Včera navečer mi volala sestra. Není tak důležité proč, ale odkud - právě procházela lesem, už se pomalu smrákalo a doprovázela jí její labradorka. Měly před sebou ještě několik kilometrů.

Tak takhle venčí má sestra, buď jde rovnou pěšky na návštěvu/procházku i několik kilometrů nebo se nechá odvézt (párkrát i mnou) daleko od domova a pak se pěšky vrací.

V tomhle zaostávám, chodím své tři trasy kolem naší vísky a mám toho tak akorát. Možná je to trochu i naším Barneym, který kvůli jakémukoli emočnímu vzrušení kňučí, jako by ho „na nože brali“, a projít kolem všech psů štěkajících za vraty je opravdu zážitek.

Lidé vycházejí ze svých příbytků a jdou se podívat, kdo že je to vytrhnul z jinak všedního dne.

No, aspoň se něco děje.

Barney

V tuto roční dobu se u nás dá jít ven jenom v případě, že je dlouhodobě sucho anebo naopak přimrzne. Naši vesnici totiž neobklopují lesy, jak byste si možná představovali, ale samá obdělávaná pole a projít rozježděnými cestami a oranicemi je nemožné.

Barney, bahňák obecný

Tedy pro mě. Barney s tím opravdu problém nemá, naopak, okamžitě se převtěluje do „bahňáka obecného“.

Odměnou za toto venčení je mi pes obalený blátem, nadšeně se o mě otírající, kdykoli se ke mně přiblíží.

Vodu a bláto si najde kdykoli a kdekoli

Fotku mám pouze z léta, ale stejně blaženě vypadá i v zimě.

Letos jsem přes léto „venčila“ i svůj vánoční kaktus. Sice to nebyla taková legrace jako s Barneym, ale za to se mi odvděčil tak, že se pro změnu blaženě cítím já.

Vyvenčený kaktus

Foto: autorka

Připomínám, že jakmile se vyvenčíte, můžete článek pojmout jako všeobecný víkendový pokecník. Přeji pěknou sobotu a neděli. Lika