Na otázku, kde se co a jak povedlo a kam se rozjet a seznámit se s takovým výsledkem, reaguji prstem namířeným k rovníku: někdejší nevábná bažinatá rovina s matoucím pojmenováním. "Město lvů". Žádný vládce zvířecí říše tam nikdy nepobýval. Prý ale jednou se krátkozraký domorodec spletl s tam zatoulaným tygrem.

Poprvé jsem se tam ocitl téměř nedobrovolně. V dávném již roce 1967, čili ještě před tankovým příjezdem bratrských znovuosvoboditelů naší rodné země, jsem strávil dva měsíce v semináři na Tchaj-wanu, zabývajícím se místní modernizací, a poté odletěl do Bangkoku, kde tamější filiálce Fordovy nadace šéfoval můj vyženěný švagr (židovský rodák z Ulmu, též jakýsi příbuzný spolurodáka Alberta Einsteina, neodolám se takto chvástat zcela neexistující zásluhou). Z Thajska bych byl rád pokračoval do Vietnamu, podívat se na válečnou vřavu, která dosud potupně nevyvrcholila, což ale zhatil nedostatek příležitosti dostat se na jakékoliv tam mířící letadlo. Nabízela se možnost záskoku do tehdy ještě mírové pohodě se těšící Kambodže navštívit Angkor Wat. Jenže před kocháním se antikvárních kamením ve vlhké džungli v ďábelském horku jsem dal přednost Singapuru.

Byla to první bývalá britská kolonie, do které jsem kdy nahlédl. Velká Británie byla nejen její porodní bábou, ale i autentickou matkou. Začátkem l9. století plochá prázdná bažina, v níž si pouze libovali malariální komáři. Do šlechtického stavu povýšený imperialista Thomas Stamford Raffles ( po němž je pojmenován nejen ten nejproslulejší hotel, ale i velké náměstí) tam vvtvořil obchodní základnu pro Východoindickou společnost. Došlo k vybudování obchodně a strategicky výtečně umístněného přístavu. Prozatím je tím čtvrtým největším na světě (po New Yorku, Rotterdamu a Jokohamě).

A právě tam za druhé světové války britské imperium utrpělo svůj mrtvičný záchvat, z něhož se už nikdy nevzpamatovalo. Představte si tu drzost: štábní materiály kategoricky předpověděly útok z moře, a proto tím směrem pevně mířily kanony obránců. Jenže japonští útočníci se neřídili předpověďmi učebnic a na syny Albionu šli od lesa, t.j. z džungle ze severu, vesměs na bicyklech, až takto dorazili k cíli. Kolosální porážka britské posádky, daleko početnější, než japonských vítězů. Tak se rozpadl mýtus nepřemožitelnosti bílého muže, z tohoto debaklu se už nikdy nevzpamatoval. Posléze jsem bloumal po hřbitově téměř dvaceti tisíc pohřbených obránců - vesměs Australanů, jejich průměrný věk dvacet let.

- - -

Singapur je ostrov, de facto jedno veliké město, téměř pět milionů obyvatel - čili množství, rovnající se celičkému Slovensku, toť o rozloze pouhých 636 čtverečních kilometrů - druhý, nejvíc takto napěchovaný suverenní stát na světě. (Tím prvním je maličké Monako.) Těch kilometrů ale časem pozvolně přibývá rozšiřováním pobřeží. Na rozdíl například od Hongkongu, který může své kopce uhryznout a do zálivu transportovat a tak si prostor zvětšovat, Singapur je tuze plochý, nejvyšší hora je několikametrový kopeček, a tudíž nezbývá, než zeminu získávat, kde se jen dá, a na mnohakilometrových pásech transportovat k pobřeží.

Návštěvník se ocitne v prostředí se čtyřmi oficiálními jazyky. Však je to národ, v němž nejpočetnější jsou Číňané (77 %), hodně míň je Malajců (14 %), ještě míň je Indů (7 %), zbývají všelijací ostatní. K tomu dlužno připočíst aspoň 30 dialektů, vzájemně se lišících asi jako čeština od maďarštiny. Angličtina je povinným vyučovacím jazykem na všech školách. Každopádně jsme v prostředí, v němž se lze domluvit.

Usadili jsme se v hotýlku vlastněném arménskou rodinou a vyšli na procházku. Poněvadž zrovna byla neděle, před očima jsme měli důkaz, že postkoloniální emancipace minulost zcela nevymazala. Míjíme protestantské chrámy, anglické trávníky, bílé pány v bílých šortkách až ke kolenům, věnovali se kriketu. Míjíme soukromý klub, z jehož vchodu již odstraněn nápis, že domorodcům a psům vstup je zakázán.

Mnohokrát jsem si ověřil, že vzít s sebou deštník je nejlepší záruka sucha. Tentokrát jsem ale deštník v hotelu zapomněl. Načež při okukování budovy nejvyššího soudu nebe se otevřelo a začala padat voda, nekonečné konve. Šup do nejbližšího průjezdu a začneme odhadovat délku trvání takové sprchy. Prý jen tak čtvrt hodinky, ujišťoval již důkladně promáčený Ind, přesvědčen, že na nebesích nemohou mít větší zásobu konví. Lilo dvě plné hodiny. Proč já blbec se tam k rovníku zatoulal?

Dali jsme se na pochod. Náramné čtvrti bývalých bílých vládců, načež za rohem jiný svět. Špinavé, smradlavé, přecpané uličky domorodé. Dopravu v nich znemožňovala arogantně netečná svatá kráva. U jednoho nevábně aromatického kanálu vřískala čínská opera, diváci nadšeně aplaudovali, jsem schopen jen pramálo minut vydržet u takového požitku. Spěcháme dál, začíná se stmívat, tak jak se v blízkosti rovníku vždy stává. Chodníky jsou úzké, většinou kryté podloubím, osvětlení pranepatrné, vetřelec aby se začal strachovat, za kterým rohem mu někdo vrazí kudlu do zad. Pozorujeme Indy svlékající se do podvlékaček a před vchodem do obchůdků zabaleni do lajntuchů uléhají ke spánku. Do práce totiž přišli noční hlídači.

Zpět k hotelu, tam v baru plno klábosení. Mezi nimi vynikal černovlasý krasavec se smilným knírkem, jakoby postava z hollywoodského filmu třicátých let. Silně mi připomínal grofa Bobbyho v uherském provedení..

Neodolal jsem a přistoupil s otázkou: "Promiňte, pane, nejste vy maďarský hrabě?"

Nepřekvapen, odpověděl: "Nikoliv, jsem markýz z Malty."

Mnoho alkoholu již kolovalo v jeho údajně modré krvi. Ochotně se rozpovídal: "Milý pane, vždyť je to tady úplná diktatura! Policajta tady nepodplatíte, jen si to představte! Tady na ostrově už nenajdete ani hada," bědoval pamětník starých, údajně lepších časů.

Markýz přeháněl. Den poté jsem se v The Strait Times dočetl, že na bulváru hojnosti a luxusu, tamější Fifth Avenue, policie zadržela krajtu, jeden a půl metru dlouhou. Plaz slezl ze stromu na tom nejcivilizovanějším korzu.

- - -

Leckde ve světě dochází k pokusům se až zázračným temptem zmodernizovat. Ve většině případů se tak příliš nedaří, vzdor přílivu miliard peněz, buď z kapes pošetilých štědrých dárců ze zahraničí, nebo z hlubin vlastního terénu nasáklého ropou, všelijakým přírodním bohatstvím.

Singapur nemá vůbec nic takového. Nemá dost půdy, dokonce ani vody, závisí na jejích dodávkách z Malajsie, svých severních, ne vždy nejvřelejších sousedů. K zeměpisu jako další handicap nutno přípsat dějepis - svou příliš krátkou historii, kulturní tradici a naopak až příliš bohaté náboženské a jazykové rozvětvení.

Všechny takové minusy ale úspěšně zdolává, nad nimi převažuje výtečně a poctivě fungující vládní systém, na němž největší zásluhu má jeho zakladatel Lee Kuan Yew, na univerzitě v Cambridge vzdělaný Otec vlasti, jehož Henry Kissinger charakterizoval slovy, že "Singapur je příliš malý k plnému využití jeho talentu." Skromný, inteligentní, nepodplatitelný, leč s autoritativnimi sklony. Víc osvícený autokrat než bezbřehý demokrat. Schopnost skloubit sklony nacionalistické s kosmopolitními, v prostředí, v němž dominuje převážně konfuciánský ethos s převahou obecného blaha nad sobeckými zájmy jakkoliv schopných jednotlivců. Na ministerských křeslech vesměs sedí vzdělaní technokraté, úspěšně prosazující reagonomics, pravicový kapitalismus, v němž výdaje na veřejné služby, bydlení a vzdělání jsou prioritou.

Velký skok správným směrem vpřed se povedl během jedné generace.

Od onoho prvního nahlédnutí v roce 1967 jsem tam nahlédl několikrát a byl svědkem, jak ze zanedbané, ba i místy nelibě páchnoucí kolonie vznikl parádní skvost - důkaz schopnosti vládců a ovládaných něco tak náramného vytvořit. Početní fušeři a tyrani leckde v zámoří pokládají mimořádně úspěšné počínání Singapuru za neprominutelnou urážku. Pokrokové živly v západním světě se rovněž značně zlobí. Socialistická internacionála vyloučila Singapur ze svých řad.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ

Neoficiální stránky Oty Ulče