vyrůstá dvousetetý mohutný smrk, který už je dokonce státem chráněný jako památný strom! Je tedy nade vší pochybnost, že kaple se, stejně jako před tím kostel, před ním dům na úpatí a před ním hrad, rozpadla nepřirozeně rychle (odnos materiálu lidmi je vzhledem k exponované poloze téměř vyloučen).

Zříceniny kaple

Zříceniny kaple, z jejíhož středu vyrůstá Velký mnich - památný smrk ztepilý

Je prokázáno, že pod jedním z bočních oltářů se nacházela rozsáhlá puklinová jeskyně, kterou po odsvěcení kaple kdosi velmi pečlivě zavezl. Dnes už se na jejím místě znovu země propadá. Z doby výstavby kaple se nám také dochovala řada svědectví kameníků a zedníků, kteří v okolních lesích často potkávali „vznešené vojíny na překrásných koních, oděné do vzácně bohatého brnění“, ačkoli nikde v okolí nebyla žádná vojenská osádka. K těmto svědectvím se přidávají mnohá další, od místních obyvatel. Na Žďárské louce pod Blaníkem, což je překrásná rašelinná enkláva se spoustou vzácných květin, se údajně – tu a tam – konají turnaje blanických rytířů a nikdo z místních Vám rozhodně její návštěvu doporučovat nebude. Lidé žijící pod Blaníkem o tom jen neradi mluví, ale pokud si získáte jejich důvěru, můžete vzít jed na to, že přihodí k dobru nějaký vlastní zážitek s tajemnými zjeveními anebo Vám přinejmenším budou vyprávět příběh nějakého svého příbuzného či známého.

Vypravil jsem se na Velký Blaník v den, kdy vzdor končícímu listopadu padaly teplotní rekordy. Znovu jsem si uvědomil, jak malebná je krajina naší nejmenší chráněné krajinné oblasti a znovu jsem si představoval, jak Blaník musel vypadat za časů Mařáka... odlesněný vrch s výraznými skalisky, který býval cílem táborů lidu. Jen při vrcholku nevelký bukový háj – základ dnešního krásného lesa pralesovitého charakteru. Dnešní podoba kopce je mnohem smutnější. S výjimkou zmíněné bučiny na vrcholcích obou Blaníků porůstá celé návrší polomrtvá smrková monokultura – jako ostatně téměř všude v ČR. Ale stačí jí projít a vystoupat mezi prosvětlené buky a genius loci Blaníka Vás má v hrsti.

Zříceniny kaple 2

Poprvé jsem ale také navštívil Malý Blaník a byl okouzlen ještě mnohem víc. Slunce prosvítalo mezi kmeny starých buků a vrhalo dlouhé podzimní stíny, rozčleňující ruiny kostela i kaple. Na povrch vystupující skalky dávaly tušit, že před dávnými lety byl celý kopec jedním mohutným skaliskem, které se léty rozdrobilo do dnešní podoby. Posadil jsem se na jeden z balvanů, pod starý buk a jen tak hleděl.... bez jediné myšlenky, bez definování, pojmenovávání, bez očekávání. Hleděl jsem před sebe, až se mi obraz viděného pomalu rozmazával a rozpíjel. Po chvíli se mi zdálo, že vidím nejenom to, co je přede mnou, ale i to, co je za mnou. Že vidím vše, co mě obklopuje, aniž bych se na to díval, aniž bych to zaměřil, aniž by to bylo možné... a v ten moment můj mozek přepadla myšlenka, která mě z toho stavu velmi rychle vyvedla: celý ten kopec, v tom ostrém světle, v té odpolední chvíli a při mém stavu mysli jevil se mi vpravdě magickým a možnost vidět věci mimo tento svět se zdála být zcela reálnou. Toho jsem se zalekl. S prvním mrknutím očí zmizelo i mé podivné panoramatické vidění a já si oddechl, protože nikde nestál žádný rytíř ve zbroji... přesto jsem byl ale přeplněn těžko popsatelnou úctou, pokorou i bázní. Někdy člověk nemusí vidět, stačí cítit....

Blaník je nádherný vrch, vypínající se z vzácně harmonické krajiny. Je velmi hodnotný krajinářsky, zoologicky, dendrologicky, geologicky i historicky. Jeho největší hodnotou je však právě to, na co si nikdo nemůžeme sáhnout, co nikdo z nás nejspíš nikdy neuvidí a o čem nelze jinak, než pochybovat. Já se však rozhodl nepochybovat, ale věřit. A vůbec k tomu nepotřebuju umět si předmět své víry nějak představit. Věřím, že v tom kopci něco je. Klidně tomu říkejme „blaničtí rytíři“...

Převzato z Petrkrejci.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora.



Diskuse


Richard
15:05
5.12.2009

.
21:31
29.11.2009

68
23:54
29.11.2009

Kresinka
4:42
29.11.2009

Mgr. Milda
22:28
28.11.2009

certik
16:16
28.11.2009

Jakub S.
18:56
28.11.2009

Harpyje
21:03
28.11.2009

Jakub S.
22:08
28.11.2009

čtenář
10:11
28.11.2009

Petr
8:38
28.11.2009

F..A.Kekule
11:17
28.11.2009

Jakub S.
13:17
28.11.2009

figura
22:19
28.11.2009

Jakub S.
23:35
28.11.2009

Petr Vileta, balík z Plzně :-)
3:42
28.11.2009

Jakub S.
22:14
28.11.2009

Jakub S.
23:39
28.11.2009

počet příspěvků: 40, poslední 5.12.2009 03:05









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.