To je heslo, které má pro reklamu mimořádnou cenu. Jak je něco zadarmo, nastane všeobecné nadšení. Tedy čím víc je ona osoba duševně mdlá, tím více je nadšená. Bystřejší vědí, že zadarmo není nikdy nic. Společnost si pomalu uvědomuje, že zdraví a zdravotnictví zadarmo není, u vzdělání to však nějak ne a nechápe. Divoká diskuze kolem vysokých škol, která vypukla po návrzích ministerstva školství, nikoli tedy jak se to mediálně presentuje jako nějaké osobní názory ministra školství, pomohla lépe osvětlit jednotlivé postoje a hráče.

Takže nejprve ta nejhlasitější skupina. Aktivističtí studenti. Ti, co nejhlasitěji vykřikují o spravedlnosti a volnosti a svobodě, avšak dle svých činů skutečně více připomínají partu novodobých maoistů, jak je pojmenoval Václav Klaus mladší. Zvláště když na ně jaksi prasklo, že si těch 90 melounů, myslím těch skutečných plodů rostlin řádu tykvotvarých, nejen že nekoupili "za své", ale za peníze daňových poplatníků A hezky si je i nechali, aby se nenamohli, skladníky naložit na auto a za úřední peníze dovézt k fakultě. Aby je pak radostně vrhali za dohledu TV kamer na zem. Z jejich pohledu to musela být docela bžunda.

Posléze pak vyhlásili "týden neklidu" a protože jsem byl kdysi účastníkem "majálesů", nejvíc mi to připomínalo tyto studentské hrátky a mejdany. Škoda, že je dnes ta antikoncepce tak dokonalá, mohlo zase přibýt něco dětí zplozených v návalu radosti a srandy. Protože to nebyl žádný neklid, žádná revoluce, to byla dle mých informací docela bezva sranda, kterou narušovalo jen nemnoho profesionálních protestantů (podle hesla "Nevím, o co jde, ale protestuji").

Z pohledu těch obyčejných, nestudujícíh lidí, co musí převrátit každou korunu a rozmýšlet, zda si ten dosti drahý meloun pro děti koupí či ne, to zase taková legrace nebyla. No, tohle těm mladým aktivistům, co jsou doposud zvyklí žít většinou za cizí peníze, nějak nedošlo. Touhle "veselou legrací" ani sobě, ani vysokým školám moc nepomohli. Ať se mládí vydovádí, ale za svý, mladí soudruzi, za svý. A ne za naše, ano?!?

Pedagogický sbor vysokých škol pak reagoval na slova o penězích asi jako sdružení starých panen, které zaslechly slovo vagina či penis. O takových mrzkých věcech, jako jsou peníze, se přeci ve slušné vědecké společnosti nemluví! V zásadě z jejich postoje trčí jak bolavá noha hrůza, že by někdo mohl kontrolovat, zda náhodou nestuduje genderismus ve vztahu ke květenství měsíčků zahradních či rozlišení květeny v Posázaví v době husitských válek v porovnání s květenstvím jižních Čech v době Jagellonců, v jednom ročníku za státní peníze pět set studentů. Ba dokonce se zdá, že mnozí vysokoškolští pedagogové a studenti s rozhořčením odmítají myšlenku, že vysoké školství se nevznáší jako "duch nad vodami", ale má nějaký vztah k hnusnému slovu "peníze".

Základním problémem však nejsou ani na svých místech zabetonovaní profesoři a docenti, ani studenti zdarma studující, či často jen jakoby-studující mládežníci, ale základním probléme je to, že společnost sama neví, co chce a co by měla chtít.

Jistěže všichni chceme být úspěšní v zápase o vzdělání a dostat se mezi nejvzdělanější, a tedy nejúspěšnější národy a státy. Ale to si nejdřív musíme říct, jak to chceme udělat. Prozatím mi naše školství, které zápasí se základními pojmy - co je to základní škola, co středoškolské vzdělání a co vysokoškolské, případně univerzitní vzdělání - připadá jako adolescent, který neví, kým vlastně má být. A navíc se značná část vysokoškolské veřejnosti bouří proti tomu, aby byl stanoven přesný a jasný rámec a jeho struktura a logistika. Školství je hierarchické. Takzvaná "svoboda vzdělání" je pouze podmíněná. Nejprve se musíte naučit číst a psát a pak teprve studovat goniometrické funkce.

Naše školství funguje po staletí osvědčeně a dobře (vykašlete se na bláboly všech těch "zahraničních" chytráků, co naše školství v životě neviděli) - díky Marii Terezii, která zavedla na českém území (pozor, nikoli v celé říši!) školní docházku dětí od 6 do 12 let roku 1774 vydáním "Všeobecného školního řádu".

Čili už tehdy byl nejprve požadavek – vzdělat poddané v "triviu" a pak vybudovat postupný pevný systém k vyšší kvalitě výuky. Na základě reformy z roku 1775 vznikl místo dosavadních různorodých typů škol –farních, městských atd. - systém jednak škol triviálních, kde se žáci učili číst, psát a počítat, vedle nich školy hlavní, nejprve pouze v městech, kde se navíc vyučoval dějepis, zeměpis, matematika a fyzika, a pak se postupovalo až po university. Jak to bylo složité, pochopíte z faktu, že povinnou školní docházku zavedl až v roce 1805 císař František II. Dodnes zůstalo v zásadě rozdělení na školu obecnou a na ni navazující školu měšťanskou. Systém, který s malými, hlavně ideologickými úpravami platil až do roku 1990, se však doslova rozpadl v době našeho vstupu do Unie. Nejen proto, že se doba tak změnila ale i z důvodů politických.

Problém byl v tom, že školní systém prosazovaný Unií je postavem jinak než původní středoevropský. Takže nezná základ našeho středního odborného školství stavěného pro průmyslovou zemi, tedy "průmyslovky". V kombinaci s ničím nepodloženým nadšením z takzvané "vědomostní ekonomiky" a jako mantra omílaným tvrzením, že je možno "vysokoškolsky vzdělat" 70 až 90 procent obyvatel. Vzdělat na základním stupni 95% obyvatel jistě lze, toho jsme dosáhli za Rakouska někdy kolem roku 1890. Ale vzdělat vysokoškolsky 60% obyvatel, jak požadují neustále v tisku euronadšenci, je nesmysl. Z hlediska duševního potenciálu obyvatelstva je podle neurologů, psychiatrů a psychologů prakticky nemožné vzdělat kvalitně 70% žáků na úrovni střední školy našeho typu, tedy průmyslovky, odborné školy zdravotní atd.

V souladu s téměř maoistickou představou vzdělanostního "velkého skoku" ve školství vyrostly všude možně takzvané vysoké školy. Ovšem úroveň některých z nich je dle zlých jazyků často nižší, než byla kdysi v šedesátých letech na tzv. nižších, tedy dvouletých průmyslovkách. Jakoby vysokých škol je jako máku, profesorů, docentů a doktorandů jak fakturantek, každý, kdo dokáže s obtížemi spočítat trojčlenku, je vysokoškolák tu na pět, tu na osm let se všemi výhodami. A platí to celé zásadně jiní než ti, co se pohybují na vysokých školách. Komu z nich by se to nelíbilo? Tedy myslím ty, co zdarma studují.

Takže základem je udělat pořádek v kvantifikaci a kvalifikaci úrovně škol. Říci nahlas, ať se to plánovačům z Unie libí či nelíbí, že to, co my si představujeme pod pojmem vysoká škola, není škola pro každého. To, že všichni budou Bc. anebo Mgr., nevypovídá o úrovni vzdělanosti. Trvá-li Unie na svém, tak abychom neudělali našincům problémy, když hledají zaměstnání v zahraničí či u cizí firmy, přejmenujme průmyslovky na vysoké školy. Oddělme university, kde se má dělat věda a studovat špičkoví studenti, od Vysokých průmyslovek a dávejme klidně zdravotním sestrám po dvou letech na zdrávce "maturitu" a po skočení titul Bc. Když není vyhnutí. Proč mají vypadat jako hlupačky proti konkurentkám na Západě.

Ale pamatujme si, že to nejsou a nebudou vysoké školy vědeckého stylu!

Máme-li tak rozjuchanou studující mládež, která se domnívá že jim po neomezenou dobu všichni ostatní musí platit studia, přispívat na stravu, dotovat dopravu atd. atd., stanovme přísnější kriteria. Dnes existují fakulty (technické a odborné), v kterých vyletí ze studia pro neschopnost nebo lemploviny až 90 % studentů již v prvním ročníku.. Osobně znám vysokou školu, kde nedávno neprošlo dál 100 %, slovy sto procent studentů prvního ročníku. Také stanovme, že university se studují zdarma pět let jen při absolvování všech zkoušek a zápočtů v základním termínu a pak už jen za peníze.

Po krátké době zjistíme, co to udělalo, a pak zaveďme rozumné školné. A abychom mohli zavést školné pro nadané málo majetné studenty, umožněme odpočet daní firmám na základě smluv se studenty a vysokými školami. Pepíček bude studovat, peníze za něj zaplatí firma, když propadne, Pepíček pěkně penízky vrátí. Když absolvuje, firma jej určitě bude mít chuť přijmout.

Když jsme tady dvacet let bláznili a skákali z reformy do reformy, začněme postupovat klidně krok za krokem. Spočítejme si, jestli může pan profesor přednášet 56 hodin denně a přitom napsat za rok pět zásadních vědeckých prací, jak hlásají jeho pracovní doklady. A donuťme studenty a profesory přiznat, že vysoká škola je byznys. A že opak tvrdí jen blouznivci, maoisti a lháři.

Spojme kvalitu jejich studia i výuky s penězi. Tak jim v praxi předvedeme, že studium a peníze spolu úzce souvisí. Tím, že je donutíme studovat. Proto, aby studovali, je vlastně my ostatní platíme.

Nebude to ideální, jako nic na světě, ale alespoň něco. Protože jinak tady budou samí Bc., Mgr., dr. a Ing., co se budou podepisovat čtyřmi křížky. Ten čtvrtý křížek, to bude ten titul.