15.12.2017 | Svátek má Radana, Radan


ŠAMANOVO DOUPĚ: Zjevné tajemství

15.3.2017

(Kudy v Jeruzalému na nebe)

Když jsem připravoval pro naši dvoučlennou výpravu po Izraeli itinerář, dělal jsem tak s plnou odpovědností. Měl jsem vybrány cíle, které jsem navštívil už dříve, avšak často jen v běhu. A chtěl jsem si je prohlédnout znovu a důkladněji. Musel jsem často improvizovat, zejména kvůli počasí. Něco pak bylo nutno kvůli času a únavě vypustit. Něco jsme zase viděli navíc. Díky paní Haně například v Haifě, anebo díky tomu, že jsme se ubytovali v centru Tiberias, anebo proto, že jsme se po Izraeli pohybovali půjčeným autíčkem. Nyní však auto nemáme, a také nemáme itinerář pro Jeruzalém! V hektické přípravě, která začala až týden před odletem zabukováním letenek, jsem ho nestihl připravit. Máme na Jeruzalém celé tři dny a kousek. Je tak nadit památkami! Plány na příští den tvořím až teď. A až teď jsem si uvědomil, že jsem se vlastně ocitl v roli průvodce jednočlenné výpravy. Ukázněné výpravy, protože se mi z ní žádný její člen nikam nezatoulal, jen na asi dva děsuplné okamžiky právě ve Starém městě jeruzalémském. Jinak moje výprava dělala, co se jí řeklo a držela se pohromadě. Teprve nyní jsem mohl alespoň trochu pochopit a zpětně ocenit náročnou a namáhavou práci, jakou měli s našimi dřívějšími výpravami průvodci Šajke a Dalia. A potichu se jim omluvit...

Zjevné tajemství 1

Takže jsme s Janinkou v Jeruzalémě a snažíme se toho vidět co nejvíc. Přesto neuvidíme ani zdaleka všechno. Jsem v situaci válečného chirurga, který si může vybrat jen ty nejnadějnější raněné. Musím tedy aplikovat nikoli válečnou, avšak „průvodcovskou chirurgii“. Už jsem obětoval procházku po hradbách, putování Rabínským tunelem; případ Chrámové hory byl od počátku beznadějný. Avšak na Olivovou horu se prostě musíme dostat, a dnes máme poslední příležitost. Je to nejkratší trasou jen pět kilometrů, pět kilometrů tam a pět zpátky. Zpátky tedy ne pět, protože bude potřeba nějakého klikacení v uličkách. Takže jsem se rozhodl, že si najmeme taxíka, který by nás na horu Oliv dovezl. Včera večer jsme se zeptali skvělého vedoucího recepce pana Mohameda Mohameda, jestli by nevěděl o nějakém taxíku, a samozřejmě věděl. I s cenou. Těch pět kilásků nás bude stát 50 šekelů – asi jako pronájem auta na dva dny. Avšak už se nemusíme starat o auto, ani o parkování nebo tankování, a hlavně se neztratíme a je jisto, že se k cíli probojujeme. A zpátky právě můžeme jít pěšky a nemusíme se vracet k vozu. Kdy má pro nás přijet?

Snídaně končí v deset, tak ať je tu 10:30. V tu hodinu a minutu musíme být připraveni venku před hotelem. Horkanos St. je úzká jednosměrná ulička, taxík zde nemůže stát, parkovací místa už budou všechna obsazená, tak ať nezablokujeme dopravu. Ráno nás vzbudil mobil včas, a tak jsme byli již před devátou hodinou připraveni dostavit se na snídani. Jsme celkem vyspalí, i když nás ve tři hodiny v noci vzbudil náramný hluk. Na zahrádce před kavárnou/vinárnou pod našimi okny seděla mládež a vesele si povídala a popíjela kafe/víno. Přitom včera večer se na Jeruzalém snesl poklidný šabat, ulice byly pusty a tahle osvěžovna měla zavřeno. Tak proč teď tolik hluku? Jana mi připomněla náš purimový šabat před týdnem v Haifě: Večer se omladina spořádaně dostaví na rodinnou šábesovou večeři – no a teprve po ní vyrazí do ulic.

Přicházím na snídani trochu dříve než Jana, abych obsadil náš oblíbený stolek u okna/výkladní skříně. Na druhé straně ulice obdivuju klasický hranatý patrový dvojdomek s plochou střechou. Před ním je prázdná plocha, na které by se krásně parkovalo! A takyže ano, jak zjevuje cedule v hebrejštině a angličtině, avšak za 20 šekelů na hodinu. Možná proto je ta plocha prázdná, anebo proto, že je šabat a hlídačova budka není obsazena? Ještě něco zahlédnu z výkladce: Po ulici se hrnou houfy černých žen v bílém, doprovázené slavnostně oblečenými dětičkami. Za nimi jdou muži, ramena mají také zahalena bílými přehozy. Falašové, etiopští Židé neboli Baita Israel (“Dům Izraele“). Jeden ze „ztracených židovských kmenů“, ten desátý. Izrael je po smrti císaře Haile Selassieho ve třech různých logistických operacích zachránil a přivezl „domů“. V osmdesátých a začátkem devadesátých let se tak do země dostalo asi deset tisíc lidí. Prakticky všichni, kterým se z marxistické Etiopie, která prošla pozemkovou reformou (loupeží půdy), zestátněním podniků (loupeží firem) a teroristickým útlakem (statisíce zavražděných a umučených lidí) podařilo uprchnout do civilizovanějšího Súdánu. Na tomto útěku z Etiopie – věrného to spojence Sovětského svazu a předvoje lidožravého komunismu v Africe – zahynulo asi čtyři tisíce lidí, skoro třetina kmene...

Zjevné tajemství 3
Zjevné tajemství 2

A proto se vždy rozveselím, když z úst zástupců darebáckých států a zblblé euroamerické neomarxistické antisemitské levice slyším skřeky o „rasistickém Izraeli“. Kterýžto zachránil a do prakticky „bílé“ populace si nasadil deset tisíc černochů... No ano, i dnes je většina falašské populace počítána mezi nejchudší vrstvy izraelské společnosti, prý jsou ještě chudší a ještě méně vzdělaní než palestinští Arabové. Nu ale dnes jdou vyšňoření na nějakou slavnost. Neodolám a vyběhnu na pár minut ven, abych si je – pokud možno nenápadně – omrkl a ofotil. Většina žen se shromáždila na jednom rohu, muži se druží na druhém rohu vjezdu do uličky. Načančané děti pobíhají mezi nimi. Všímám si, že někteří muži jsou „civilizovanější“, tedy bez přehozů, vyfiktnuti do modrých a bílých obleků. Jako na svatbu. Ano, zdá se, že půjdou na svatbu, hrnou se do toho protějšího dvojdomku.

Vracím se na snídani. Na talířek kladu dobroty, do misky vrším tuňákový salát. Už jsem měl v Izraeli nezvyklý rybičkový absťák. Dnes si pro změnu dám kafe. Zázrak! Ačkoli je šabat, ďábelský stroj pracuje. Do kávomatu vede šlauch z umělohmotné nádoby s mlékem, zdá se, že si můžeme vybrat. Jenže co si vybrat, když jsem čajofil a nástup kávových robotů jsem nezachytil? Který čudlík mám zmáčknout, abych dostal ždanou variantu? A jaký druh kávy si vlastně ždám? Z rozpaků mi pomohla Janinka:

„Můžeš mačkat, co chceš, teče z toho stejný kafe.“ Sláva!

Zjevné tajemství 5
Zjevné tajemství 4

Při snídani ještě dohledávám v bedekru informace o tom místě, které chci dnes navštívit. Nejvyšší bod Olivové hory (a tedy i Jeruzaléma) zdobí zvonice ruského kostela Nanebevstoupení. Je to skutečná dominanta města, jejímž hlavním smyslem ale nebylo dominovat Jeruzalému, avšak povzbuzovat ruské poutníky, kteří se sem vlekli od východu po ještě nedostavěné dálnici č. 1 od Jordánu. Ruští pravoslavní křesťané se na vršku zařídili už v 19. století. Klášter si zde postavili v letech 1870-87 a dosud funguje. Jiní poutníci se sem vlekli s těžkým nákladem z přístavu Jaffa. Netáhli dřevo cedrové z Libanonu, jako za krále Šalamouna, avšak osmitunový zvon. Hned nedaleko tohoto našeho prvního cíle se nachází další bod Nanebevstoupení, a to uvnitř hojně navštěvované mešity. Tam se chci, samozřejmě, dostat taky. Ale taxík nás má dovést ke vzdálenějším pravoslavným. Jejich věž je nejvyšší a dominuje – určitě bude vědět, kam pojedem.

Dopito, dojedeno, dostudováno. Zaklapnu knížku a jdeme se převléci do cestovního a naplnit batoh lahvemi s vodou, drobnými zásobami a záložními bateriemi. Před hotelem jsem přesně v půl, Janinka ještě na pokoji ladí housle. Přesně v 9:31 se na rohu objevuje – bílý autobus, který tarasí cestu bílému taxíku za sebou. Bělostný obr přijel pro Falaše a veze je nejspíš ke svatebnímu obřadu. Všechna auta za ním musí čekat, než doběhnou poslední černí mladíci v bílém, kteří nesou nezbytné lahve s vodou. Nečekaně nikdo netroubí, je jasné, že by si trubači nepomohli. Po pěti minutách se bus konečně dává do pohybu. Se zájmem sleduji, jak se mu podaří projet téčkovou křižovatku na konci uličky. Vlevo nemůže, tam ústí další jednosměrka. Rovně nemůže, tam jsou v chodníku zapuštěny sloupky. Vpravo nakonec taky nemůže, protože u těch sloupků je zaparkována řada aut a on by je smetl. Chodník není naštěstí ohraničen obrubníkem, takže se na něj dá pohodlně vjet, ale stojí na něm lampa, kolem které se protáhnout – nakonec lze, i když k odřenině zbývá jen centimetr. A sleduji, že na zadním rohu autobusu již k drobným poškozením došlo.

Zjevné tajemství 7
Zjevné tajemství 6

Až do téhle chvíle čeká taxík na příjezdovém rohu – kdyby bus zatarasil naši uličku, mohl by jet rovně dál k Jaffské třídě. Avšak ulička se uvolnila a taxi nakonec předjíždí až před hotel. Díky zdržení Jana nakonec naladila a přišla včas. Nasedám a sděluji taxikáři náš cíl. Je zpraven už od včerejška – jede se k Nanebevstoupení. Ano, ascencion, but ne mešita, avšak church. Nevím, jak se řekne „pravoslavný“ a na „russian“ si nevzpomenu. Taxikář je trochu zmaten. Ví, že jedeme na horu Oliv, a nakonec kývá hlavou, že ví přesně kam. „The Church of Ascencion.“ Snažím se mu ještě vysvětlit, kam to vlastně přesně jedeme, ale Jana se mi směje, že chci v Jeruzalémě radit jeruzalémskému taxikáři. A opravdu, taxikář je znalý, na Olivovou horu jedeme, jak to znám z dřívějších autobusových výprav. Nejdříve k Damašské bráně. Uprostřed zdejšího kruháku sleduji izraelskou vojenskou hlídku, u níž stojí pokojní koně, chci si je vyfotit. Taxikář mou potřebu vnímá a zpomaluje. Stejně mi fotka přes polostažené okénko na druhé straně auta nevyjde...

Jedeme dále pěkně kolem severních hradeb. U Herodovy brány si všímám klasické trojice – jedna ošátkovaná holka a u ní z obou stran její neošátkované kamarádky sledují fotky na jejím chytrém mobilu. Po sjetí do údolí Kidron zavrhujeme autobusové trasy a střihneme si to kolem Chrámu národů přímo nahoru po spádnici. Stoupáme na východ do vršku úzkou uličkou el-Mansuryia, která je z obou stran sevřena kamennými ploty, přes které přepadávají kadeře stromů. Proti nám se valí davy turistů, naštěstí žádné auto. Míjíme odbočku, odkud zprava přitéká ten proud lidí z vyhlídky na Olivové hoře. Po chvíli se objevuje bar na schodech, sestupujících zprava od kaple Dominus Flevit. Po další minutce se vlevo vyloupne na žádné mapě nezachycené prostranstvíčko, kde je zaparkován dokonce autobus. Asi přijel odspoda, protože dále se protivné zídky kolem silničky k sobě poněkud příliš tulí. Zmizely chodníky, vozovka se smrskla na šířku autobusu (pokud by mu nevadily zatáčky) nebo jednoho a půl auta. Není to jednosměrka, naštěstí je tahle horská cesta absolutně opuštěná. V duchu chválím taxikáře za jeho šikovnost, že si vynašel pro ostatní taxikáře a řidiče zcela neznámou zapadlou zkratku.

Zjevné tajemství 9
Zjevné tajemství 8

A už jsme na Hoře oliv, přímo – před kaplí Nanebevstoupení, jak na žluté ceduli prozrazuje modrý sedmijazyčný nápis. U muslimské kaple! To nevadí, však k Rusům nějak dojdeme. Předávám taxikáři smluvenou padesátku a vystupujeme. Jsme tu za pouhou čtvrthodinu! Bílý taxík mizí, a my přecházíme rušnou magistrálu Ruba el-Adawiyja, hřebenovku, po které se na Olivovou horu obvykle jezdí ze severu od hory Scopus. Asi deset schodů nás vede nahoru k brance, nad níž se tyčí minaret ze 17. století. Přes tenký srpek kovového Měsíce na jeho špičce na nás šajní Slunce. Odněkud se objeví muslim, který tady vybírá drobné vstupné. Další peníze bychom mohli utratit, kdybychom si od něj koupili nějaké suvenýry, jež jsou přichystány v bílé skříňce před vstupem do osmiboké, původně byzantské kaple. A ačkoli se technicky jedná o mešitu, jsou zde připraveny suvenýry povýtce křesťanského rázu...

Dovolím si k tomuto objektu opět zacitovat ze své knížky Mír v Izraeli: „Jednou ročně, na svátek Nanebevstoupení, kterým začínají svatodušní svátky, se pak koná mše – v té mešitě, která je dle muslimů i nepravoslavných křesťanů pravým místem odskoku Syna Božího, neb jest tam v mramorovém kameni otisknuta jeho šlépěj. Mše se může konat na základě dohody o příměří, která byla mezi Araby a Izraelem sjednána 3. 4. 1949. Od té doby má být na Olivové hoře zajištěn „volný přístup k svatým místům a kulturním institucím a použití hřbitovů”. Takže tu kapli/mešitu mohou celoročně navštěvovat i různí jinověrci, ba i bezvěrci.“

Takže jsme tam vstoupili a na onu šlépěj popatřili. Je vytlačena do kamene, snad mramoru, a aby ji nepošlapal nikdo další, jest ohraničena kamenným rámem o rozměrech asi metr na tři čtvrtě metru. U horního okraje kamenného rámu se pak nachází plechová vanička s pískem, do kterého jsou vetknuty planoucí svíčičky. A příhodně hned vedle je připravena proutěná ošatka na – dolarové milodary. Původně ta šlépěj nebyla vytlačena do kamene, avšak objevila se zázračně v prachu. A kolem ní pak už roku 380 nechala první kapli postavit šlechtična Poemenia, křesťanka, pochopitelně. (Islám ještě zdaleka nebyl vynalezen.) Na začátku 12. století to tady vylepšili křižáci: Udělali z kaple onen osmihran. Mešita je to od roku 1187, když Saladin dobyl Jeruzalém. Od té doby je také do východní stěny vylámán mihráb, výklenek směrem k Mekce. Někdy v mezidobí kdosi onen svatý otisk – fosilizoval.

Zjevné tajemství 11
Zjevné tajemství 10

Roku 1200 byla kaple zastřešena. A kolem plácku, na kterém stojí, byla postavena zeď, v půdorysu nepravidelný sedmihran. Což bylo dobře, protože tento dvoreček chrání kapli od roztodivné zástavby, která se na ni valí ze všech stran. Na jižní straně dvorku, vysypaného drobným mramororým štěrkem, je umístěn jakýsi oltář, asi půl metru vysoký, obdélníkový s polokruhovým zakončením. Možná zbytky dřívějších svatyň. I ze zdi samé vystupují základy byzantských sloupů. Na severní straně dvorku je do země zapuštěný kámen asi sto na osmdesát, kolem kterého vyráží travička. Snad jde o vchod do podzemní hrobky, která tady někde je, v níž odpočívají svaté ostatky. Muslimské ostatky, protože jde o muslimského světce Rabíja al Adavíja. Anebo křesťanské ostatky, neb je zde pochován svatý Pelagius. A protože jsme v Jeruzalémě, tak to jsou také nepochybně ostatky židovské starozákonní prorokyně Chuldy...

Obíhám kapli a snažím se najít co nejlepší kompozici. Zírám do modrého nebe, schovávám se do stínu, a najednou uvidím něco, co Středoevropan doma spatří těžko: Vysoko na tmavomodré jihozápadní obloze úzký srpeček starého bledého Měsíce, který má jen pět dnů do novu...

Tak, a teď se vydáme za tím opravdovým křesťanským Nanebevstoupením. Protože kde jinde vstoupiti na nebe než z nejvyššího bodu? Jenže vršek hory Oliv je dosti placatý, a kde je nejvýše se pozná těžko. No ale ona věž nás jistě dovede! Vylézáme ze dvorka, scházíme deset schodů a vydáváme se vpravo na severovýchod po Ruba el-Adawiyja. Odoláme nabídce na kebab, která se line z přízemní betonové stavby s plechovou střechou, a pokračujeme kolem náměstíčka, jemuž vévodí symbol palestinské samosprávy – totiž přeplněný velkoobjemový kontejner na odpadky. Ano, jsme ve Východním Jeruzalému a o komunální záležitosti se stará arabská radnice. A, ano, támhle za těmi pootevřenými plechovými vraty na nás kývá ona zvonice. Podrobnějším náhledem však zjišťuji, že až za další kamennou zdí. Nic to nevadí, však nám stačí jen někde blízko zabočit doprava.

Zjevné tajemství 13
Zjevné tajemství 12

Ale doprava směřuje jen úzká ulice Sulejman El-Farsí, která hned za tímhle luxusním třípatrovým věžákem o šířce jednoho pokoje zrádně klesá. Snažíme se doptat u místních mužů, kteří se poflakují na zápražích a klidně spolu klábosí. Klábosí a nepracují? Inu co, vždyť je šabat. Zdá se mi, že tito Arabové drží šabat snad celý týden. Zde, na místě, které mapka v mém bedekru označuje jako „vesnici al-Túr“. Sedí a flákají se. Na rozdíl od jiných pilných, až dotěrných arabských obchodníků ve Starém městě anebo i tady na Olivové hoře. Anglicky nehovoří, my ostatně taky moc ne. Zkouší to na ně Jana svou překladatelskou angličtinou, ano, ukazují nám – zase zpátky k mešitě. Snažím se prorazit směrem ke zvonici, ale všude jsou jen zdi a zdi, anebo zavřená vrata. Už málem propadám zoufalství. A vzteku. Vím, že ona zvonice je tady, kousek ode mne, ale jak se tam jednom dostat! Je to kuriózní, protože jde o tak pohledově exponované místo, a přitom místním lidem a mapám prakticky neznámé. Jde o zjevnou věc, avšak tajnou. Tajné zjevení.

Až potkáváme maličkou muslimku při těle, která je potěšena, že může hovořit anglicky. Však má příbuzné v Holandsku! Ta nás za švitořivého monologu, který vede s Janinkou (s mužem by asi nemluvila) dovede k nenápadným šedozeleným plechovým vratům na konci slepé uličky, zaplněné parkujícími auty. Bronzová tabulka na vratech nám posléze prozradí, že jsme tady. Otevřeno v úterý a čtvrtek od devíti do jedné odpoledne. Vstup volný.

Zjevné tajemství 14

Je sice něco po desáté, avšak sobota. Naštěstí jsou vrata tak šikovně otevřena, že ze svého úhlu onu tabulku nevidíme, přečteme si ji skutečně „posléze“ – až na odchodu. A nevstupujeme vraty, avšak dvířky v kamenné zdi, na níž není žádný nápis. A za nimi se rozevírá cestička mezi olivami, která nás zve dále. (V předvánoční Vídni jsme viděli podobný obraz znovu. Když jsme se byli podívat v Albertině na výstavu o pointilismu a impresionismu. Vincent ten pohled zachytil – když maloval zahradu blázince v Saint-Rémy v Provensálsku, kde se léčil, či spíše pobýval.) Jdeme kolem hnědé lavičky s ruským varováním v azbuce „pozor, čerstvě natřeno!“, procházíme kolem řady domků s předzahrádkami, ve kterých odpočívají staré jeptišky. Mladé jeptišky zatím pracují na vedlejších záhonech, které obkružují kmeny prastarých stromů.

Ale zase tu zvonici nevidím, protože ji kryjí vysoké pinie, mezi nimiž jen občas probleskne její běl. Když vyjdeme ze stromů, jsme zase tak blízko, že se mi nevejde do záběru a musím pár metrů poodběhnout. Do záběru se mi však vejde místní kostel, do něhož pak i vcházíme. Na modré klenbě se vznáší Kristus, žehnající nám při svém výstupu do zlatých nebes, obkroužených stylizovanými mráčky a obličeji andělů. Mezi okny této polokulovité lucerny jsou vyvedeni apoštolové, asi jich bude dvanáct. Místní pop si v jedné kapli nejspíše připravuje kázání, zdobné koberce mezi lavicemi, vysává další jeptiška. Také odtud nás nikdo nevyhání. Chováme se nenápadně a tiše, tišeji než ten vysavač.

Protože se vysává a obecně uklízí, a jeden běhoun je tak napolo svinutý, můžeme zříti na bíle mramorové podlaze načervenalý čtverec s mozaikou osmicípé hvězdy uprostřed. Snad se jedná o jednu ze dvou původních arménských mozaik...

V jedné z kaplí nacházíme zlatou ohrádku, připomínající dětskou postýlku. Místo matrace je bílá mramorová deska. A ustlal si tu prý Jan Křtitel. Přesněji, jde o místo, kde byla nalezena jeho uťatá hlava.

Vycházíme s kostela a kolem řady hrobů se vydáváme k oné zvonici na úplně nejvyšším vršku města. Ta hrobní řada bude co nejdříve rozšířena. Jen co pilný hrobník vykopá poslední jámu před vstupem na plošinu před zvonicí. Než se však dostane ke kopání, bude muset nejdříve vyklučit statný pařez, jehož kořenový systém se rozkládá na ploše menšího pokoje.

Konečně si mohu vyfotit onu věž vcelku. Nebo alespoň její horní čtyři patra. Zkouším dveře, co kdyby – ale ne, je zamčeno. Avšak vlevo od zvonice nacházíme další místo, kde by to mohlo být. Vlastně – opět cítíme, že tady to je. I když okolní zdi jsou „oznobeny“ nezbytnými rourami a kabely. V koutu mezi zdí a nějakým hospodářským stavením se tu zpod dlažby nahoru tlačí oblá skalka, která zároveň jakoby vytéká zpod věže. Zprostřed ní vyrůstá asi dvoumetrový listnáč, který trochu stíní pohled na zeď bezprostředně za věží, korunovanou kovovým plotem s žiletkovým drátem. Tím je místní pravoslavný klid a mír oddělen od vnějšího islámu. Vystupuju na tu skalku, až na její vršek. Páni! Jsem na nejvyšším přírodně rostlém bodu Jeruzaléma! Odtud mám do nebe nejblíž. Tady by bylo skvělé startovací místo. Vyzývám Janinku, aby si sem vystoupila taky, nechce. Asi se jí to nejspíš zdá až moc posvátné místo.

Chtěl bych si odtud něco vzít, kamínek na památku. V úžlabince na vršku se nějaké kamínky zjevují. Ale tváří se jako kusy rozdroleného betonu, snad jde o současnou stavební drť. Uprostřed kamínků pak zázrak – kulička zeleného skla. Vzali jsme ji do rukou, potěžkali (nebo spíše polehkali) – a uložili zpátky. Jako poselství budoucím věkům. (Hodně mi připomínala kuličky, co se dávaly jako zátěž do vonících sajrajtů v nádržce splachovacího záchoda...) Tak to je zjevné tajemství!

Nakonec jsem si nevzal nic. Jen pocit, který mi už nikdo nevezme. Jdeme zpátky kolem chrámu, u jehož dveří se krčí řádka sundaných bot. Ach, to jsme nedodrželi. Křesťané si většinou boty před svatyní nesundávají. Ale tohle snad nejsou křesťané? Před vchodem je skupinka několika Falašů ve svých typických bílých přehozech. (Nebo žeby to byli Američani? Mají na sobě džíny...)

Zjevné tajemství 15

Vracíme se rovnější cestou, směřující ke klášteru na samém začátku zahrady. Ta je lemovaná stromy a květinami, jimž dominuje záhon rudých vlčích máků. Potkáváme klidnou usměvavou jeptišku s kyticí rudých květů v jedné ruce a chytrým mobilem v druhé. Znovu přicházíme k bráně a vycházíme ven. Teprve teď se lekáme, že jsme nedodrželi návštěvní hodiny. Ale možná právě proto tam bylo tak klidno. Anebo proto, že to prostě nikdo nenajde! Ani taxikáři. Od vrat až k úpatí zvonice je to asi dvě stě metrů. Avšak žádná mapa vám neukáže cestu zahradou. A proto vám neukáže ani ta správná vrata.

Avšak vy teď víte, jak je najít: na 31.7794247° N a 35.2459058° E...

Prožito v Izraeli v pátek 1. dubna 2016, psáno v Praze na Lužinách v úterý 14. března 2017.

*

Foto © Jana Rečková a © Jan Kovanic

(Fotografie přímo na blogu autora jsou kvůli použitému rozlišení podstatně ostřejší než na Psu. A při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)

Převzato z Šamanovy hospůdky U hřbitova.



Diskuse


diskuse neobsahuje žádné příspěvky









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.