Doufala jsem kdysi, že mou alma mater bude pražská filozofická fakulta, a vzhlížela k té budově u Vltavy s pocity málem posvátnými. Skutečně jsem tam začala studovat, a ačkoliv to pak život zařídil jinak, něžná náklonnost k fakultě mi zůstala. Z osobních i pracovních důvodů mezi mé přátele patří řada jejích absolventů z docela různých dob, od nejstarších až po takové, kteří jsou ve věku mého nejmladšího syna. A musím si postěžovat: už řadu let mě znepokojují poměry, jaké tam vládnou. Jen pro příklad: na pražské filozofické fakultě neexistuje pořádná polonistika, což je jistě na pováženou. Je tam sice Ústav slavistických a východoevropských studií, v jehož rámci lze studovat polský jazyk a literaturu, ale věru není moc čím se chlubit. O historii raději ani nechci mluvit, už jsem si to u spousty historiků rozlila, tak nač ještě vyvolávat další zlou krev. A celkově mi řada z těch, kdo z fakulty raději odešli, i těch, kteří tam - zatím - zůstávají, potvrzuje, že tam vládne jakási těžko vyjádřitelná, leč všeobecná, jakoby normalizační zatuchlost.

Nicméně a o to víc mě potěšilo pozvání na seminář, který tam proběhl teď v úterý, tedy 8. ledna. Jmenoval se Mechanismy ovládání a moc: KSČ na FF UK 1968-1989. Posluchárna byla narvaná. Nebylo mi přáno vyslechnout seminář celý, mám některé povinnosti, které dost dobře nelze zrušit, takže jsem byla jen na první polovině. Pro informaci to ale stačilo. Nadchl mě už nápad sám: zpracovat archivní materiály a zjistit, jak se normalizace technicky prováděla. Už před úterkem jsem si říkala: to by bylo něco, kdyby se každá instituce zamyslela nad svou minulostí, kdyby se v ní našel někdo, kdo by zpracoval, co se to tam dělo, kdo byli normalizátoři, jak instituci ovládli, co udělali s „nepohodlnými“. A jak se s nimi instituce ve svobodných poměrech vypořádala. Pokládám totiž normalizaci za velké zlo. Teror padesátých let lidi zastrašil, jistě, ale normalizace je - nebo většinu z nich - donutila podílet se na vlastním ponížení. Mám strach, že z řady institucí, zejména vysokoškolských a vědeckých, tento duch ještě nevyvanul. Chtělo by to pořádně vyvětrat - a líp než prozkoumáním minulosti a důkladnou diskusí o ní to asi nejde.

Seděla jsem na semináři a žasla: lidé docela mladí, kteří nemohou mít s normalizací a jejím křivením charakterů pražádnou zkušenost, střízlivě a věcně líčili, jaké dokumenty se zachovaly, jak je zpracovávají a co se po roce 1968 na fakultě dělo. A z jedné z prvních diskusních poznámek vyplynulo, že záhy po listopadu 1989 vznikla na filozofické fakultě rehabilitační komise, jejíž zpráva ovšem posléze nebyla zveřejněna. Z ohledu na ochranu osobních údajů. Hm. A nebylo to, říkala jsem si, náhodou z ohledů na ty, kdo měli máslo na hlavě a seděli na fakultě dál? A z odpovědi přednášejících bylo zřejmé, že zpráva sice existuje, ale dodatky, které k ní komise vypracovala, časem zmizely, nebo aspoň zatím nebyly objeveny. Co na to říci? Jediné: tak znova, lépe!

LN, 11.1.2008